Zámečník ze Škodovky, který se prozpíval až mezi elitu Zlaté kapličky

Hudební skladatel Otakar Ostrčil se proslavil ve funkci šéfa Opery Národního divadla, kterou vykonával v letech 1920-1935 důslednou koncepčností ve všech složkách své práce. Jednou z nejzávažnějších složek jeho koncepce bylo cílevědomé doplňování operního souboru o mladé perspektivní zpěváky. Díky tomu na přelomu dvacátých a třicátých let přišla do Národního divadla ve všech hlasových oborech celá řada mladých perspektivních umělců, kteří vesměs už prošli nějakou zkušeností v mimopražských divadlech. Ne vždy se zcela naplnily naděje do nich vkládané, ale ti nejlepší mezi nimi rychle na jevišti Národního divadla prokázali své mimořádné kvality a stali se profilovými členy souboru.

Jedním z nich byl barytonista Stanislav Muž, od jehož smrti uplynulo právě dnes šedesát let. Narodil se v Manětíně na Plzeňsku 5. listopadu 1896 a prý snil v dětství o tom, že bude lodním inženýrem. Šel studovat na průmyslovku, ale ekonomické poměry rodiny mu nedovolily ve škole pokračovat a tak se vyučil zámečníkem. Pracoval v plzeňské Škodovce, a protože rád a dobře zpíval, byl velmi platným členem pěveckého spolku ve Skvrňanech, jehož sbormistrem byl zkušený a kvalitní muzikant Frait. Právě na jeho radu usiloval o přijetí do sboru plzeňské opery. Jenomže vojna a první světová válka ho odvedla na frontu. Po návratu z války se rozhodl pro zpěv. V Praze navštěvoval lekce zpěvu v Pivodově škole a po večerech si přivydělával jako zpěvák při promítání filmů.

Mladý adept pěveckého umění, který už tehdy projevoval mimořádnou důkladnost při realizaci svých plánů, se rozhodl pro možnost profesionální kariéry. Svá tovaryšská léta v období 1920-29 strávil putováním mezi divadly v Ostravě, Plzni, Brně a opět Ostravě, a bylo to dobré a správné rozhodnutí. Přitom se díky své příslovečné píli a cílevědomosti, kterou oceňovali všichni, kdo ho znali, systematicky věnoval dalšímu vzdělávání. Nejprve to bylo u profesora Reineckeho v Lipsku, poté, v době svého brněnského angažmá u tamější profesorky Norman-Pichler a posléze i v Itálii.

V roce 1920 jej angažoval dirigent Emanuel Bastl do Ostravy, kde rok předtím vzniklo české profesionální divadlo. Šéf opery Bastl a jeho nejbližší spolupracovník, mladý a velmi talentovaný ambiciózní dirigent Jaroslav Vogel maximálně usilovali o to, aby v nelehkých podmínkách hornického města, jež do té doby postrádalo výraznější kulturní (zejména české) zázemí, dali vzniknout kvalitnímu divadelnímu a hudebnímu životu. Během dvou sezon Stanislav Muž nastudoval řadu rolí spíše středního charakteru, které pro něj byly ovšem výbornou průpravou. Zajímavými úkoly byly nepochybně role šlechtice Januše v opeře polského skladatele Stanisława Moniuszka Halka a postava hraběte Monterone ve Verdiho Rigolettovi, jež ho poté provázela po celý život.

Dvě sezony (1922-1924) strávil ve městě svého mládí, v Plzni, kde pod vedením zkušeného dirigenta Antonína Bartáka získal další cenné zkušenosti, zejména v interpretaci rolí v české operní tvorbě, které věnoval šéf Barták velkou pozornost a souběžně hostoval i v Ostravě, kde si v té době zazpíval například Valentina v Gounodově Faustovi a Markétě a Silvia v Leoncavallových Komediantech.

V roce 1924 byl angažován do Brna, kde šéf opery František Neumann spolu s režisérem Otou Zítkem rychlým tempem budoval z provinčního tělesa reprezentativní ambiciózní soubor schopný konkurence s Národním divadlem.V Brně v té době působili dva velmi zdatní barytonisté, Ferdinand Pour, jehož mimořádně slibná kariéra byla přerušena nemocí a Bohdan Černík neboli Theodor Czernik, jemuž vděčila spousta budoucích špičkových operních sólistů za svou průpravu. (Černík se ve třicátých letech definitivně proměnil v Czernika a odešel k německým divadlům). V této konkurenci nebylo pro mladého barytonistu snadné se prosadit, ale na druhé straně se Stanislav Muž, o němž bylo známo i v letech jeho vrcholné zralosti, že se dokáže poučit z výkonu svých kolegů, získal mnohou cennou inspiraci.

V Brně mu byly přidělovány zejména postavy z českého repertoáru. Položil si základy pro své pozdější znamenité interpretace postav krále Vladislava v Daliboru, Voka v Čertově stěně, Krušiny v Prodané nevěstě, Tomše v Hubičce, Kaliny v Tajemství, ale také například Samka ve Foersterově Evě. Zazpíval si i Telramunda ve Wagnerově Lohengrinovi. V prvním scénickém uvedení Janáčkovy Šárky vytvořil postavu Přemysla a účinkoval i v premiéře Janáčkova Výletu páně Broučkovy.

V roce 1926 se Stanislav Muž vrací do Ostravy, v Brně jej střídá o šest let mladší kolega z Bratislavy, s nímž se za tři roky setká v Praze, Zdeněk Otava.

Během svého druhého ostravského působení složí definitivně a velmi úspěšně mistrovské zkoušky. Hned po nástupu jej čeká Amonasro v Aidě, který ho bude poté provázet i na Národním divadle. O něco později následuje postava, o níž pamětníci jeho pozdějších výkonů v ní na scéně Národního divadla prohlašovali, že je přímo jejím ideálním ztvárněním, titulní role ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Svůj smetanovský repertoár si rozšířil o Přemysla v Libuši.

V létě 1927 se vrací do Ostravy Jaroslav Vogel, tentokráte už ve funkci šéfa opery. Okamžitě po svém nástupu nasadil velice ambiciózní program a za šestnáct let svého nepřetržitého šéfování, mnohdy ve velice obtížných podmínkách, vybudoval vysoce kvalitní, moderně koncipované operní těleso schopné se se ctí vyrovnat i s těmi nejnáročnějšími úkoly. Jako první si zvolil jednu z nejtěžších oper – Musorgského Borise Godunova a do titulní role obsadil Stanislava Muže. Zpěvák naplno využil příležitosti, kterou mu Vogel poskytl. O pár týdnů později dotvrdil šíři svých hlasových i představitelských možností v jedné z nejobtížnějších barytonových rolí veristické tvorby, v Gérardovi z Giordanova Andrei Chéniera. Ve stejné sezoně vytvořil mimo jiné Bohuše v Dvořákově Jakobínu a Dona Carlose ve Verdiho Síle osudu.

Na podzim roku 1928 přicházejí v rychlém sledu další obtížné úkoly, Lomikar v Kovařovicových Psohlavcích, Prospero ve Fibichově Bouři a především Hans Sachs ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. V té chvíli bylo už naprosto jasné, že česká opera získala osobnost mimořádných kvalit, schopnou zvládat na vysoké interpretační úrovni role v širokém hlasovém rozpětí.Národní divadlo, díky nešťastné automobilové havárii v září 1927, přišlo o vynikajícího představitele vypjatých barytonových partií, znamenitého Vojcka v památné Ostrčilově inscenaci této Bergovy opery, Václava Nováka. Po Novém roce 1929 byl Stanislav Muž pozván k předzpívání do Zlaté kapličky. O tom, jak promyšleně byli tehdy vybírání operní sólisté (a zdaleka to neplatilo jen o Národním divadle) svědčí výběr čtyř rolí, v nichž se v průběhu prvních měsíců roku 1929 Stanislav Muž v Praze představil. Z české tvorby to byl Prospero ve Fibichově Bouři, z verdiovských postav hrabě Luna v Trubadúru, z veristické tvorby konzul Sharpless v Madam Butterfly a z wagnerovských hrdinů Telramund z Lohengrina. Stanislav Muž prokázal, že je schopen kvalitně se vypořádat s nároky kladenými na každou z těchto postav. V dubnu ještě odzpíval a odehrál svou poslední premiérovou roli v Ostravě, kterou byl Šujskij v Dvořákově Dimitriji a 1. srpna se stává členem Opery Národního divadla, kterým byl až do své smrti dne 13. srpna 1955.

Okamžitě po nástupu byl plně zapojen do náročného provozu repertoárové operní scény. V rychlém sledu se střídají postavy nejrůznějšího typu a charakteru, mezi nimiž nechybí král Vladislav z Dalibora, Vok z Čertovy stěny, Lomikar z Psohlavců a samozřejmě Bludný Holanďan.V červnu toho roku dokonce vystoupil v jednom představení Mozartovy Kouzelné flétny v roli Papagena, což byla vzhledem k charakteru role v jeho kariéře naprostá výjimka.

Stanislav Muž vládl mimořádně nosným a znělým hrdinným barytonem poněkud nasálního zabarvení. Pověstná byla jeho kantiléna a mimořádný hlasový rozsah, který mu dovoloval zdárně vytvářet i typicky basové role jako Poustevník ve Weberově Čarostřelci anebo Komtur v Mozartově Donu Giovannim. Charakterem svého projevu byl přímo předurčen pro vážné úlohy, a to jak postav kladných, rozvážných hrdinů, tak figur různě rozpolcených a mnohovrstevnatých, jako byly wagnerovské role anebo Boris Godunov.

Vždy mu byla velmi blízká česká opera. V Prodané nevěstě vystoupil ve stovkách repríz, nejdříve v roli Krušiny, posléze jako Mícha. Své role, které ztvárnil už v předchozích angažmá, si úspěšně zopakoval v desítkách repríz v Praze.Z těch, o kterých ještě nebyla řeč, připomeňme ze Smetanovy tvorby Tomše v Hubičce a Oldřicha Rokycanského v Braniborech v Čechách, z dvořákovských postav Lovce v Rusalce a Gottfrieda z Bouillonu v Talichově inscenaci Armidy. Ve Fibichových operách byl vedle Prospera rovněž Lambrem v Hedy, Donem Manuelem v Nevěstě messinské a samozřejmě Přemyslem v Šárce, účinkoval též v řadě Foersterových oper. Vedle Samka v Evě, kterého na Národním divadle ztělesnil v pěti různých inscenacích a jenž byl jednou z posledních postav, které zpíval na jaře roku 1955, to byli kupec Antonio v Jessice, Josef v Deboře a Ivan v Bloudovi.S tvorbou Vítězslava Nováka se setkal v roli Mlynáře v Lucerně, s Janáčkem v postavě Gorjančikova v opeře Z mrtvého domu. V menší roli vystoupil i v Ostrčilově Honzově království a nesmíme zapomenout na roli Klaase v Jeremiášově Enšpíglovi a Ježíše Nazaretského v opeře Rudolfa Zamrzly Jidáš Iškariotský.

Stanislav Muž byl vynikajícím interpretem wagnerovských rolí, vedle Hanse Sachse, Telramunda a Holanďana se blýskl i v roli Poutníka Wotana v Siegfriedovi. V Beethovenově Fideliovi ztvárnil roli zloducha dona Pizarra, z postav ve francouzských operách připomeňme Escamilla v Carmen, Lothara v Thomasově Mignon, Dragonova velekněze v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile a Nilakanthu v Delibesově Lakmé.

Vedle Borise Godunova vytvořil několik dalších působivých postav v ruských operách (bojar Šaklovitý v Musorgského Chovanštině, v Borodinově Knížeti Igorovi ztvárnil nejdříve titulní roli, posléze v inscenaci z počátku padesátých let neméně úspěšně Vladimíra Galického. V inscenaci Čajkovského Mazepy z roku 1934 vytvořil roli Orlíka, v Prokofjevově Vojně a mír Dolochova, v Mejtusově Mladé gardě Německého plukovníka.Zcela jiného charakteru byl jeho výtečný hrabě Tomskij v Čajkovského Pikové dámě.

Zmiňme se ještě o dvou jeho postavách z operní tvorby dvacátého století. Byly to Sebastiano v d´Albertově Nížině a Kovář v operní verzi Ibsenova Peer Gynta, jejímž autorem je německý autor Werner Egk. V závěru své kariéry se setkal s německou komickou operou v postavě lorda Syndhama v Lortzingově Caru a tesaři.S Operou Národního divadla se zúčastnil v roce 1937 zájezdu do Amsterdamu a vystoupil v roce 1938 v Berlíně. Jeho hlas je zaznamenán na řadě rozhlasových a gramofonových nahrávek.

Stanislav Muž zemřel 13. srpna 1955 v Praze. Velké osobní přátelství jej pojilo s Vilémem Zítkem, o něhož v době jeho onemocnění obětavě pečoval. Vilém Zítek skonal téměř na rok přesně od Mužova úmrtí, 11. srpna 1956. Stanislav Muž je pochován na vyšehradském hřbitově.

Foto archiv ND Praha / Josef Heinrich, Jaromír Svoboda, archiv 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat