Zámek ve Stráži nad Nežárkou evokuje osud Emy Destinnové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Halsbach si užíval života plnými doušky někde jinde, čímž dělal své ženě další starosti a dluhy. Zašel dokonce až tak dalece, že tajně rozprodával její vzácné starožitnosti. I když jejich láskyplný vztah skončil záhy v troskách, Ema svého rozmařilého a záletného manžela před okolím omlouvala a vlastně nedala nikdy najevo, jak ji toto nenaplněné, plané a léta už jen formální partnerství ničilo.

Ve stínu modré růže
Doma sice stále platila za uznávanou umělkyni, ale nabídek měla žalostně málo. Jako by se od ní všichni odvrátili. Nějak rychle zapomněli na její opravdovost, mimořádné lidské i umělecké kvality a vlastenecké zásady. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do milionů, byl problém, který ji ničil. Postupně se přidávaly zdravotní neduhy.

Nevyšlo ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři, což by možná krizi vyřešilo. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu a zahradničení, režírovala ochotníky. Zaháněla tím smutek, který provázel poslední roky jejího života.Umění naše je leskem padajících meteorů, věčnost mu není dáno,“ přiznala si hořce sama Destinnová, jejíž nálada byla v posledních letech jejího života proměnlivá jako počasí. Přestala věřit lidem a neměla je ráda, jak často tvrdila, ale přitom bez nich nemohla existovat. Denně psala dopisy a vyhledávala společnost. A když se znovu zklamala, neměla daleko k tomu, aby každého zatratila, i toho, kdo jí byl oddán.

Oč lepší je voda a slunce, stromy a zvířata,“ psala Ema Destinnová ve svých poznámkách. „Hodiny vydržím bez hnutí v zátoce nad Nežárkou, týdny jsem truchlila nad stromy v parku, jež mne vyvrátila smršť. I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí, nejsladší vzpomínka zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal… nevěřte lidem, stulte se v náruč přírody…“

Ve Stráži ostatně napsala i svůj rozsáhlý čtyřsvazkový román Ve stínu modré růže, který vyšel v roce 1924 a který byl oceněn i literární kritikou.

Zemřela tiše a náhle 28. ledna 1930. V jejích dvaapadesáti letech to bylo v dané situaci vysvobození. Ten den byl povolán na zámek do Stráže MUDr. Slavík, protož stav Destinnové se prudce zhoršil. Krevní tlak se prudce zvedl a zrak byl porušen. Lékař doporučil urychlené převezení nemocné k odbornému vyšetření do Českých Budějovic. Josef Halsbach odvezl svou ženu k očnímu lékaři MUDr. Klauberovi, u něhož se léčila. MUDr. Klauber po prohlídce doporučil ji ihned převézt k primáři Michlovi na interní oddělení nemocnice. Tam byla přijata v 16.30 hodin ve velmi vážném zdravotním stavu, nebyla již zcela při vědomí. Z toho stavu se už neprobrala a zemřela okolo 22. hodiny.

Pravda ovšem je, že hvězda Emy Destinnové nepohasla ani po víc než osmdesáti letech. Zeptáte-li se mladých lidí, jestli vědí, kdo to byla Ema Destinnová, zaručeně vám odpoví. A pokud po nich budete chtít, ať jmenují alespoň jednu slavnou českou umělkyni, která prorazila v zahraničí, tak opět vysloví její jméno. „Vyzařující síla její osobnosti,“ jak píše Jan Králík, „se vymkla ze svého času. Ema Destinnová se stala skutečně všeobecně známým pojmem, vzorem opravdovosti a mistrovské kvality, aby postupem času vrostla do všeobecného povědomí jako stále živoucí příklad vrcholných uměleckých úspěchů, ale i nároků, vlasteneckých zásad a ryzího charakteru.“ – Odlesk toho všeho postřehnou ti pozorní právě v „jejím“ zámku ve Stráži nad Nežárkou…
Foto Robert Rohál, archiv, Lande, Metropolitan Opera Archive, ND Praha,  Atelier Mishkin-New York 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat