Zakončení dlouhé cesty bankrotů, smůly a chyb. V Berlíně otevřeli Státní operu

Rekonstruovaná budova Státní opery Unter den Linden v centru Berlína po sedmi letech opět září. Při jejím slavnostním otevření byly včera večer provedeny Scény z Goethova Fausta Roberta Schumanna. V českém překladu přinášíme první ohlasy ze zahraničích médií.

Rozpačité řešení, ševelivé krasodušství a ušlechtilá nuda
(Welt – 4. října 2017 – Manuel Brug)

Je dlouhý, příliš dlouhý! Totiž dozvuk znovuotevřené berlínské Státní opery. Nemělo snad zdvižení stropu o pět metrů zajistit „nejlepší akustiku na světě“? Vždyť prý si hudebníci Státní kapely při tomto zjištění po prvních zkouškách padali se slzami v očích do náruče!

Poplach ale můžeme hned odvolat. Příliš dlouhý je dozvuk 1,6 vteřin jen pro amplifikované slavnostní projevy politiků (spolkového prezidenta, úřadujícího starosty, spolkové ministryně kultury). U intendanta, který se stará o nebe i peklo („Předehra na divadle“) už byl patrný výraznější jevištní tón.

A ten pokračuje v osobě primadony s půvabným akcentem ze Zlatých písků, když Anna Tomova-Sintow recituje Prolog z Fausta. Po něm konečně následují Schumannovy Scény z Goethova Fausta, kterými se otevírá po sedmi letech alespoň provizorně, za cenu (na účet berlínských daňových poplatníků) téměř dvojnásobnou, než se původně plánovalo, opravené a stále ještě nehotové divadlo.

Romantický lektvar před plně obsazenou centrální lóží
Avšak bohužel nejen to. Tak jako tak, nepříliš dobře poživatelný, občas nazarénsky vlídný Schumannův romantický lektvar je ještě dodatečně zahuštěn patetickými, originálními deklamačními scénami ze slavného Goethova eposu, a to v den národního svátku, před plně obsazenou bývalou královskou, pak hitlerovskou, poté socialistickou a nyní za neutrální považovanou centrální lóží.

V té tedy sedí (jakýsi prominentní Angličan je tím přímo nadšen) spolkový prezident, předseda spolkového sněmu, spolková kancléřka (která si, praktická a spořivá jako vždycky, nechala večerní sako pravděpodobně ušít ze zbytků látky na čalounění křesel), bývalý spolkový kancléř (jen do přestávky, pak ho asi odlákala ruská vejce), úřadující starosta, jeho předchůdce a různí ministři. Jen francouzský prezident Emmanuel Macron, ačkoli se ví, že hraje na klavír, se nedostavil.

Přesto je to pro uměleckou formu opery obrovská šance s vysokou hodnotou pro veřejnost i zpravodajství; venku se ještě klepe pár Berlíňanů na hermeticky obšancovaném Bebelově náměstí před plátnem a sledují přímý přenos, slavnostní akt se vysílá i rozhlasem a na stanici Arte. A klasicistní budova Pod Lipami, kdysi milované dítě Bedřicha Velikého a později také Hermanna Göringa, se zase chystá stát se Němcům zpívajícím, znějícím národním divadlem.

Žádné přepínání, žádné přetáčení dopředu
Dělali by to určitě rádi, vždyť ti milí Berlíňané jsou přece poněkud ležérní. Spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier nedávno vtipně připomněl, že když je jim něco příliš dlouhé, mají úsloví „nevykládej mi tu žádné opery“, ale on sám dokáže ocenit, že se při této vlastně anachronistické umělecké formě nedá přepínat a přetáčet dopředu.

My bychom si to ale přece jen přáli, tím víc, čím víc se třiapůlhodinový večer táhl. Neboť maximální pozornost upřená k opeře a vysoké kultuře se tu – vzhledem k úctyhodné nabídce evropských kolegů intendantů – prohrála a promarnila. A to důkladně. Jenže problém tkví ještě hlouběji.

Opera Pod Lipami jako údajná budova prvního řádu na reprezentační třídě hlavního města je nedorozuměním i vyznáním víry zároveň. Ve srovnání s divadly světové úrovně v Mnichově, Paříži, Miláně, Vídni, Londýně, Petrohradě, Moskvě nebo New Yorku je to bouda se 1.400 místy, malá a maloměšťácká, a především stísněná. Sice první veřejně přístupné dvorní divadlo v Evropě, ale plánované jen pro plesy a uvádění malých oper v zimní sezoně (otevřeno bylo ostatně 7. prosince 1742 nehotové a na dalšího půl roku opět zavřeno – tentokrát jsou to „jen“ dva měsíce). Několikrát vyhořelo, přestavovalo se, dvakrát bylo vybombardováno. A konečně roku 1955 znovuotevřeno jako prestižní budova Německé demokratické republiky, v hávu falešného rokoka, na němž lpělo špatné svědomí slávy Pruska.

Promarněná šance
Zejména toho, kdo se narodil ve východním Německu, to však netrápí. Chce tu najít svůj blažený svět, jaký se odráží v lesku a zlatě a v třpytu lustrů, a oddat se svým příjemným nostalgickým snům. A tím také byla před sedmi roky důkladně promarněna šance vytvořit tu něco opravdu vizionářského, cosi spojujícího staré s novým, co by odpovídalo proměnlivým dějinám budovy a představovalo budoucnost opery, včetně osvěty.

Právě tady se – a to napříč všemi politickými tábory – bezpodmínečně hájí status quo falešné minulosti, a proto se zachovala omítka padesátých let a její ozdoby. A to ve městě, které tak rychle zapomíná, které – jak ukázal chabý aplaus po vystoupení Tomové-Sintow – už nezná ani své bývalé hvězdy.

Ačkoli vedlejší budova se zkušebnami a dalšími prostorami pro kolektivní využití je zřejmě optimálně uzpůsobená, v hlavní budově se to podařilo jen zčásti. Příliš intenzivně nasvícené historizující prostředí připomíná, nablýskané a čerstvě nabílené, filmovou kulisu NDR. A to i když je teď na podlaze chodeb místo jekoru červený koberec a opět se uplatní struktura tříbarevného látkového potahu stěn.

Síťová klenba připomíná dederon
Ornamenty však jednoduše nesedí, působí neohrabaně a příliš skoupě. Zvláště v hledišti s jeho holým proscéniem, které teď nevyhnutelně vede pohled z parketu do výšky k přibudovanému disproporčnímu stropu. Jeho keramická síťová klenba se sem nehodí, vypadá jako dederonová tkanina, jako síťovka, s níž se chodilo na nákup na východě.

Akustika se v auditoriu zlepšila, to je nesporné. Ve středu osmé řady v parketu je díky jinak postaveným opěradlům víc prostoru pro nohy a také poněkud zešikmená podlaha umožňuje lépe vidět na jeviště, zvuk tu zní jako dřív přímo, ale volněji. Nástrojové skupiny se mísí harmoničtěji, také s tóny jdoucími z hlediště. Zvuk není tak tupý, jako býval. Ve druhém pořadí, v druhé řadě po straně to zní ještě krásněji, sytěji, zaokrouhleněji, ale tak tomu bylo i předtím. Akustický výsledek je tedy ten, že se zlepšil dozvuk. A to je dobře!

Ovšem ne pro herce. Bolestně jsme to cítili u neispirovaného Schumannova mučidla. Ano, chápeme, stále ještě nehotová budova si vynutila změnu plánu, a nadto těžce nemocný Wolfgang Rihm nedokončil svého Saula a premiéra se musela odložit.

Takže teď měl Schumann, obohacený o původní scény z Goethova Fausta, poskytnout originální a národní, ovšem narychlo sestavenou podívanou. Přirozeně s Danielem Barenboimem v orchestřišti a s loučícím se intendantem Jürgenem Flimmem jako režisérem. Starý bývalý intendant Berliner Ensemble Claus Peymann byl jako divák vypuzen do druhého pořadí, ale staří členové Státní opery, jejíž letošní sezona vypadá jako výroční schůze milánského uměleckého starobince Casa Verdi, si to nemohli nechat ujít.

Více elegance, prosím
Barenboim přitom, na rozdíl například od Abbada, Harnoncourta nebo Rattlea, nemá k problematickému Schumannovu dílu co říct. Odvíjí se to šeptavě a krasodušně jako ušlechtilá nuda, bez skutečného vrcholu, bez jakéhokoli vybití ve fortissimu, v němž by se akustika sálu skutečně otestovala.

Navíc –  pro případ, že by se snad ze stavebně technických důvodů muselo provedení odsunout – v obsazení výhradně vlastními silami. Roman Trekel (Faust) a René Pape se jako vokální opory souboru mladšími nestanou, zejména když vypadají jako postavy z kresleného komiksu. Také od sopránové naděje Elsy Dreisig bychom si přáli víc elegance. Ale copak to šlo? Představitelé neměli co hrát, nebo jen cosi přihlouplého, a neustále museli ustupovat ukřičeným aktérům „Flimm-Family“, kteří všechno zdržovali.

Markétka jako z divadla pro děti
Meike Droste je možná dobrá televizní herečka, jako Markétka kňourá, jako se to dělá v divadle pro děti, a jde s tím na nervy. Suspendovaný Mefisto Svena-Erica Bechtolfa se zmítá mezi „trháním kulis“ a manýrou baviče. Udělat z herce schopného tak rafinovaně nuancovaného projevu, jako je André Jung, takto šedivého a pípajícího Fausta, to už je opravdu mistrovský kousek režie.

Mezi dekoracemi Markuse Lüpertze jako z výprodeje – skládají se z prospektu, který není pořádně vidět, dvou kašírovaných figur (měly představovat Faustovy pochyby?) a dřevěného pódia – blokovaly scénu sbory, vyhlížející jako postavičky z obrázků Carla Spitzwega, regiment jeptišek nebo delegace trpaslíků. A na této scéně předvedl Flimm statický, ba dokonce mrtvý příklad dětinského, vůbec nic neznamenajícího, ale drahého tyátru z osmdesátých let.

Jak to, kvůli čemu a proč vlastně Faust? „Nedostatečné“ se tu „událostí“ opravdu nestalo. Přitom musel normální smrtelník ještě obejít obloukem sál Apollo okupovaný automobilovým sponzorem, kterým se prochází jako jakousi pseudokulisou z doby Bedřicha Velikého. Před dvěma dny tam byli exkluzivně a  zadarmo hoštěni prominenti. „Opera nezajímá,“ zaprotokolovali si.

„Vždyť víte, na německé scéně, co chce, to každý zkusí si“ – tato Goethova slova každopádně Flimm prorocky vypustil. Promeškal něco? Ani ne. Může to být jen lepší. V tomto divadle, od 7. prosince.

***

Berlínská Státní opera Unter den Linden. Nový start – růžová zvenčí, zlato uvnitř
(nachrichten.at – 4. října 2017)

Včera, v Den německé jednoty, bylo divadlo slavnostně otevřeno za přítomnosti spolkového prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera a kancléřky Angely Merkel. Scénami z Goethova Fausta Roberta Schumanna slavila Státní opera také zakončení dlouhé cesty bankrotů, smůly a chyb. Intendant Jürgen Flimm zvolil program s texty knížete básníků. Tedy žádný Fidelio nebo Mistři pěvci, jak je při podobných příležitostech obvyklé. Večer nazval Okamžiku říci: Setrvej ještě! „Je to velká látka, spojená s našimi kulturními dějinami,“ zdůvodnil intendant a režisér, proč se rozhodl pro málo hraný Schumannův operní fragment.

Někteří hosté opustili divadlo předčasně
Flimmův koncept, připojit k Schumannově hudbě texty přímo z Fausta, se ovšem neukázal jako šťastný, a nejen proto, že celý večer trval téměř čtyři hodiny. Generální hudební ředitel Daniel Barenboim odložil taktovku krátce před půlnocí a přišlo vydechnutí. Flimmova režie byla zasazena do groteskní dekorace malíře Markuse Lüpertze, jakési obrovské krabice, zdůrazněné dvěma loutkami v nadživotní velikosti. Děj se odehrával zdvojeně – jako opera a činoherní představení. Ne každému se to líbilo. Po přestávce řady v publiku prořídly a Flimm musel později spolknout nějaká ta zabučení. Potleskem byli odměněni členové pěveckého ansámblu, především Roman Trekel (Faust), Elsa Dreisig (Markétka) a René Pape (Mefisto).

Velkolepá architektura
Jaký však byl zvuk, kvůli jehož vylepšení se opera především rekonstruovala? Barenboim své nadšení z nové akustiky vyjádřil už před otevřením. Doby, kdy musela Státní opera dozvuk simulovat elektronickou cestou, jsou pryč. Nyní zní Státní kapela z orchestřiště transparentně. Strop hlediště se kvůli tomu musel o pět metrů zvednout, nová galerie skrytá za keramickými kosočtverci prodloužila dozvuk na 1,6 vteřiny, operní prostor získal o třetinu větší objem. Kromě jevištní techniky patřilo k rekonstrukci také podzemní propojení mezi hlavní scénou a zkušebnami v sousední administrativní budově. Spojovací tunel má usnadnit logistiku a urychlit přestavby kulis. 75 metrů dlouhá a 18 metrů vysoká chodba musela být zajištěna několika metrovými betonovými sloupy proti spodní vodě, čímž se stavba výrazně prodražila. Změny plánu znamenaly zdržení a místo tří let se stavba protáhla na sedm roků a cena místo 200 milionů eur stoupla na dvojnásobek. Průběh rekostrukce občas hrozil skandálem. Patina, která připomínala dobu kolem roku 1952, kdy architekt NDR Richard Paulick vybudoval operu znovu na místě trosek z druhé světové války, je odstraněna. Všechno vypadá víceméně jako dřív, jen zbrusu nové a vyfintěné. Řemeslníci pracovali na berlínském šperku do poslední chvíle.

Ministryně kultury Monika Grütters (CDU) mluvila o „vývěsním štítu tradiční rozmanitosti hudebního města Berlína“. „Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom mohli otevřít, jak bylo plánováno, po třech letech,“ řekl Barenboim. Ale stále se objevovaly nějaké překážky. Avšak on i intendant Flimm byli vůči stavebníkům neústupní a trvali na 3. říjnu 2017. Strašák stále ještě nehotového berlínského letiště nakonec pomohl, že ke Dnu německé jednoty vstoupil do Státní opery Goethův Faust včas. Po tomto předtaktí však hned bude následovat pauza – regulérní zahájení se uskuteční 7. prosince.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová