Za Vandou do Osnabrücku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Režisér Robert Lehmeier se s Dvořákovým libretem nepáral a nutno říci, že k dobru věci. Vandu teatrálně inscenoval jako koncizní postmoderní konglomerát expresivního symbolismu a naturalismu, persifláže a politické agitky, milostného a heroického dramatu. Nebál se užít čehokoli, jen aby dílo na scéně působivě ožilo: „Vanda, smutná pohádka o královské dceři, která nikdy nechtěla být královnou. Tak jednoduše by se dal shrnout děj. Ovšem co všechno se neskrývá v Dvořákově tragické opeře o pěti aktech? Otcovské trauma, sesterské drama, nešťastná láska, kněžské intriky, odpor proti stávajícímu řádu, řídícímu se jen původem, nikoli zásluhami, heroický boj s všemocným německým knížetem, dobrovolná smrt… Naivita, s níž Dvořák rozvíjí své státodrama, je přitom klíčem k vyprávění… Obrovská sborová tableaux, modlitba, svěcení praporů, triumfální pochod, harfou doprovázená apoteóza, postavené vedle sebe nezkušeným skladatelem pětadvacet let před Rusalkou, střídaje mezi dřevořezbou, loutkovým divadlem a psychodramatem,“ napsal v průvodním textu k inscenaci režisér Lehmeier.Sdělnost a okamžitá srozumitelnost dílu prospěly, publikum se divilo, bavilo i nesouhlasně kroutilo hlavami. Během krátké předehry – ano, po téměř sto čtyřiceti letech otevírala Vandu původní stručná předehra a nikoli efektní koncertní ouvertura z roku 1879 – publikum nahlédne do smutečního obřadu za zesnulého knížete Kraka: Krakova rakev na katafalku, možná na operačním stole v prosektuře, protože nad scénou se vznáší operační osvětlení, sboristé v černém. „Slunko svítí, slunko hřeje, Svantovít dal máj,“ zpívá si ženský sbor na začátku prvního dějství. Dámy v krátkých černých šatech bez ramínek a s vyčesanými vlasy, ano, ocitáme se kdesi v padesátých, šedesátých letech. Sboristky si přehazují nožku přes nožku, vystavují se jarnímu slunci, chybí jen vytáhnout sluneční brýle. Truchlící Vandu se sestrou Boženou spojuje jen bílý šat, jakási kombinace svatebních šatů a krojové metamorfózy, jinak jsou každá jiná, barvou vlasů, hlasem i charakterem. Zatímco Vanda tři hodiny sošně vévodí jevišti jako truchlící Krakova dcera, právě korunovaná panovnice, bojovnice i obětující se politička a jen v milostných scénách se Slavojem cudně klopí zrak, emocemi zmítaná Božena je jejím stínem, sekunduje i ve scénách s Vandiným milencem, klesá až po posledním tónu opery pod tíhou královské koruny, kterou si napoleonsky sama nasazuje na skráně. Maskulinní Slavoj s mocenskými choutkami je agresorem v posteli i na bitevním poli. Když nedosáhne Vandina panenství (a neuspěje v okamžiku Vandiny sebevraždy ani u její sestry), zkrvaví se alespoň v bitevní vřavě. Rozhodně žádný prvoplánově kladný hrdina.Oleg Korotkov to v roli Velekněze nemá snadné: po tři hodiny je upoután na kolečkové křeslo, listuje v liturgické knize a obličej mu kryje spidermanovská maska, o niž přijde až po Vandině smrti, když mu ji s dýkou v ruce z obličeje strhne mstící se Slavoj. K sebevraždě tak přibude i politická vražda. Narcistní Roderich s dlouhými plavými vlasy a v presleyovsky bílém oblečku touží více po moci než po Vandě, objektem jeho sexuálních choutek je spíše čarodějnice Homena, vysoká bruneta se škraboškou ve tváři a nepřehlédnutelným sexappealem. Režisér Lehmeier si zdatně poradil i s figurkami, kterých není v ději málo: Roderichův herold (Jong-Bae Bu) v prvním dějství sděluje knížecí poselství skrze streetdance – publikum se sice trpně usmívá, je v tom však všechna strojenost, formálnost a vyumělkovanost operních heroldů devatenáctého století.

Činoherní přesvědčivostí prostoupená Lehmeirova koncepce přes všechnu tu nadsázku, symboličnost a persifláž správně vsadila na hudební trumfy Dvořákovy partitury, jimiž jsou ansámblové scény. Herecké i pěvecké schopnosti přibližně čtyřicetičlenného operního sboru rozšířeného o statisty mě šokovaly: sboristé rozhýbali všechna finále a ansámblové scény, nešetřili grimasami a symbolickými gesty (na první řadu sboristek dlouho nezapomenu) a zamořili scénu polskými vlajkami.Ano, opera se opravdu neodehrává v polském dávnověku, ale zřejmě krátce po druhé světové válce, čemuž nasvědčují řady metálů na stárnoucích mužských hrudnících. Proti polským krasavicím zlatých šedesátých totiž režisér postavil mužský sbor stárnoucích válečných hrdinů, z nichž se rekrutovali i tři Vandini gerontokratičtí nápadníci ve druhém dějství, neschopní splnit zadané úkoly. Režijně problematickou scénu souboje nápadníků o Vandinu ruku vyřešil režisér Lehmeier jednoduše – stínohrou a zpomaleným pohybem. Prosté, sdělné, působivé.

Veleknězův kněžský doprovod snadno zaměníte za poválečnou stranickou nomenklaturu v rozhalenkách a se všemi těmi metály na shrbených hrudích. Homenina sluj je kobkou, laboratoří, prosekturou, poslední dvě dějství se pak odehrávají na scéně s vysokými černými stěnami a židlemi pro sbor v pozadí. Jediným objektem na scéně je tak celou dobu vedle ulovené laně obětní stůl, podle potřeby se měnící v operační stůl nebo Vandin trůn, na němž je v korunovačním hymnu končícího prvního dějství vynášena do nebes. Lehmeierova režie je každopádně provokativní (Slavojovo symbolicky-naturalistické předání vyříznutého srdce právě zabité laně milované Vandě, orgiastická satanská černá mše v Homenině sluji s hanobením hostií), vizuálně působivá, živá a občas politicky mírně nekorektní. (Přinejmenším mým dvěma sousedkám v páté řadě, do níž mě správa divadla usadila, záplava polských vlajek brzy vadila, snad kvůli početné polské komunitě v Osnabrücku a jeho okolí. Ostatně polštinu nebylo na rozdíl od angličtiny a japonštiny v hledišti a předsálí slyšet. Ze srdce děkuji panu Lehmeirovi, že poslal k šípku všechny ty apologety estetických kategorií hudebního dramatu devatenáctého století, podle nichž je Dvořákova Vanda statická, a tudíž neinscenovatelná.Lehmeirovými oporami byli dramaturgyně opery Ulrike Schumann a scénograf a kostýmní výtvarník Tom Musch, který jednající postavy oblékl do historických, dílem moderních retro kostýmů: Vanda a Božena v bílých venkovských svatebních šatech jen s černobílým pláštěm, který si zaměňují, plavovlasý blonďák a motorkář Slavoj v kožených kalhotách, bílé košili a svetru s norským vzorem (škoda, že je tenorista Per Håkan Precht Švéd, vtip by byl doveden k dokonalosti), Velekněz a jeho kněžský doprovod v ošuntělých oblecích padesátých let, Lumír a Hlasatel v úborech z dob španělské renesance s černým okružím, Homena v historizujícím bohatém kostýmu se škraboškou a vysokou parukou. Jen u Homeny jsem litoval její kostýmní proměny – na portrétní fotografii na webových stránkách divadla působí už tak dostatečně uhrančivě. Kromě oltářního (operačního) stolu sloužícího současně jako Vandin trůn jsou na scéně jen židle pro sboristy a záplava polských vlajek. Do jedné z nich je po vítězném boji zahalena i Vanda.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Vanda (Osnabrück)

[yasr_visitor_votes postid="100042" size="small"]

Mohlo by vás zajímat