Za soudobou operou po dvou letech znovu do Ostravy

Premiérové novinky letošního ročníku NODO představují jejich autoři 

Ostravské centrum nové hudby a Národní divadlo moravskoslezské letos znovu spojí své síly, aby se na konci června mohl v severomoravské metropoli znovu odehrát festival současné opery NODO – New Opera Days Ostrava – Dny nové opery Ostrava a navázat na úspěch prvního, předloňského ročníku.Druhý ročník bienále NODO uvede během čtyř dnů posledního červnového týdne pět operních inscenací, vesměs ve světových premiérách, podepsaných skladateli z Česka, Rakouska, USA, Kanady a Číny.

Konkrétně: tou první bude opera Re:igen (Rej) rakouského skladatele Bernharda Langa, podle skandální hry Arthura Schnitzlera, zachycující rozhovory před milostným aktem a po něm. Půjde o českou premiéru, uvedenou ve spolupráci se Schwetzinger SWR Festspiele.

Dalším titulem se ve světové premiéře stane opera Sezname, otevři se! z dílny skladatele Martina Smolky na libreto Jiřího Adámka. Opera je poctou Umbertu Ecovi a bude se v ní hlavně mluvit – šeptat i volat, zpěv se podle pořadatelů ozve jen vzácně, jako šperk, jako pěna.

Přímo na objednávku festivalu píše svůj první operní kus Petr Kotík, který jej nazval Mistrovská díla. Inspirací mu bylo dílo spisovatelky Gertrudy Steinové, stejně jako i spolupráce s houslistkou Pauline Kim Harris a sopranistkou Kamalou Sankaram, ale i naléhavá otázka: Co a k čemu je opera?

Od doby své emigrace v roce 1968 se do České republiky nikdy nevrátil skladatel Rudolf Komorous. I když se stal legendou kanadské soudobé hudby, nikdy ho nepřestal zajímat Orient. Jeho opera No no miya je volnou adaptací hry japonského divadla nó, půjde o evropskou premiéru díla z roku 1988.

A konečně opera Encounter mladé čínské skladatelky Mojiao Wang vznikla také na festivalovou objednávku. Libreto napsal v Pekingu otec skladatelky, dílo je pokusem o probuzení naší ostražitosti vůči modernímu způsobu života.

Bienále se odehraje na scénách Národního divadla moravskoslezského a také v Multižánrovém centru pro současné umění Cooltour na Černé louce za účasti sólistů z Německa, USA, Maďarska, Koreje i od nás. Jako režiséři se představí Georges Delnon, Jiří Adámek, Michael Rau, Jiří Nekvasil a Xinxin Tang, orchestr Ostravská banda povedou dirigenti Rolf Gupta, Petr Kotík a Ondřej Vrabec. Ke spoluúčinkování byl přizván i Canticum Ostrava se sbormistrem Jurijem Galatenkem a baletní soubor Národního divadla moravskoslezského, připraven je i doprovodný program.

Na Opeře Plus teď představujeme jednotlivé autory a jejich novinky.
***

Petr Kotík: Mistrovská díla (2014)

Mistrovská díla jsou vaší první operou. Dlouho jste hledal námět, byly vám blízké spíše skutečné příběhy osobností, nebo dějinné události, zvažoval jste také vzít si jako předlohu film Nikity Michalkova Unaveni sluncem nebo Titanic. Proč jste si nakonec vybral neepický text Gertrudy Steinové?

Master-Pieces (Almost a Lecture) / Mistrovská díla (Téměř přednáška) je můj první pokus o napsání opery. O kompozici opery uvažuji od konce sedmdesátých let. Nebyla to aktuální starost (jak je vidět), ale přesto jsem o tom přemýšlel a hledal cestu „jak na to“. Nikdy mě nepřitahoval koncept opery jako zpívané divadlo, to považuji za nesmysl. Není důvodu, proč by mělo být drama na jevišti zpívané.

Co a k čemu tedy opera je? Co je podstatou našeho zájmu o operu a co udržuje její životnost? Je těžké najít s jistotou vysvětlení na otázku, proč se k opeře vracíme. Na jednu stranu je opera jako taková nesmysl, na druhou stranu nás silně fascinuje a přitahuje.

Nevím, jak daleko jsem postoupil v ujasnění si těchto problémů. Sám bych charakterizoval operu jakožto něco, co není ani ryba, ani rak; není to ani hudební dílo, ani divadlo, ale něco „mezi“. Proto, aby opera uspěla, nestačí složit hudební veledílo (tedy mistrovské dílo). (Umělecky) úspěšná opera vyžaduje úzkou symbiózu divadla a hudby, a i když hudební část je extrémně důležitá, slabá stránka libreta může dílo značně poničit. (Hubička nebo Armida nám mohou sloužit jako příklad).

K rozhodnutí napsat Master-Pieces došlo pozvolna. Původně jsem měl v úmyslu složit skladbu pro soprán a housle. Když se mě (Náhodou? Intuitivně? Boží rukou?) dostal do ruky text přednášky Gertrudy Steinové What Are Master Pieces and Why Are so Few of Them (Co jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo), převedl jsem svůj původní nápad do divadelní (tedy operní) představy, kde soprán a housle hrají dominantní roli. Protože na opeře intenzivně pracuji, nechtěl bych tuto skladbu dále komentovat.

Když operu, která má v podtitulu uvedeno, že je téměř přednáškou, komponujete, máte představu o její scénické realizaci nebo alespoň částečném převedení do divadelní situace?

„Představa“ nebo to, co nazývám „vize“ díla nelze přesně identifikovat. Člověk ani neví, co chce, spíš ví to, co nechce. Mám určitou scénickou vizi, ta se ale nepromítá do přesných obrazů. Před několika dny jsem začal spolupracovat na divadelní stránce s Michaelem Rauem. Jsme teprve v počátcích a nelze o této spolupráci říci více.

Na texty Gertrudy Steinové nekomponujete poprvé, píšete opět na poměrně náročné texty autorů (před tím Buckminster Fuller, Václav Havel nebo Vladislav Vančura). Jak poznáte, že je daný text vhodný pro vokální dílo? Nebo lépe, že právě tento text má či může být zhudebněn?

Náročnost toho, co tvořím, je daná podstatou mé osobnosti. To se netýká jen textů v kompozicích pro hlasy, podobná náročnost je v hudbě samotné. Není to výsledek nějakého rozhodnutí a nelze to racionálně vysvětlit. Výběr textů prochází stejně intuitivním procesem jako všechna moje důležitá rozhodnutí. Jistě jsou u toho i racionální prvky, ty jsou ale spíš banální a nejsou důležité. Rozhodnutí pracovat s určitým textem předchází údobí, a to je někdy dost dlouhé, ve které přezkoumávám vše pro a proti, pořádně se na to vyspím, a pokud se nápad nevypaří do éteru, pak je přijat. Moment, kdy vím, že bych to nebo ono měl dělat také, přijde sám, automaticky a bez jakékoli manipulace. Je ale nutné říct, že počet nápadů, které se rozplynuly v nic, daleko převyšuje počet těch, které jsem se rozhodl realizovat.
***

Martin Smolka: Sezname, otevři se (2013)

Už podtitul vaší nové opery – mluvená opera – dává tušit, že se bude v mnohém lišit od vašich předcházejících oper Nagano a Das schlaue Gretchen.

Bude to úplně jiné, dokonce od začátku mluvíme o (ne)opeře. Využíváme některé nástroje operního divadla – zejména jeviště, orchestřiště, orchestr a sbor. Ale zpěv se bude ozývat jen svátečně, jako ozdoba a odměna v klíčových momentech. Jediný sólista, kontratenor Jan Mikušek, vládne prostým půvabným hlasem, vzdáleným všem operním manýrám a forzím. Skvělým vkladem pro mou práci je plánovaná účast Ostravské bandy (na místě operního orchestru), kterou znám jako soubor mezinárodních specialistů na novou hudbu, skvěle disponovaných a motivovaných.

Operu Sezname, otevři se! jste napsal záměrně zejména pro činoherce. Jaké to přináší výhody a jaká omezení?

Tady bylo důležitou inspirací a východiskem setkání s režisérem Jiřím Adámkem, tvůrcem velmi zvláštního autorského divadla, a s jeho hereckou skupinou, která bude v (ne)opeře účinkovat. V rámci příprav (ne)opery jsem pro ně napsal tři kompoziční etudy, při jejich nácviku jsem měl možnost všelijak s herci experimentovat. Jsou to herci, zvyklí pracovat velmi precizně s hlasem, s mluvou nenápadně řízenou rytmicky i intonačně. Jiří Adámek s nimi pěstuje přesné, minimalistické herectví, vpravdě neoperní. Důležitým nástrojem jsou mikrofony či mikroporty, klíčovým spolupracovníkem zvukař.

Čili hlavní výhodou je právě to omezení, úspornost tónů, zvuků, akce i gest, jež umožňuje ponor, vnímání jemného, subtilního. Snad. Neboť kdo ví, je-li na robustním operním jevišti prostor pro subtilnost?

Se spoluautorem Jiřím Adámkem jste se inspirovali Bludištěm seznamů Umberta Eca. Jsou pro vás principy výčtů a seznamů hudebně tvárnější než pevně formovaný text?

Při hledání námětu jsem měl před očima velký vzor, operu Mortona Feldmana (na krátký text Samuela Becketa) Neither. Těžko říci, jestli Feldman při této práci operu ignoroval, nebo schválně dělal vše naruby (hodina statické hudby, abstraktní text bez příběhu, žádné jevištní poznámky, jediný hlas, soprán zpívá výlučně a donekonečna na horní hranici svého rozsahu), ale výsledek je překrásná, svobodná hudba, navíc zcela otevřená tvůrčímu tvarování jevištnímu.

Dále jsem snil o zážitku fascinovaného hledění na obraz v galerii, o tom, jak takový zážitek přenést na jeviště. Vyslovil jsem před libretistou Jiřím Adámkem možnost vyjít z Dějin krásy Umberta Eca, z knihy, do které se Ecovi povedlo onen zážitek přenést a ještě rozvinout. A Adámek sáhl těsně vedle, po Ecově knize Bludiště seznamů, která je také antologií textů a obrazů, ale společným jmenovatelem pro autorův výběr a komentáře byl princip výčtů a poznatek, že seznam je důležitým, hojně využívaným prostředkem umění všech věků. A také všech druhů umění, včetně hudby.

Otevíráme tedy nejen nejroztodivnější seznamy slovní, ale také různé seznamy akordů, zvukových kombinací, flažoletů i mikrointervalů a podobně.

Dá se říct, o čem opera je?

Asi by to šlo, ale právě do toho se mi nechce. Třeba druhá (z pěti) částí se jmenuje Ryby. Ale nedá se říci, že je to o rybách. To už spíše o radosti z převalování jejich půvabných názvů na jazyku. Jde o dosti nepřehlednou souhru otevřených významů, zvuků (i onomatopoických zvukovýznamů a významozvuků), evokací tvarových i barevných. Jakýchsi možných „o čem“ je tam otevřeno více. Je na divákovi, aby si navnímal nějaké své „o čem“ a raději ho nepřitesával do slov.

Čtvrtá část se jmenuje Poutník a vyjmenuje se v ní kromě jiného spousta měst. Před koncem této části se hudba skoro zastaví a nad tichým opakováním (jakoby vyzváněním) několika (jakoby hladkých, hebkých) akordů se předčítají úryvky z Calvinových Neviditelných měst. Kdo tu knihu miluje jako já, ví, že Italo Calvino dokonale zabydluje zemi nikoho mezi prózou a poezií. A já bych byl šťastný, kdyby se ukázalo, že nám se podařilo navštívit kousek neznámého území mezi hudbou, slovem a divadlem a potažmo mezi „o všem“ a „o ničem“ (tam, kde se vše a nic skoro dotýká).
***

Bernhard Lang: Rei:gen (2012)

Téma vaší opery Re:igen (česky Rej) je na New Opera Days Ostrava (Dny nové opery Ostrava) 2014 jedinou operou, jejíž téma je obdobně jako u většiny standardního operního repertoáru oper spojeno s vášní. Vaše opera má dokonce i klasický děj. Upřednostňujete vždy ve svých operách příběh?

Zde musím vyjádřit nesouhlas s oběma tvrzeními. Der Re:igenje vlastně skladba o konci vášně, o selhání operní lásky, která se v tomto díle proměnila již jen ve „vzpomínku na Benátky“; je to kus o sexu, přeřezávání pout k vášním, konec romance.

Navíc tato opera nemá děj, který by naznačoval nějaký vývoj: celkově jde o cyklickou strukturu a sestává z desetinásobného opakování určité vnitřní struktury, jež by se snad dala nazvat operní, ale která je právě tím opakováním postavena do nového kontextu.

S libretistou jste sáhli po díle Arthura Schnitzlera, které ve své době vyvolalo mimořádný skandál. Vaše další opera I hate Mozart (Nenávidím Mozarta) bývá mimo jiné označována za provokativní dílo. Má umění provokovat, narušovat tradiční chápání, oprostit se od etických společenských norem?

Schnitzler nikdy neplánoval nějaký skandál, a ani já; skandály se člověku přihodí, ty inscenované nejsou tak zajímavéjako umělecké koncepty samy. Usiluji o analýzu, o dekonstrukci analýzou, z níž vyplývá kritický spád, to ano, ale v jiné rovině chápání.

Re:igen je opera, kterou jste dokončil v roce 2012 pro prestižní Schwerzinger Festival a premiéra je naplánována na letošní duben (25. 4.). V čem byla pro vás práce na tomto díle zajímavá z hudebního hlediska?

Velkou inspirací k Re:igen bylo, že George Delnon, který mi práci navrhl, věděl o mé fascinaci Odlišností a opakováním (Difference and Repetition), a tedy inspirace přišla zároveň s nápadem. Jak jsem zmínil výše, výzva pro mne spočívá v tom, že zpracuji jeden a týž akt desetkrát a při tom budu odhalovat, jaké se vyjevují odlišnosti.

***

Rudolf Komorous: No no miya (1988)

Před tím, než jste se pustil do komponování opery No no miya, jste dlouho studoval divadlo nó, byl jste několikrát v Tokiu, abyste prohloubil své znalosti. Co vás na tomto divadle zaujalo nejvíce? V čem je tak jiné od poetiky západního světa?

Podle mého názoru budoucnost opery je v „komorní opeře“. Ne již veliké budovy a operní hlasy. Proto mě zaujalo japonské nó. To je komorní opera patrně nejvyššího druhu. Japonská poetika není tak vzdálená od naší, i když je jemnější a více rafinovaná. Ale lidé jsou lidé a jsou všude stejní. Zeami napsal hru ve čtrnáctém století, odehrává se daleko před tím a my jsme nyní v jednadvacátém věku. A rozumíme si přes vzdálenost tisíc let a půl světa.

Libreto opery není jen jednoduchou adaptací hry, ale kombinuje i další texty japonských a čínských autorů.

V libretu je málo kombinací s jinými autory. Ale libreto není překlad. Jenom se pohybuje stejným směrem jako originál.

Jak byste charakterizoval, o čem opera je?

Je to příběh lásky, vypravovaný nezvyklým způsobem.

Bylo i komponování nějak ovlivněno tradiční japonskou hudbou?

Tradiční japonskou hudbou jsem nebyl ovlivněn. Psal jsem svoji komorní operu (i když s pomocí středověkého předchůdce, který o tom věděl daleko více než já).

Jak dlouho vznikalo?

Asi půl roku.

V kontextu vaší tvorby, čím je toto dílo pro vás osobně důležité?

No no miya je pro mne důležitá. Byla mou druhou komorní operou. První byla Lady Whiterose pro dva ženské hlasy bez doprovodu. Původní verze byla ještě v češtině. Třetí jsem nikdy nenapsal. Mrzí mě to.

***

Mojiao Wang: Encounter (2014)

O čem je vaše opera a do jaké míry ovlivnila výběr hlavní interpretky, nebo tomu bylo naopak?

Námětem opery je neočekávané setkání jednoho páru ze Západu v Tibetu. Zaměřuje se na rozdíly v jejich způsobu uvažování a schopnosti přežít. S představitelkou hlavní role, korejskou sopranistkou Hyun-Yi Kim, jejíž hlas obdivuji, mne pojí velmi blízký osobní vztah. Již jsme spolupracovaly dříve a tato spolupráce mne inspirovala k vytvoření hlavní role jí na míru.

Libreto vám napsal váš otec, básník. Jak spolupráce probíhala?

Výzvu festivalu k napsání opery jsem obdržela, když jsem pobývala v Pekingu. Nejdřív, a neúspěšně, jsem zkontaktovala známého pekingského libretistu. Pak jsem přemluvila k vytvoření libreta svého otce. Můj otec je obchodní podnikatel, ale také básník. S psaním operního libreta nemá žádnou zkušenost, ale, po určitém váhání, mou žádost přijal. Můj otec má ostrý vhled do problémů současné společnosti a rychle načrtl téma opery. Libreto staví na kontrastu mezi moderní společností a odkazem tibetské tradice. Otec se učil, jak psát libreto, průběžně, jak jsem ho já zpracovávala. Během tří měsíců, než jsme došli k finální verzi, vytvořili jsme nespočet pracovních verzí.

Jaký zájem je v Pekingu o soudobou operu, za předpokladu, že se provozuje?

Soudobá opera se v Pekingu provádí zřídka. V Číně se soudobá hudba obecně vyvíjí velmi pomalu, i když akademickou komunitou je podporována. Široká veřejnost se nezapojuje, nicméně já doufám, že moje opera nakonec v Číně provedena bude, protože se dotýká specificky čínských problémů.
***

NODO – New Opera Days Ostrava / Dny nové opery Ostrava 2014

hlavní program:
středa 25. 6. v 19.00 hodin Divadlo Jiřího Myrona
Bernhard Lang: Re:igen / Rej (2012)
(česká premiéra)
Libreto podle stejnojmenné hry Arthura Schnitzlera
Ve spolupráci se Schwetzinger SWR Festspiele

čtvrtek 26. 6. a sobota 28. 6. v 19.00 hodin Divadlo Antonína Dvořáka
Martin Smolka: Sezname, otevři se (2013)
(světová premiéra, objednávka festivalu)
Pocta Umbertu Ecovi. Mluvená opera.
Libreto: Jiří Adámek

pátek 27. 6. v 19.00 hodin Divadlo Jiřího Myrona
Petr Kotík: Mistrovská díla (2014)
(světová premiéra, objednávka festivalu)
Téměř přednáška. Komorní opera.
Libreto: Petr Kotík na text Gertrudy Stein: Co jsou to mistrovská díla a proč je jich tak málo (výběr)

pátek 27. 6. ve 21.00 hodin Divadlo Jiřího Myrona
Rudolf Komorous: No no miya (1988)
(evropská premiéra)
Libreto Rudolf Komorous podle stejnojmenné hry japonského divadla Nó

sobota 28. 6. v 19.00 hodin, Cooltour – Černá louka
Mojiao Wang: Encounter (2014)
(světová premiéra, objednávka festivalu)
Jsme to my, kdo jsme změnili svět, nebo svět změnil nás?
Libreto: Weizhong Wang

www.newmusicostrava.cz

Foto archiv NODO