Žádné flákání, makat budeš

Rozhovor s mezzosopranistkou Veronikou Hajnovou 


Vaší pedagožkou byla na bratislavské VŠMU někdejší přední slovenská mezzosopranistka Ľubica Baricová. Jak na ni vzpomínáte a hlavně – co vám do vašich začátků dala?

Především mne naučila ovládat hlas. Také v sobě mít pokoru k hudbě a být k sobě přiměřeně kritická a přitom si být vědomá svých kvalit, a to s hrdostí. Mám v životě velké štěstí, že jsem potkala právě Ľubu Baricovou. Je to vzácný člověk. Vážím si jí a mám ji moc ráda. Během studií jsme se sblížily i lidsky, byla jako moje druhá máma.  Stále je mým hlasovým pedagogem, rádcem a přítelkyní v jedné osobě.

Jak jste se vůbec ke zpívání dostala? Pocházíte z hudební rodiny?

Talent jsem určitě zdědila po tátově mamince. Ta ještě v devadesáti letech zpívala jako slavíček. Pak jsem také od první třídy až do maturity na gymnáziu byla jedním z brněnských dětí, odchovaných Ivanem Sedláčkem v Kantiléně. Tam jsem načichla hudbou nemálo. Ale po gymnáziu jsem šla na Pedagogickou fakultu v Brně a ani ve snu mne nenapadlo, že bych se hudbou nebo dokonce její interpretací živila; s kamarády jsem tehdy bláznila v brněnské rockové kapele. Během prvních dvou semestrů jsem ale zjistila, že nemám nejmenší chuť ze sebe udělat úču – alespoň tak na mne tehdy tato škola působila. A tak jsem poslechla hlasy, které mi našeptávaly zkusit konzervatoř. Magda Kožená, která tehdy byla na VŠMU, mi poradila, kam a za kým v Bratislavě jít, já se tam vypravila a nakonec se úplnou náhodou dostala právě do třídy k paní Baricové. Ta si mne vzala do parády a už jsem byla lapená… Na konzervatoř tehdy vzali z asi šedesáti uchazečů pět chlapců a mne. U Ľubky Baricové jsem potom pokračovala i na VŠMU a jsem u ní stále…

Svoji kariéru jste začínala v Plzni. Jaké to byly z vašeho pohledu začátky? Hodně jste se ve vašem prvním angažmá naučila?

Jéje, já byla tak ráda, když mne pozvali do Plzně… Ve čtvrtém ročníku VŠMU jsem se rozhodla začít zkoušet předzpívání do divadel a hned napoprvé se to povedlo. Během pátého ročníku jsem měla přechodné bydliště na dálnici D1 a 2 a jezdila hostovat do Plzně. To byla škola života. Už jen proto, že jsem za zády neměla paní profesorku a musela jsem si poradit sama. Byla tam v angažmá báječná parta lidí, kteří mne mezi sebe přijali, cítila jsem se mezi nimi dobře. A to, že jsem před vstupem na velké jeviště měla zkušenost z toho menšího, bylo později k nezaplacení.Po Plzni následovala pražská Státní opera, a to v době, kdy se již dostávala do hluboké existenční krize. Jaká to byla zkušenost? Váš pohled na tu dobu?

Do Prahy jsem přišla v sezoně 2004/2005. Tehdy se ale o krizi tolik nemluvilo nebo alespoň ne tak otevřeně a já to tedy nevnímala. I dnes si o potížích divadel českých myslím svoje. Ale to by bylo na jiný článek… Navíc jsem kromě intenzívní práce v divadle měla roční batole. Moje kapacita byla stoprocentně naplněná.

Dosavadní soupis vašich rolí je až nečekaně pestrý: zahrnuje Mozartovu Dorabellu i Wagnerovu Venuši, Cherubína i třeba Azucenu či Carmen. Povězte, ve kterém typu partů se cítíte nejlépe, nejpřirozeněji?

Tedy, když to vidím takto vedle sebe – Mozart – Wagner – musím uznat, že to vypadá bláznivě. Můj hlas asi není ten mozartovský. Ale já končila školu s Rossiniho Italkou v Alžíru a s Cenerentollou jsem se dostala na Belveder ve Vídni, za Donizettiho Favoritku (tedy árii) jsem dostala i cenu. Potom jsem ale v Čechách byla okamžitě zařazena do dramatického oboru („na Mozarta máte příliš velký a barevný hlas…“). Ale přesto si myslím, že stále umím udržet svůj hlas na uzdě a Mozarta zpívat stylově. Samozřejmě nesmím mít den předtím Amneris. Kromě toho, kdybych pořád necvičila Mozartovy a Rossiniho árie, což dělám kvůli technice a hlasové hygieně, nebyla bych ty své dramatické postavy zvládla s nadhledem. Nicméně když jste mne přiměl o tom přemýšlet, musím říci, že nejraději zpívám Azucenu a Amneris. Ale i Carmen. Vlastně je mám ráda všechny. Každou trochu jinak.Jak hodně zvažujete výběr nových rolí? Připravujete je sama?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď a už jsem o tom vlastně mluvila. Kromě toho, že paní Baricová je mým hlasovým pedagogem, radím se s ní o všem zásadním. Když řekne, jdi do toho, vím, že to zvládnu. Však také, kdo může můj hlas znát lépe? V divadle spolupracuji s klavíristkou Jelenou Noskovou, takže mám dvoje uši, které mne drží na (doufám) správné cestě.

Jakým směrem myslíte, že se váš hlasový vývoj bude dál ubírat? Budou to party dramatičtější, dejme tomu typu již zmíněné Venuše, kterou jste naposledy překvapila v Praze?

Opravdu nemám ambice stát se wagnerovskou pěvkyní. S Wagnerem mám jen dvě zkušenosti. Loni mne pozval ke spolupráci pan dirigent Lenárd, abych s ním a orchestrem Českého rozhlasu zazpívala árii Isoldy. A árie není role! I když v přímém přenosu do rádia… No a teď Venuše. Ale k ní jsem se dostala vlastně náhodou. Původně obsazená Janis Birth odstoupila z inscenace a dirigent Hilary Griffiths navrhl jako možnou rychlonáhradu mne. Paní Baricová řekla: „To zvládneš…“ A tak jsem to zvládla. Za měsíc a půl. Takže jsem předvedla jen tolik, kolik se za tu dobu dalo. Odpovědně přiznávám, že kontrolka mi v hlavě svítila po celou dobu výstupu, rozhodně ji nemám nazpívanou a uloženou v těle na mnou oblíbeného „autopilota“. To bude, až ji zazpívám po x-té… Vzhledem k tomu, že jádrem mého repertoáru jsou dramatické role Verdiho, nevím, kam bych měla směřovat a nestat se „dramatickou umělkyní“, která umí vyrábět jen velké tóny a posléze zvuky. (smích) Naopak jsem ráda, když se mně stále stejně dobře zpívá Leonora z Donizettiho Favoritky, anebo jsem schopná přidat si veselé koloraturky do jinak poměrně fádní role v opeře Maria di Rohan od stejného skladatele, která měla premiéru před nedávnem v Brně. Ovšem všecko závisí také na tom, jaké nabídky přijdou. Rozhodně však zůstávám stát pevně na zemi a cvičím a cvičím…

Nejbližší nové role? A pak ty, které jsou zatím jen v podobě snů, zbožných přání?

Nemám vysněnou roli. Však také všechny role, o kterých může mezzosopranistka snít, jsem buď zpívala, nebo mám na repertoáru už nyní. Snad jen Dalilu nebo Charlottu z Werthera nebo obě bych si ještě někdy zopakovala. Na ty vzpomínám moc ráda. Jinak bych se musela přes noc stát dobrou sopranistkou a to by pak bylo snů.. A ambicí… (smích)Máte také zahraniční zkušenosti. Které z těch dosavadních si považujete nejvíc a čeká vás nějaká další zahraniční příležitost v nejbližší době?

Ano, hned v blízké době mne čeká dost cestování. Prakticky celý duben budu, s přestávkami vyplněnými představeními nebo koncerty v Praze a Brně, poletovat po světě. Za několik dní odlétám na pět dní do Chicaga a Michiganu, kde mne čeká pár koncertů, po návratu Dvořákovo Stabat Mater s panem dirigentem Lenárdem (na to se mimořádně těším, i proto, že diriguje právě pan Lenárd), pobudu také čtyři dny v Káhiře s Mahlerovým Potulným tovaryšem a na závěr měsíce si „oddechnu“ ve svém divadle – Státní opeře – v roli Azuceny… Opravdu si považuji toho, že mne zve pan dirigent Jiří Bělohlávek ke spolupráci, takže s ním a Českou filharmonií budu v létě na festivalu v Edinburghu… A už budeme v nové sezoně. Na tomto místě cítím povinnost připomenout, že mi vedení obou divadel, jak pražského, tak brněnského, velice vycházejí vstříc. Jinak bych to vše nemohla zvládnout.

Váš koncertní repertoár má také nemálo položek. Čím pro vás je? Cítíte se nejlépe na operním jevišti, nebo naopak na koncertním pódiu?

Kde se lépe cítím? Takto nepřemýšlím. Jsou to spojité nádoby. Jedno obohacuje druhé a dobrý zpěvák díky tomu umělecky roste. Nejsem z těch, kteří zpívají vše stejně. Tak jako hledám barvu a tón pro písně, tak i pro každou roli. Proto jsem před chvílí zmínila toho „autopilota“. Potřebuji čas na to, abych každou věc nazpívala technicky, a když ji mám „v těle“, můžu si hrát a hledat a zkoušet, potom mne to opravdu baví a jsem klidná. Z duše nenávidím, když nemám dost času na přípravu. Protože jsem perfekcionista, chvíli mi trvá, než ozubená kolečka zapadnou do sebe tak, že jsem spokojená. Do té doby cvičím a prudím sebe i klavíristku, která se mnou vše trpělivě snáší. O paní profesorce nemluvě… Bohužel dnes se vše dělá honem honem, a tak jsem stále v mírném či větším stresu. Ale abych odpověděla na otázku: pokud si splním výše popsané podmínky, cítím se dobře na jevišti i na pódiu koncertním. Z koncertního repertoáru mám ze všeho nejraději písňovou tvorbu. Teď se zrovna těším na už zmíněného Mahlera. Jeho písně jsou vlastně taková zkoncentrovaná dramatická díla…

V současné době u nás působí docela početná řada úspěšných mezzosopranistek. Jak hodně pociťujete vliv konkurence? Nemrzí vás, že příležitostí je tím pádem méně?

No, zatím sotva stíhám a vzhledem k mé výše popsané vlastnosti se snažím nakládat si jen tolik, kolik unesu. Ne vždy se mi to ale daří. Také ne všechny zpíváme stejný repertoár. Tak jako já používám árie Rossiniho jako prostředku k udržování techniky a pružnosti hlasu, ale nemám ambice s nimi exhibovat na jevišti (protože vedle toho, co dělám, to prostě nejde), tak ty, které chtějí předvádět brilantní několikaminutové koloratury a oslnivé výšky, se nebudou pouštět do dobrodružství s Verdim nebo Wagnerem. Univerzální pěvec neexistuje. Osobně konkurenci (těch kolegyň, kterých si vážím) vnímám jako potřebnou motivaci i sebereflexi. Jak mi nedávno napsal můj agent: „Žádné flákání, makat budeš!!“ Kdyby nebylo konkurence, to by se pospávalo na vavřínech… Dokud by neuschly.A co prozradíte o svém soukromí? Rodině, zázemí, mimoprofesních zájmech? Jste spíš extrovert nebo introvert? Co vám v privátním životě dokáže udělat největší radost?

Protože nejsem žádná celebrita, můžu se klidně pochlubit. Mám báječného muže a spolu vychováváme dva kluky. Oba máme poměrně náročnou práci a rodiče mimo Prahu a stále pracující, i když se snaží nám pomáhat, jak mohou. Díky tomu, že jsme oba tolerantní a vzájemně se respektujeme, bez konfliktů si přehazujeme štafetu kolem kluků podle toho, kdo se jim zrovna v dané chvíli může věnovat více. Když jsem pryč, všichni tři moji chlapi fungují jako hodinky, manžel je umí dobře zorganizovat. Dokonce mám pocit, že jim je ten občasný krizový režim ku prospěchu. Myslím tím dětem. Manžel toho má jistě plné zuby. Ale nikdy jsem od něj neslyšela slovo výčitky. Oni jsou také moje největší radost, a protože vedeme takový proorganizovaný život, vážím si každé chvíle strávené v klidu, pohodě a hlavně společně. Díky nim se mi také lépe žije v mém (někdy bláznivém) světě. S nimi dobíjím baterie. Ještě musím podotknout, že můj muž není muzikant, i když hudbu má rád, a to je úžasně osvěžující. (smích) Jsem introvert s profesí extroverta. Lépe odpovědět neumím…

Děkuji za vaše odpovědi.

Vizitka:
Mezzosopranistka Veronika Hajnová vystudovala konzervatoř a VŠMU v Bratislavě u profesorky Ľuby Baricové. Zúčastnila se také několika mistrovských kurzů v Čechách a v Německu. V roce 2002 byla semifinalistkou Belvedere International Singing Competition ve Vídni, kde získala cenu CNIPAL. Dvakrát byla nominována na cenu Thálie – v roce 2003 za postavu Dalily v Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila a v roce 2010 za Johanku v Čajkovského Panně orleánské.

Již během studií působila v operním souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, nejdříve jako host a v letech 2002–2004 jako členka souboru. Vystupovala zde ve výrazných rolích, jako je Olga v Čajkovského Evženu Oněginovi, Káča ve Dvořákově opeře Čert a Káča nebo Charlotte v Massenetově Wertherovi. Od roku 2004 byla sólistkou Státní opery Praha. V současnosti je angažována v Národním divadle v Praze a v Národním divadle v Brně, kde je představitelkou především dramatických rolí. Patří mezi ně zejména Verdiho Amneris (Aida) a Azucena (Trubadúr), Dvořákova Ježibaba (Rusalka), Bizetova Carmen nebo Wagnerova Venuše (Tannhäuser). Díky technickým možnostem svého hlasu zařazuje do svého repertoáru i postavy oper Wolfganga Amadea Mozarta či Gaetana Donizettiho. V poslední době s velkým úspěchem ztvárnila roli Venuše ve Wagnerově Tannhäuserovi v Národním divadle Praha. V roli Amneris i jako Carmen se představila také na několika turné v zahraničí, a to v Japonsku, Španělsku, Portugalsku, Francii, Maďarsku, emirátu Abú Dhabí nebo v jihokorejském Soulu.

Veronika Hajnová vystupuje na mezinárodních i domácích hudebních festivalech (Festival Internazionale della Musica v Miláně, festival v Gars am Kamp, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Chopinův festival v Mariánských Lázních, Svatováclavský festival v Ostravě a jiné), je zvána ke spolupráci s významnými orchestry, jako je Česká filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc.

Kromě opery jsou součástí jejího repertoáru také díla oratorní i písňová. Za všechna je třeba jmenovat roli Zefky z Janáčkova Zápisníku zmizelého, s níž se představila jak doma, tak i v koncertním provedení tohoto díla v pařížské Opeře Bastille v roce 2007 nebo na mezinárodním festivalu v Miláně v roce 2008, mezzosopránový part ve Verdiho Requiem, který s velkým úspěchem interpretovala v Opéra Municipal v Marseille v nastudování šéfdirigenta Diedericha, Schumannovy a Chopinovy písně, s nimiž se představila na Chopinově festivalu v Mariánských Lázních, nebo Mahlerovy Písně o mrtvých dětech, které nastudovala s italským dirigentem Alfonsem Scaranem a po jejich úspěšném provedení na Festivalu zakázané hudby v Terezíně dílo zpívala i v Itálii v roce 2013.

(zdroj: webové stránky Veroniky Hajnové)

www.hajnova.com

Foto archiv Veroniky Hajnové, Marta Kolafová, Daniel Jäger, Hana Smejkalová

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat