Zámek ve Stráži nad Nežárkou evokuje osud Emy Destinnové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Její nádherný hlas miloval i samotný císař Vilém II., kterému musela jeden čas denně zpívat jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby. Sklízela však úspěchy i na dalších scénách, kde hostovala. Jako hvězda zavítala po Berlíně a Paříži do Prahy, kde měla sérii vyprodaných koncertů a pohostinských představení v Národním divadle.S Enricem Carusem
„Táhne mě to domů. V Berlíně mě sice milují a rozmazlují, ale já toužím po něčem jiném. Ještě, že mám na Prahu a Čechy čas alespoň o prázdninách,“ postěžovala si v jednom dopise své sestře umělkyně, která na své cestě ke slávě okouzlila i londýnské publikum. Stalo se tak v roce 1904 na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech, kde měla za partnera Enrica Carusa. Byla z toho nakonec taková senzace, že v následujících deseti letech předvedla v Londýně všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen, Salome či Aidu nevyjímaje.

Zdařilý londýnský debut vynesl Destinnové pozvání i pro příští rok. Zpívala znovu Aidu, která se stala jednou z nejproslulejších postav celé její operní dráhy. Anglický tisk (The Daily Graphis) v červenci 1905 označil Aidu Emy Destinnové za jednu z nejlepších, „jakou jsme kdy slyšeli“, a uvedl, že umělkyně zpívá i nejobtížnější místa s neobyčejným půvabem výrazu. Že její výkon rostl v partnerství s Carusem, o tom jistě není pochyb.V dalších představeních své druhé londýnské sezony se znovu uvedla jako Anna, zpívala Valentinu v Hugenotech a konečně Madamu Butterfly. Tato proslulá Pucciniho opera měla 10. července 1905 svou londýnskou premiéru a Destinnová byla vybrána, aby vytvořila titulní postavu a společně s Pinkertonem Enrica Carusa vynikající pěveckou dvojici. Londýnský tisk hýřil chvalozpěvy. Připomněl loňský úspěch a připojil další superlativy. Vítězství Destinnové označil za dokonalé a plně zasloužené, neboť umělkyně je nejen vysoce nadanou umělkyní, ale i geniální herečkou!

Bylo jí třicet, když byla jmenována nejen čestnou členkou Národního divadla v Praze a dekorována titulem „pruské dvorní komorní pěvkyně“. Tehdy také poprvé stanula na prknech newyorské Metropolitní opery. To byl začátek konce jejího desetiletého angažmá v Berlíně a bombastický začátek její závratné kariéry v Americe.

V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová-Caruso-Toscani. Superlativy hýřilo jak publikum, tak tisk. Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zaplesalo i u nás nejedno vlastenecké srdce. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, která si zapívala Mařenku, nemůže být sporu. Ocenil to i recenzent New York Tribune, když napsal: „Učinila zde Smetanu slavným. Kdo z nás ještě před týdnem znal jeho jméno?“

Z českých rolí však Ema Destinnová prý milovala Miladu ze Smetanova Dalibora. „Vidím ji v jakémsi posvátném modru,“ říkávala s takřka až posvátnou úctou.Zprávy z dobového tisku dokládají, že účin jejího podání jakékoli role se ve všech ohledech vymykal srovnání.

Cíl pěvecké dokonalosti jí nebyl omezením, ale samozřejmým základem pro výběr pouze takových postav, s kterými mohla bezvýhradně souznít, z nichž mohla vytěžit pronikavé psychologické studie a sugestivní herecké výkony. Na scéně dosahovala dokonalého převtělení. Vždy ze sebe vydávala vše. Kritikové shodně konstatovali, že k jindy nevídaným výkonům dokázala strhnout i své partnery,“ napsal o umění Emy Destinnové erudovaný operní znalec Jan Králík.

Šampióni jejího srdce
První opětovanou láskou Emy Destinnové byl prokazatelně mladý cyklistický závodník Jindřich Vodílek. Poznala ho, když jí bylo sedmnáct. O dva roky starší mladík vyhrál několik závodů, za což ho budoucí primadona neskonale obdivovala. Byl to její hrdina. Dokonce s ním jezdila na tandemu, a protože začínala psát divadelní hry, věnovala mu jednu ze svých jednoaktovek, jejíž název zní U cíle. Přesto tato možná dětská láska syna školníka karlínské reálky a začínající umělkyně skončila málem tragicky. „Šampionovi“ zřejmě došlo, že by o ni díky „uměleckým sférám“ stejně přišel a tak navrhl rozchod. A Emilka? Nebýt rodinného přítele, který ji v poslední vteřině zachytil za copy, skočila by z okna.

I když prošla několika vztahy, které možná naznačila ve své literární prvotině Dr. Casanova, z lásky ke sportovci Vodílkovi se dávala dohromady dlouho. Většina milenců se vyskytovala v jejím životě jen krátkodobě. Mnohé rovněž odmítla – třeba zrovna Giacoma Pucciniho nebo Enrica Carusa.

Vdávat se? To mě ani nenapadne. A kdyby se tak mělo někdy stát, po mém boku musí být Čech,“ prohlašovala často s úsměvem.

Bouřlivý vztah, o kterém se dlouho klevetilo, byl její takřka desetiletý poměr s barytonistou, který pocházel z francouzského Alžírska – Dinhem Gillim. Poznala ho v Metropolitní opeře, kde ji na zkoušce Pucciniho opery Děvče za Zlatého západu zachytil při jejím pádu z koně. Kdyby neskončila v jeho náruči, tak by se asi přinejmenším zmrzačila. Tak jako tak z toho byla láska jako trám.

Dinh Gilly s ní jezdíval i do Čech a dokonce s ní v roce 1913 účinkoval i na scéně Národního divadla v Praze, kde v představení Libuše vystoupil jako Přemysl. A třebaže byl tento exotický muž ženatý, jeho manželka žijící v Paříži milenecké dvojici problémy nedělala. Zato mravokárných řečí – ať už v Americe nebo v Čechách – přibývalo. Na ty pádně zareagoval jeden z Eminých bratrů, když s nadhledem pronesl: „Sestra nedělá nic horšího než mnohé jiné ženy. Jenomže u ní je všechno velkorysé a má to fazónu.Když se Ema Destinnová zamilovala do Dinha Gillyho, nebrala ohledy na nikoho a na nic na světě. Byla připravena obětovat i svůj vztah k sestře, bytostí jí – po smrti otce – nejbližší. Jetty, zpočátku soužití obou umělců odsuzovala, ale nezbylo jí než se s danou situací smířit, i když dala nejednou najevo, že by byla raději, kdyby uzavřeli sňatek.

Gilly dosud rozveden není,“ informovala ji Ema v květnu 1912 a po necelém roce jí napsala: „Na svatbu nespěchejte, všecko se srovná, jak se to srovná a není v kněžském obligátu vždycky to, co pán Bůh chce. Ať se lidé pozastavují – žádný mi do manželství nic nepřidá…“

Pěvkyně to ovšem neměla lehké. Věděla, že Gilly má prudkou povahu a že je tvrdohlavý a neústupný. Sama však nebyla jiná. A tak není divu, že to v jejich vztahu jiskřilo.

Gilly je hodný hoch,“ hodnotila Ema s nadhledem situaci v jednom z dopisů své sestře, „ale jak ho to chytne, je horší nežli primadona. Pak trýzní svoje okolí zbytečně a hádá se až do krve, aby jen ubližoval.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat