Zámek ve Stráži nad Nežárkou evokuje osud Emy Destinnové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Přesto k temperamentnímu milenci vzhlížela s obdivem a hrdostí, například když v Baltimore v jedné šarvátce uhájil svou čest dobře mířenou ranou pěstí. Měla obrovskou radost z každého jeho pěveckého úspěchu, na němž ovšem měla nemalou zásluhu, neboť Gillymu nevěnovala jen své srdce, ale rovněž své umění pedagogické. Oba pěvci žili jako manželé. Nepříliš praktická Ema svěřila Dinhovi své finanční záležitosti, také divadelní prázdniny trávili spolu. V létě 1911 poznal Gilly Čechy, začal se také učit česky a dokonce s Destinnovou nazpíval na desky několik českých písní a pod jejím vedením nastudoval i roli Přemysla ve Smetanově Libuši. Ema prožívala v té době nejšťastnější období svého života.Když se na podzim roku 1912 vrátila s mužem svého srdce do New Yorku a necítila se ve své kůži, prozradila sestře v dopise: „Myslím, že mne náš drahý Dinh o ty prázdniny přece jen příliš proháněl a postarám se napřesrok, aby mi to nějaký doktor na oko zakázal, není v tom líbání žádný rozum a taky se při tom ani nehubne.“

Byl to Dinh Gilly, který s Emou Destinnovou pobýval i v zámečku ve Stráži nad Nežárkou, jehož majitelkou se pěvkyně stala v roce 1914. Tehdy dala zámek, k němuž přiléhal rozsáhlý devítihektarový anglický park svažující se k řece Nežárce, velkým nákladem opravit. Na patnáct stěhovacích vozů svezlo všechny její poklady z dosavadních bytů – drahocenný nábytek, vzácné umělecké předměty, sbírky porcelánu, hudebních nástrojů a rozsáhlou knihovnu.

Zázračný hlas
Na otázku, co bylo nejvíce charakteristické na jejím hlase, bývalá společnice Destinnové Marie Martínková odpověděla: „Předně to byla úžasná čistota tónů, potom ovládání hlasu, jak s ním lehounce a bez námahy zacházela, nejvyšší dokonalost. Její hlas byl kulatý, sametový, citový, přímo hladil. Kritici o ní psávali: Nic dokonalejšího si nelze představit, a proto ji nikdo nikdy nepřekročí. I kdyby se jí časem někdo někdy přiblížil, překonat ji nikdy nikdo nemůže – byl to zázračný hlas. – Zpívala velmi lehce, nebyla hlasově nikdy unavená. Zpívala velmi těžké opery, a nikdy jsem ji neviděla unavenou ze zpěvu. Ve světě byla královnou zpěvu, a u nás se stále na ní hledaly chyby. Chyby na ní nehledal národ, ten ne, ten ji miloval, ale byli zde určití jedinci, kteří ji buď záviděli, nebo to byla jejich uražená ješitnost. U Destinnové zpívala její duše. Vždy se úplně vtělila do role, kterou zpívala, a její zpěv, to bylo něco nadpozemského. Já jsem ji slýchala často, hlavně když zpívali s Carusem. Byli to takoví dva pěvci, kteří se snad již ani nevyskytnou. Stávala jsem mezi kulisami, když zpívali, viděla jsem do tváří posluchačů, ti byli úplně omámení, to jsem neviděla při žádném jiném představení. A potom vypukly nevídané obrovské ovace.“Ale ani Dinh Gilly se nakonec nestal jejím životním partnerem. Idylu, kterou si slibovali vždy v létě ve Stráži, jim silně nabourala první světová válka. Gilly se rázem jako francouzský státní příslušník a voják ocitl v roli nepřítele a byl na zámku ve Stráži internován. Zatímco slavná sopranistka odjížděla po dvě sezony s těžkým srdcem do Ameriky, její milenec musel zůstal ve Stráži, kam mu Ema posílala srdceryvné dopisy. I svou sestru přesvědčovala: „Já od mého zlata neupustím. Na světě je On a zase jen On!“

Že se angažovala v odboji, ji spočítali v momentě, když se v roce 1916 vracela domů. Ukončila sezonu v Metropolitní opeře a nedala na varování („Už se sem nevrátíte. Rakousko vám ve válečné době nedá výjezd. Nemají k vám důvěru. Zničíte si kariéru!“).

Ještě těsně před odjezdem do Čech byla varována přítelem Dr. Jaroslavem Salabou-Vojanem, že ji Rakousko zpět do Ameriky již nepustí, ona mu však odepsala: „Marnost nad marnost, já tu zůstat nemohu. Vyhlídka na život dle vlastní volby a chuti mne příliš vábí. Ryby, hříbky, zahradnictví – to vše úplně mne zaujalo ve svá pouta a zoufala bych si tady bez toho všeho já – člověk zvyku, jako svobodný pták, uzavřený ve zlatou klec… Ta solidní základna našeho venkovského bytí mi tady hrozně schází. A mé starožitnosti, obrazy, knihy stále doplňované – celý můj život! A proto musím jet!“

Už na hranicích byla podrobena prohlídce a byly u ní nalezeny dokumenty určené Mafii. Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl zabaven pas a stanoven policejní dozor. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a chvíli doufala, že se vše změní. Nezměnilo.

Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo jak vycestování a návrat do Ameriky, tak veškeré smlouvy na zaručující horentní honoráře. Měla prý na rok 1917 dosud nejrozsáhlejší kontrakty – 76 večerů pro Metropolitní operu a pro Newyorskou filharmonii.

Zámek jako vězení
Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň umělecky tím, že zpívala na velkých národních koncertech, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech. Satisfakcí v atmosféře rozpadu Rakouska-Uherska bylo čtyřiadvacet vyprodaných večerů v Národním divadle. Už v roce 1919 se vrátila do Ameriky, kde podnikla ještě v roce 1921 koncertní turné, ale na svou někdejší slávu se jí nepodařilo navázat. Čas oponou trhnul a zpřetrhané kontakty vykonaly své. Nastoupil kult filmových hvězd a mnohým učaroval jazz.Ale vraťme se ještě na chvíli do období konce druhé světové války. Umělkyni tehdy deprimovala nucená internace v jejím vlastním domě, cítila se tak nevyužitá, tak marná. Zato podstatné změny doznal její milostný život, i když v tomto případě spíš šlo o touhu.

Když se na jaře 1917 objevil na scéně lesní inženýr Vilém Kunstovný, v němž navíc pěvkyně objevila talentovaného tenoristu, bylo rozhodnuto o tom, komu věnuje svou přízeň. Zámecká paní vzplála láskou jako pochodeň a Dinh Gilly přesídlil do tábora pro cizince v Raabsu.

Pravdou je, že o deset let mladší pan inženýr zpěvaččinu lásku neopětoval, ona mu však přesto dávala hodiny zpěvu. S výsledkem svého snažení mohla být spokojená, i když jenom profesně. Švarného a navíc muzikálního lesníka, který přijal umělecké jméno Mario Roman, dostala v roce 1918 až na jeviště Národního divadla. Neopětováním citů ovšem Destinnová trpěla a začala na Romana žárlit.

Romantické poblouznění pak prožila s nadporučíkem letectva Josefem Halsbachem, který ji poprvé navštívil na jejím zámku někdy v roce 1922. Tenkrát ji přinesl ukázat letecké fotografie Stráže – a Ema Destinnová kouzlu mladého muže, který byl v civilu drogista, podlehla. Do roka mu řekla své „ano“, ale její manželství s mužem, který byl o dvacet let mladší, nebylo šťastné.Říkala mu Joe, ale brzo prokoukla jeho vypočítavost a svůj životní omyl, aby se s konečnou platností uzavřela do sebe. Zatímco zůstávala na svém zámku stále častěji sama, Joe vedle rozmařilý život. Nestalo se tedy to, v co pěvkyně doufala – že se manžel zabrání rozpadu strážského hospodářství. Místo toho nastal ještě další propad.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat