Zapadlí vlastenci
Zapadlí vlastenci – to je samozřejmě nadsázka. Není doba národního obrození, žít kdesi v podhůří v opravdové izolaci dnes už nikdo nemá šanci, i kdyby chtěl – a navíc ještě nesněží, takže o vlastencích zapadlých na samotě, a navíc zapadaných v závějích, nemůže být ani řeč. A přesto jsou jim někteří lidé jaksi podobni. Řeč je o organizátorech hudebních festivalů mimo velká centra, o pořadatelích, kteří chystají koncerty tam u sebe doma, ve svém regionu, nebo tam, odkud pocházejí, vedeni touhou dostat kvalitní hudbu i do míst, kde se sama od sebe těžko objeví.
Na začátku podzimu mohou posloužit za příklad takových nadšenců a jejich aktivit Pavel Svoboda, pořádající kolem Dobrušky ve východních Čechách už sedm let Mezinárodní hudební festival F. L. Věka, a Jiří Partyka, který na rodném Břeclavsku od loňska rozjíždí novou značku – Lednicko-Valtický hudební festival. Oba jsou sami profesionální hudebníci a v této aktivitě přebírají pomyslnou roli uměleckých ředitelů a dramaturgů. Svoboda je varhaník, Partyka orchestrální hráč – houslista. Ale jejich festivaly nejsou nástroji svých organizátorů výhradně určovány.
Lednicko-Valtický hudební festival se poprvé uskutečnil loni. Vystoupili na něm houslista Václav Hudeček, sopranistka Michaela Gemrotová, violoncellistka Alžběta Vlčková a další interpreti. Letos už ambice vedly k více koncertům. Hudební přehlídka chce být tradiční akcí podzimu. Kdysi i šlechta žila kulturou nejvíce právě v době lovecké sezony. A za vlády rodu Liechtensteinů byla tato oblast kulturním centrem s mezinárodním věhlasem. Festival tuto tradici vědomě chce oživovat.
V zámecké jízdárně v Lednici otevřel letošní přehlídku Pavel Haas Quartet, mezinárodně mimořádně uznávaný komorní soubor, který právě vydal dvořákovskou desku. Repertoár z ní samozřejmě rovněž hrál. Takový koncert každý podobný festival ozdobí nejen čistě hudebně, pro dobro publika, ale koneckonců i z hlediska prestiže. O tu jde pořadatelům také, na ni se navěšují peníze pro příští ročníky. Poctou Aloisi I. Liechtensteinovi byl koncert souboru Philharmonia Octet Prague v Dianině chrámu – Rendez-vous. V programu dále figuroval Janáčkův komorní orchestr s mladou pěvkyní Patricií Janečkovou, ve vzácně obnoveném zámeckém divadle ve Valticích koncertoval houslista Jan Mráček, z Pardubic přijel orchestr Barocco sempre giovane… Závěrečný galakoncert patřil Filharmonii Bohuslava Martinů ze Zlína s Vojtěchem Spurným a se sólisty Kateřinou Javůrkovou a Jiřím Bártou. A na festivalu zaznělo i Mozartovo Requiem, a to ve valtickém chrámu v podání Hodonínského pěveckého smíšeného sboru a sboru Carmina Vocum z Kyjova, Spergerova komorního orchestru a dirigenta Davida Herzána. Autorem několika staveb, ve kterých se festivalové koncerty konaly, byl architekt rodu Liechtensteinů Josef Hardtmuth – současník, obdivovatel a později i podporovatel Wolfganga Amadea Mozarta a Franze Schuberta. Právě jejich hudba byla v programech zařazena častěji.
Spojení kouzla architektury památkově chráněného historického a krajinného komplexu s krásou klasické hudby se ukazuje být funkčním. Osm koncertů přilákalo na 2.200 posluchačů, edukační hudební program přitáhl navíc na sto padesát dětí. Číslovka osm byla číslem zednářů, ke kterým se pravděpodobně počítali i mnozí Liechtensteinové, říká Jiří Partyka. Počet osmi koncertů chce zachovat i v roce 2018, přičemž by se některý z nich patrně konal i na rakouské straně bývalého liechtensteinského prostoru.
V dalším ročníku by festival podle Jiřího Partyky rád navázal dramaturgií na odkaz kapelníka rodu Liechtensteinů Josefa Triebenseeho. Byl hobojistou, hrál například v orchestru při premiéře Mozartovy Kouzelné flétny, byl kapelníkem u knížete Aloise I. a na dlouhá léta se stal ředitelem Stavovského divadla v Praze. V plánech jsou Mozartovy a Haydnovy velké kompozice, lovecká hudba, český klasicismus ve Vídni, operní hudba…
Festival ve východních Čechách nabídl publiku od na šesti místech desítku koncertů. Poslední je ohlášen na 28. října a zahraje na něm slovenské uskupení Cigánski diabli. V programech se předtím objevili houslista Ivan Ženatý s Pražským komorním orchestrem a houslista Josef Špaček s orchestrem Barocco sempre giovane, hobojisté Liběna a Ivan Séquardtovi s varhaníkem Josefem Kšicou, houslistka Olga Šroubková s trumpetistou Oliverem Lakotou za varhanního doprovodu Jihoona Songa, Five Star Clarinet Quartet s varhaníkem Romanem Peruckým, Apollon Quartet a klarinetista Wenzel Grund, cembalistka Barbara Maria Willi, violoncellista Petr Nouzovský, mistr recitovaného slova Alfred Strejček… A Jaroslav Šaroun doprovodil basistu Richarda Nováka.
Pavla Svobody jsem se na rovinu zeptal, jestli jde v případě pořádání takového festivalu o „podnikatelský záměr“. „Bohužel ne, to bychom museli dělat jiný druh produkcí,“ odpověděl. Takže co bylo inspirací: místa konání, jeho vztah k hudbě nebo touha dostat hudbu tam, kde třeba tolik dosud nebyla…?
„Centrem je Dobruška, rodiště skutečného Františka Vladislava Heka jako předlohy literárního a filmového F. L. Věka, který se snažil vzdělávat a obrozovat tento region. Myslím, že i lidé mimo velká města si zaslouží pokud možno kvalitní kulturu – a tu jsem tam neviděl. Souvisí to se společenskými dopady, například aktuálně na volby – proč mají strany, které jsou pro mě podivné, nejvíce voličů v pohraničí…? Začínali jsme jako parta lidí pořádajících na koleně koncerty klasické hudby, protože se v Dobrušce a okolí v té době nic moc nedělo.“
Z letošního programu pořadatel sám vyzdvihuje korejského varhaníka Jihoona Songa a jeho Bacha, cembalistku Barbaru Marii Willi a její bachovské Goldbergovy variace, Beethovenův Houslový koncert s Ivanem Ženatým… Richarda Nováka… Jak ale jedním dechem zdůrazňuje – těžko se vybírá!
Na této přehlídce už byli mimo jiné v uplynulých letech třeba Dagmar Pecková, Kateřina Englichová, Jana Boušková, Pavel Steidl, Václav Hudeček, Jiří Bárta, Petr Nouzovský, Ludmila Peterková, Radek Baborák, Miroslav Kejmar, Jaroslav Tůma, Václav Luks, Ivan Klánský, pěvecké sbory, Komorní filharmonie Pardubice, Talichova komorní filharmonie, Collegium 1704, Ensemble Inegal, Bennewitzovo kvarteto… i někteří zahraniční umělci.
Pavel Svoboda je varhaník, a tak je na místě otázka, zda nepořádá tak trochu i “varhanní” festival. „Původně vůbec ne, ale zvrtlo se to mimo jiné v záchranu historických varhan, které se v místech konání nacházejí a na které je potřeba upozornit a používat je. Často památkově chráněné nástroje jsou plné červotoče, rozkradené a chátrají. Z toho důvodu jsme založili ještě spolek Provarhany.“
Má v regionu kořeny – narodil se v Opočně a vyrůstal v Dobrušce a ve vedlejší vesnici. Pomáhá mu to jako pořadateli festivalu? „Rád se tam vracím. Ano, starosta Dobrušky Petr Lžíčař a vedení města nás podporují, byť mají samozřejmě omezené zdroje,“ říká. Vymyslet podobnou přehlídku nepovažuje za tak těžké jako ji financovat a realizovat, rozvíjet a udržet. Měl poměrně jasno, co chce, ale velmi snadno by se dalo usnout na vavřínech – a to rozhodně Pavel Svoboda nehodlá. Místa pro koncerty vybírá z různých aspektů, ale je jasné, že těmi nejlepšími jsou kostely se svou akustikou. Fenomenální je podle jeho vyjádření zejména kostel sv. Václava v Dobrušce. I proto se asi v budoucnu budou dějiště koncertů měnit jen minimálně. Spíše se bude jednat jen o zajímavosti – letos byl nově zařazen zámek Kvasiny a kostel v Přepychách, příští rok zavede festival své koncerty i do industriálního prostoru – do tovární haly, která má vynikající akustiku i pro symfonické koncerty.
Napadla mě ještě otázka, jak vlastně organizátor volí termín, když zakládá novou festivalovou tradici. Pavel Svoboda odpověděl zcela pragmaticky: „Proč zrovna září a říjen…? Na jaře ještě neznáme finanční možnosti jakožto výsledky grantů, v létě bývají lidé na dovolené… a později už bývá v kostelech zima.“
S Pavlem Svobodou, ale i s Jiřím Partykou a jim podobnými by bylo zajímavé mluvit o hlubších zdrojích jejich motivace. Obdobně mají silné důvody k tomu, co organizačně dělají, určitě i další lidé, často jsou to sami hudebníci, pořádající v regionech a mimo největší centra festivaly a hudební přehlídky. Nejen ti, co stojí třeba za projektem Festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava. Určitě i takoví, co pořádají menší akce – Tanvaldské hudební jaro, Martinů Fest v Poličce, Bystřické zámecké slavnosti, Festival zakázané hudby v Terezíně nebo Vivat varhany ve Slavonicích či ještě jiné. Nevyjmenovávám ostatně právě tyto náhodně: v roce 2002 je zastřešil – při zachování jejich vlastních tradičních identit – pod hlavičkou Českých kulturních slavností violoncellista Jan Páleníček. Důvodem bylo i to, aby nedocházelo k matení hodnot a aby měli výborní domácí umělci v tuzemsku kde hrát, když se oslabil systém kruhů přátel hudby. Podobně slouží interpretům, jak je vidět z programů, i festival v Lednicko-valtickém areálu nebo festival pod Orlickými horami. A publikum z toho má prospěch.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
