Začíná Smetanova Litomyšl

Vstupenky na letošní jubilejní 55. ročník operního festivalu Smetanova Litomyšl, který začíná právě dnes večer Smetanovou Mou vlastí v podání České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem, jsou už téměř vyprodány. Z celkového počtu 20 tisíc jich zbývá zhruba sedm set, v programu jsou přitom bezmála tři desítky koncertů a představení.Letošní program v Litomyšli trvá do 30. června, po skončení litomyšlské části pokračuje letní hudební sezona až do 4. července v nedalekých Nových Hradech, kde se v barokním přírodním divadle v areálu tamního rokokového zámku uskuteční dalších pět představení loňské inscenace opery Henryho Purcella Královna víl. Z úsporných důvodů bude i tak ale letošní ročník kratší, zatímco loňský trval pětadvacet dní, letos to bude jen dní osmnáct. Jako dramaturg je pod ním i letos podepsán Vojtěch Stříteský, po dlouhá léta jedna z neodmyslitelných tváří festivalového zákulisí.

Dnes, na prahu nejnovějšího ročníku Smetanovy Litomyšle, jinak snad ani začít nelze: Jaký výsledný pocit máte z programu, který letos vašim návštěvníkům nabízíte? Co vám z něj dalo jako pořadatelům nejvíc „zabrat“, na co jste vy osobně nejvíc pyšný a je něco, co vám v letošním programu chybí?

Pocit mám nakonec velmi dobrý. Ten program se totiž nerodil úplně snadno, už vloni bylo zřejmé, že nebude dostatek financí, musel jsem tedy přistoupit k určitým redukcím, změnám a přesunům, což je v téměř hotové dramaturgii vždy problém. Ale podařilo se sestavit takový finální program, který nejenže „drží pohromadě“, je umělecky vyvážený, ale především se těší obrovskému návštěvnickému zájmu – a to je za všech okolností a zejména dnes tím zásadním kritériem i metou.

Je několik pořadů, které nám skutečně zabrat dávají a ještě dají, třeba závěrečný koncert s téměř dvěma sty účinkujícími je náročný logisticky. Koncert plný překvapení není – také vzhledem k účasti České televize, složitému zvučení i bohatosti interpretů a programu – snadný produkčně, ale nemyslím si, že by to překračovalo obvyklou mez.

Možná právě k oběma zmíněným pořadům, přestože e-mailová korespondence kolem nich (telefonáty a osobní schůzky nepočítaje) se počítá již na stovky, mám vztah mírně nadstandardní – ale je jasné, že o každý pořad musí být postaráno produkčně na 110 procent. Ale úplně konkrétně mám velkou radost z toho, že se lidé doslova „hrnou“ i na autory a skladby, které koncertně možná ještě nikdy neslyšeli – třeba Wojciecha Kilara a Miklóse Rózsu…

Samozřejmě někdo může postrádat tradiční galakoncert některé z operních hvězd. Dílem je to kvůli penězům a také proto, že je letos v Čechách k slyšení nebývalá plejáda těch skutečně nejlepších hlasů, resp. zvučných jmen – je složité konkurovat Bartoli, Gheorghiu, DiDonato (a to pomíjím dalších nejméně čtrnáct hvězd) – také proto od příštího ročníku začínáme s vlastním neotřelým projektem operních galavečerů, který včas představíme veřejnosti.

Hlavní „bonbónky“ v letošním programu?

Bezesporu zahajovací Má vlast s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií – to je skutečnou slavností našeho půlkulatého jubilea! Rád bych zmínil i Rachmaninovovu poemu Zvony s Jakubem Hrůšou, novou pražskou inscenaci Dvou vdov i Koncert na přání, v němž se představí všestranný Vojtěch Dyk. Ale to jsem možná trochu nespravedlivý ke skvělému Jakobínovi, který musel být vloni kvůli nepřízni počasí předčasně ukončen…

Smetanova Litomyšl je operním festivalem. Jak se podle vašeho názoru daří naplňovat toto programové poslání? Vím, že jste si v posledních letech stýskali například nad tím, jak obtížné je pro váš festival zajistit inscenace oper Bedřicha Smetany…

Letos můžemě být na operní nabídku a výběr hrdí: Otello a Sicilské nešpory ke dvoustému výročí narození Giuseppe Verdiho, Don Giovanni (třebaže jej kritika rozhodně nešetří), právě Jakobín, ale také již zmíněné Dvě vdovy, první verze Smetanovy (Vy)Prodané nevěsty v podání Dětské opery Praha, brněnský Papageno pro nejmenší a samozřejmě nesmím zapomenout na Purcellovu Královnu víl, kterou v opakované ministagioně uvádíme na rokokovém zámečku Nové Hrady.

V otázce dostupnosti (a vhodnosti) inscenací oper našeho rodáka pro Smetanovu Litomyšl jsme museli velmi aktivně vstoupit do vyjednávání ve střednědobém horizontu a například v osobě pana Jiřího Nekvasila jsme opět našli vynikajícího partnera – za rok tak uvedeme ostravskou premiéru Čertovy stěny (nehráli jsme ji dlouhých 17 let!), jednáme s Plzní o Tajemství, v roce 2016 bychom mohli uvést Branibory. I v tom vidím festivalový přínos – bez našich objednávek a aktivity by se třeba některé inscenace „nenarodily“.Hodně vašich kolegů z jiných festivalů si naříká na výpadky v příjmech. Jak je na tom letošní Smetanova Litomyšl? A jak v tomto ohledu vychází srovnání s předchozími ročníky?

V poslední době jde zřejmě o nejsložitější ročník a obávám se, že pokud bude živé umění i nadále kráceno, resp. nebude-li posilováno, může to mít závažné následky. To nejdůležitější – udržet si přízeň generálního partnera festivalu České spořitelny – se nicméně podařilo a také jinak se snažíme pomáhat si, jak to jen jde – letos jsme například založili Klub mecenášů Smetanovy Litomyšle… Uvidíme, s čím přijde nové vedení Ministerstva kultury, chci doufat, že bude-li stát v čele muzikant, bude to lepší…

S jakým rozpočtem tedy letos pracujete?

Ta částka se opět pohybuje kolem třiceti milionů korun. A má-li si Smetanova Litomyšl zachovat svůj rozsah, kvalitu a umělecké niveau (a my bychom chtěli být samozřejmě ještě lepší!), pak nelze počítat, že bychom se dokázali dostat na částku dramaticky nižší. Přeci jen je nutné připomenout, že se sice pohybujeme v unikátním prostředí státního zámku, ale stále a znovu, každoročně, stavíme festival od první do poslední podlážky. Nic nemáme zadarmo, jen tak… Ale i v tom spočívá jistá výlučnost festivalu, jehož dominantní složka je open air.

Když už jsme u srovnávání, vy pro Smetanovu Litomyšl pracujete už dlouhou řadu let. Nelehká otázka, ale zkuste to prosím: V čem se festival změnil k lepšímu a v čem byste naopak raději vrátil to, co bylo?

Tři desítky let jsou dlouhá doba a zažil jsem na vlastní kůži nejméně tři úplně různé festivalové příběhy. Léta osmdesátá s mírnou stagnací diváckého zájmu i hledání programové tváře, léta devadesátá a doslova obrovský boom, rozvoj, o němž se nám mnohým ani nezdálo, že bychom jej mohli dosáhnout, a pak současnost, kdy jsme sice „na vlně“, ale ani trochu není snadné se na ní udržet. A přímé srovnání? Jen když se podívám na vymoženosti techniky, komunikačních kanálů, infrastruktury města – tak to se prostě vůbec porovnat nedá… To je jako kdybych měl srovnat pravěk a hi-tech. A co bych rád vrátil? Protože jsem i v osmdesátých i v devadesátých letech zažil mnoho krásného a byl jsem mladší, tak občas „trpím“ vzpomínkovým optimismem… Co mi z minulosti poněkud schází je větší klid, taková pozitivní rozvolněnost, větší pohoda – a z toho plynoucí mnohem lepší mezilidské vztahy. Pamatuji si, jak Vilém Přibyl zpíval po představeních do rána ve Zlaté hvězdě moravské písničky, s Eduardem Hakenem jsme zašli do bufetu Slezák na sekanou svíčkovou (protože na ni prostě měl chuť), neustále se vtipkovalo, všichni jsme si byli jaksi blíž… Dnes pořád někomu pípají esemesky (včetně mě), volá agent, pomalu každý má na kolenou pořád laptop nebo si hraje s chytrým telefonem. Ale nenaříkám, tak to prostě je – vždyť už jsem říkal: vzpomínkový optimismus…Už jste se toho trochu dotknul: jak se proměňoval léty profil typického návštěvníka vašeho festivalu? A jak to vypadá s vývojem návštěvnosti?

Sledujeme „koláče návštěvnosti“, odkud přicházejí a přijíždějí naši návštěvníci… S mnohými z těch stálých se již znám, diskutuji s nimi a snažím se navazovat kontakty i s těmi mladšími. Stále je zde řada těch, kteří pamatují festival posledních několika desetiletí, a ti všichni jsou dost dobrými znalci zejména smetanovských inscenací. To trvá a doufám, že i bude. Ale musím uznat, že když je na programu ročníku nějakých pětadvacet i třicet projektů, málokdo obsáhne návštěvnicky (neboť i finančně) celý festival. Myslím, že v posledních deseti letech vídáme v hledištích stále více mladých tváří, s nimiž se ovšem poněkud mění i chování během pořadu, dress code… Ale tak je tomu úplně všude a mám za to, že u nás jsme pořád na mírném nadstandardu… Snažíme se vychovávat si příští generaci návštěvníků, dobře deset, patnáct let – a nyní ve stále větší míře – zařazujeme do programu pořady pro rodiče a děti. Věříme, že se takové počínání v dobrém vrátí nejen festivalu, ale i společnosti obecně.

Řada vašich kolegů si také stěžuje na to, že vedení měst nedoceňují přínos hudebního festivalu pro ten který region, kde se festival koná. Co o tom vy soudíte? Ptám se i proto, že ne tak dávno jste vstoupil do komunální politiky…

Ano, i já znám taková města. A obdivuji všechny pořadatele, kteří s tím dnes a znovu zápolí. Ale v Litomyšli a Pardubickém kraji to je naštěstí úplně jinak. Je to dáno obrovskou tradicí i pýchou na to, co nám historie dala a co jsme povinováni udržovat a rozvíjet. Pravda, je třeba mít osvícené zastupitele, uvidíme, co přinesou příští volební období. Sice nejsem takový optimista jako před lety, ale třeba konkrétně v Litomyšli má spolkový, společenský, kulturní – ale i sportovní – život velmi kvalitní podmínky. Na desetitisícové město zcela určitě výjimečné!

A úplně na závěr: na co se vy osobně z právě začínajícího nejnovějšího ročníku Smetanovy Litomyšle nejvíc těšíte?

Asi bych jako dramaturg neměl odpovídat příliš konkrétně… Ale když jste se zeptal… Doopravdy moc se těším na Mou vlast, festivalovou premiéru Sicilských nešpor – a s dovolením i na „můj“ jubilejní Koncert plný překvapení, protože v něm zazní v podání mnoha vynikajících muzikantů spousta dobré muziky!

Děkuji za rozhovor. A přeji zlomte vaz!
www.smetanovalitomysl.cz

Foto Smetanova Litomyšl, archiv