Žádáme mnoho? Premiéra Verdiho Macbetha ve Vídni

Z ohlasů v zahraničním tisku

Macbeth ve Vídeňské státní opeře
V operním provozu existují jistoty, schopné prohlásit novou produkci za fiasko už předem. Například tato: dílo, jako je Verdiho Macbeth, se může podařit pouze za předpokladu výjimečné pěvecké konstelace. Vídeňská státní opera však dokazuje prvotřídní premiérou pravý opak.

Nedávno v Mnichově debutovala jako lady Macbeth Anna Netrebko. Přizván k tomu byl režisér Martin Kušej, který vytvořil kontroverzní výsledek na hranici skandálu. Operní svět právem hovořil o výjimečné události. Takové označení se pro vídeňskou inscenaci rozhodně nehodí. Tatiana Serjan sice byla roku 2011 v salcburském Macbethovi Riccarda Mutiho a Petera Steina fantastickou lady, ale kdo si na to vzpomene v době, kdy se i odborná pozornost očividně soustřeďuje jen na eskapády režisérů?  Tím německý režisér Christian Räth nemůže posloužit. Vytvořil repertoárové představení v nejlepším slova smyslu. Děj je jasný, srozumitelný a napínavý, soustředěný na to podstatné. Räth přenáší události ze Skotska jedenáctého století do dnešní vojenské diktatury, v níž se k moci pomocí puče dostávají stále nové postavy. Na humanitární situaci se přitom vůbec nic nemění. Stará tyranská nomenklatura jen pokračuje ve svém rutinním pohrdání lidmi s novým šaškem na praporu.

Diktátor Macbeth a jeho ctižádostivá lady jsou jen epizodami v neustále se opakující historii. Macbethův předchůdce Duncan ani jeho následovník Malcolm nejsou o píď lepší. Scénograf Gary McCann vybudoval betonový svět špiclování a strachu. Ve scéně exilu se však oběti dostávají ke slovu, v jejich čele Jorge de Leon jako Macduff. Räth zde vyvolává obrazy uprchlické katastrofy, bez plakátové aktualizace. Nejasně jsou pojaty pouze čarodějnice, archetypická strašidla v roztrhaných vojenských pláštích.

Nejnapínavější, ale také nejdiskutabilnější byl na tomto večeru výklad dirigenta Alaina Altinoglou. Analogicky k režii se nesnaží ani o středověkou krvavou polévku, ani – ve scénách čarodějnic – o něco jako strašidelnou jízdu. Fantasticky hrající filharmonikové spíš usilují o modernost a vhled do budoucnosti raného Verdiho. Slyšitelně tu jde o psychogram páru, který je posedlý mocí, ale neumí se s ní vyrovnat. Piana smyčců a ostré kontury sólistických pasáží dřevěných dechových nástrojů generují efekty naplněné napětím.

Macbeth Georga Peteana zaskočil za onemocnělého Ludovica Téziera a situaci výtečně využil. Petean není archaický zuřivec, nýbrž majitel ušlechtilého, s noblesou vedeného barytonu. Váhavec, hnaný vlastním pochybováním k bestialitě, dospívá ve finálním Pieta, rispetto, amore k téměř zjasnělé výrazové kráse zpěvu (nechceme hřešit, ale vzdáleně připomíná Piera Cappuccilliho). Nakonec se plazí jako pokořené „nic“ typu Kaddáfího nebo Ceausescua, vstříc svému konci, jehož nikdo nebude litovat. Tatiana Serjan patří k sopránové frakci představitelek lady, je v ní znamenitá, s ideálně temně zabarveným hlasem, a přece s jistými výškami. Velký Ferruccio Furlanetto jako Banquo dodává všemu kromě důstojnosti a pěveckého formátu ještě lesk slavného jména.

V publiku se nezdvihl žádný hlas protestu, což by mohlo ukazovat na průměr. V tomto případě to však svědčí o produkci, které můžeme prorokovat ještě hodně let.

(www.news.at – Heinz Sichrovsky)

***

Macbeth: Světlo a stín spolehlivosti
Dominique Meyer investoval do běžného programu hodně energie a úroveň se výrazně zvedla – s tím vedlejším efektem, že se diskuse o kvalitě premiér výrazně oslabily. Také zahajovací premiéra nové sezony už voní po rutině a repertoárové položce. Pokud měl Meyerův předchůdce ještě odvahu riskovat a hledal scénické inovace, dá se nyní už předem očekávat, co nová inscenace přinese.

Na rozdíl od poslední verze Verdiho Macbetha v inscenaci z roku 2009, v níž Vera Nemirova psychogramem s intenzivními nápady proti sobě postavila širokou frontu těch, kdo její režii odmítli, nabízí nová režie Christiana Rätha zralé řemeslo v praktickém rámci. Pro přátele modernějších obrazů se děj odehrává mezi betonovými prvky, mezi světlem a stínem (Mark McCollough).

Kostýmy zprostředkovávají decentně cosi mezi bezčasou mystikou a dusnem vojenské diktatury, v níž naleznou místo i barevné dámské róby (výprava Gary McCann). Räth přece jen něco akcentuje, když interpretuje příběh jako návraty stále téhož: Macbethovy krvavé ruce po zavraždění krále Duncana se například vracejí na konci zmnohonásobeny, když je zabit on a poskvrněn je celý sbor.

Avšak režie postav sestává v zásadě v nalezení akusticky příhodných postavení zpěváků, kteří tak nějakou dobu zůstanou. Hudebně je bilance večera – s několika výhradami – pozitivní, a to nejen pro harmoničnost celku a zvukovou krásu plynoucí z orchestru. Dirigent Alain Altinoglu nejen že rozezněl nádherně něžné melodické oblouky, ale přišly i drsnosti a zlomy v partituře. Spolu s marciálními výbuchy nalezl rovnováhu mezi strohostí a flexibilitou a vytvořil homogenní proud, takže zpěváky až nosil na rukou.

George Petean v titulní roli tak mohl po zdráhavém začátku vyzařovat stále více energie a s vokální složkou rostla jeho postava i herecky. Debutantka ve Státní opeře Tatjana Serjan hrála virtuózně na klaviatuře citů, byla lichotící manželkou, zlou intrikánkou a nakonec pomatenou bludičkou, ovšem záměrné tvoření nevýrazného timbre se od nedobrovolného mihotání nedalo vždy rozlišit.

Ansámbl byl jinak spolehlivý, například Macduff (Jorge de Leon): krásně lyrický, a pak energicky bojovný, když zavraždil titulního hrdinu. Jeden však, totiž probodnutý Banquo, nevyčníval jen jako jevištní postava: Ferruccio Furlanetto dokázal i v penzijním věku a po více než třiceti letech na jevišti nasadit měřítko, pokud jde o umění frázování, hlasovou jistotu a jadrnost.

Inscenace sotva vejde do dějin, ale zato se zařadí do repertoáru a splní v něm svou funkci. Řediteli Státní opery problémy sotva způsobí.

(Der Standard – 5. 10. 2015 – Daniel Ender)

***

Macbeth: Vražda je její koníček
Žádáme skutečně mnoho, chceme-li od premiéry Vídeňské státní opery cosi zvláštního, mimořádného, v ideálním případě dokonce exemplárního?

Nemělo by to být pro novou produkci zásadní, například v dirigentské, pěvecké, scénické, dílu odpovídající složce – nebo v ideálním případě ve všech dohromady?

Neměli bychom při každé premiéře doufat, že vyzařování tohoto jedinečného operního divadla přesáhne daleko za hranice?

Na jistotu
Nuže, nová inscenace Verdiho Macbetha sotva něco z těchto očekávání naplní. Ale musíme také přiznat: nic na ní není skutečně špatné (pokud si odmyslíme výkon Jorga de Leon jako Macduffa; zpívá nepřesně a útočně, jako mluví Jorge v pořadu Let’s Dance na stanici RTL). Macbeth na Okružní třídě nabízí solidní průměr. V repertoáru se o něm bude mluvit jako o tom z lepších představení. Schopnost repertoárového kusu – to byl zřejmě cíl. Neboť poslední inscenace Macbetha z roku 2009 v režii Very Nemirové byla fiasko. Teď se šlo na jistotu.

U pultu Alain Altinoglu, který slaví v pátek čtyřicátiny a je jedním z nejžádanějších světových dirigentů. S orchestrem Státní opery pracoval dobře, rané Verdiho dílo mu vyšlo barevně. Hrála se pařížská verze z roku 1865, ale bez baletní hudby (kterou Riccardo Muti roku 2011 v Salcburku do své vlastní verze zařadil).

Altinoglu zcela sází na dramatickou sílu opery o vraždách, na velkou dynamiku. Z vnitřního napětí se tak leccos vytrácí, místo jemné diferenciace je provedení občas plakátové. Tento nový hudební ředitel bruselské opery La Monnaie je velmi angažovaný a znalý kapelník, autora těchto řádek ale více oslovil například ve francouzském oboru.

Současná optika
Výprava Garyho McCanna vychází vstříc hudebně barevné paletě namísto skotského folkloru. Opticky připomíná hotel Jeana Nouvela nebo Mumok [vídeňské Muzeum moderního umění], působí tedy velmi moderně (ve Vídni například jako protiklad pracím Jean-Louise Martinotyho). Režie Christiana Rätha však příliš inovativní není.

Režisér chce zřejmě vyprávět příběh mocichtivých diktátorů a sdělit, že je jeden jako druhý – ale příliš čitelné to není.

V silně stylizovaných obrazech (také Birnamský les je nakreslený jen křídou na posuvné stěny) zklamalo především vedení postav.

Co Macbetha skutečně žene? Jak dalece je pod vlivem své ženy? Jak moc musí muž ženě podléhat, aby kvůli ní šel přes mrtvoly? Na tyto otázky neexistují jasné odpovědi. Příběh lady Macbeth a jejího královského vraždícího pomocníka je od analyticky koncipované tragédie vzdálený jako Vražda je její koníček od Mlčení jehňátek.

Velmi dobré jsou četné světelné efekty, například když se zjeví duch mrtvého Banqua nebo když po mezioponě stoupá krev a zabarví ji celou do ruda. Čarodějnice (výtečný sbor Státní opery!) jsou přítomny i mimo své scény jako šedé eminence. Opticky odpovídají opernímu klišé.

Z obsazení vyčnívá Ferruccio Furlanetto jako Banquo – bohužel je příliš brzy zabit. George Petean má pro Macbetha noblesní témbr pěkně ovládaného barytonu, ale pokud jde o průraznost, má určité limity. Tatjana Serjan zklamala už ve svém prvním výstupu, scéně s dopisem, a je – což je pro lady Macbeth neobvyklé – v těch několika lyrických momentech mnohem lepší než ve svých výbuších. Před čtyřmi roky v Salcburku s Mutim byla mnohem dramatičtější. Jinxu Xiahou (Malcolm) a ostatní představitelé malých rolích jsou zřetelně lepší než Macduff.

Smíme si přát, aby se brzy ve Vídni jako lady objevila Anna Netrebko, tak jako nedávno v Mnichově nebo v New Yorku?

(Der Kurier – 5. 10. 2015 – Gert Koretschnigg)

Giuseppe Verdi:
Macbeth
Dirigent: Alain Altinoglu
Režie: Christian Räth
Výprava: Gary McCann
Světla: Mark McCullough
Video: Nina Dunn
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 4. října 2015 Wiener Staatsoper Vídeň

Macbeth – George Petean
Banquo – Ferruccio Furlanetto
Lady Macbeth – Tatiana Serjan
Macduff – Jorge de Leon
Malcolm – Jinxu Xiahou
Spion – Jongmin Park
Kammerfa – Donna Ellen

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto WSO / Michael Pöhn