Zápisník zmizelého: Jedno století inspirace tajemným textem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Koloristicky bohaté a přírodní vitalitou i tvarovostí oplývají kombinované techniky českobudějovického výtvarníka Miroslava Konráda (nar. 1945). Menší sérii prací na téma Zápisník zmizelého vytvořil roku 1978, krátce po ukončení studií na pražské Akademii výtvarného umění (prof. Jan Smetana). Hudební (především primárně poslechová) inspirace provází dílo Jarmily Janůjové (nar. 1948) a její Zápisník zmizelého (1979) je malbou lyricko-expresivního výrazu a svébytné barevnosti. Zápisník zmizelého také zaujal výtvarníka Jaroslava Chebena (nar. 1936), grafika a ilustrátora, který často pracoval s literárními látkami, k rozměrnějšímu pastelu stejného názvu (1981). V práci se prolíná horizontální motiv ženského aktu s krajinou, které protíná vertikální (mužský) motiv stylizovaného kmínku. Ryze abstraktní charakter mají barevné litografie Hany Hölzelové (nar. 1927) z roku 1983 a Vladimíra Nováka (nar. 1947) z roku 1998. Grafik Vladimír Suchánek (nar. 1933) z Nového Města nad Metují je fascinován lidskou tváří a jeho grafický list je proveden autorskou unikátní technikou rozmývané litografie z roku 1973.

Minimalistické a meditativní polohy dosahují záznamy hudby vznikající přímo při poslechu skladby olomoucké výtvarnice Inge Koskové (nar. 1940). Leoš Janáček patří mezi její nejoblíbenější skladatele. V roce 2012 byla vyzvána k účasti na výstavě Interpretace partitur Leoše Janáčka v Památníku Leoše Janáčka v Brně. Z opakovaných poslechů pak dosud vznikly přímé záznamy ve třech formátech (menší formáty technikou kresby dřívkem a tuší, pak dva cykly po 14 kresbách formátu 700 × 1000 mm technikou kresby prsty a černou temperou a naposledy velkoformátová kresba 1500 × 3000 mm). Při příležitosti této výstavy vznikly i kombinované techniky Václava Maliny (nar. 1950), který kombinuji geometrické postupy s využitím Janáčkovy partitury.

Patrně bez přímých souvislostí se Zápisníkem zmizelého se objevuje opakované aranžmá krásné (romské) dívky v lesním prostředí ve fotografickém díle Tarase Kuščynského (1932–1983), např. v cyklu Dana (1972). Zápisník zmizelého ale neinspiroval jen výtvarné umělce, ale také třeba předčasně zemřelého básníka Jiřího Ortena (1919–1941), který parafrázoval jeden motiv a formu Zápisníku zmizelého ve stejnojmenné básni ze sbírky Scestí, která vyšla až posthumně v poválečné době.

Zápisník zmizelého na jevišti, na televizní obrazovce a nahrávkách
Janáčkova unikátní skladba již záhy nalezla cestu na operní jeviště. První scénická produkce Janáčkova Zápisníku zmizelého byla inscenována již 27. října 1926 v Lublani. Prvé domácí scénické uvedení po řadě koncertních provedení uvedl plzeňský operní soubor 26. června 1943, kdy byl part pro klavír orchestrován Otou Zítkem a Václavem Sedláčkem. Bohužel z obou představení se nedochovala dokumentace. Kvalitně je naopak doloženo provedení na Malé scéně Divadla 5. května (dnes budova Smetanova divadla) souborem Opery Divadla 5. května v roce 1945. Zápisník zmizelého v úpravě Ota Zítky byl uveden ve dvojprogramu s Janáčkovými Říkadly pod taktovkou Jindřicha Bubeníčka. Scénografické složky se ujal významný jevištní výtvarník Vlastislav Hofman (1884–1964), který stejně jako v jednoduché výpravě i dochovaném plakátku akcentoval motiv stromových kmenů. Dílo bylo pak příležitostně scénicky nebo poloscénicky inscenováno, např. roku 1987 v Komorní opeře Janáčkovy akademie múzických umění (scénický výtvarník Josef Adolf Šálek), 1997 ve dvojprogramu Šílenství a vášeň v Národním divadle v Praze v prostorách Divadla Kolowrat (scénografie a návrh kostýmů Jana Zbořilová), kdy byly postavy příběhu zdvojeny tanečními dubly. Autorem choreografie i režisérem komorního představení ve specifickém půdním prostoru byl Pavel Šmok, který již dílo uvedl v úspěšné taneční verzi s Pražským komorním baletem Praha roku 1992. Režisér Martin Otava (také autor scénáře, výpravy a světelného designu) na Malé scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla pak v souladu se světovými inscenačními trendy nahradil původní příběh díla osudy tvůrce, v tomto případě skladatele. Scénická verze, v níž vystupuje Leoš Janáček/Janíček a ženy jeho života (mimo jiné i Kamila Stösslová/Zefka) zažila premiéru v roce 2015 a byla také znovu nastudována v nedávné době. V roce 2016 byl Zápisník zmizelého uveden scénicky i souborem Opera Povera z Brna. A snad nejdále zašla nová inscenace Zápisníku zmizelého, uvedená i na Janáčkově festivalu v Brně roku 2018 belgickým souborem Muziektheater Transparant, kdy skladatelka Annelies Van Parys doplnila Janáčkovu partituru dalšími hudebními čísly (jakousi genderovou odpovědí postavy Zefky). Belgický režisér Ivo van Hove pak podložil dílu zcela novou zápletku: fotografická session úspěšného fotografa a romské modelky, doplněná o další mužskou postava, jakéhosi staršího fotografova alter ego, v soudobém domácím ateliéru v zcela realistické výpravě reálných předmětů.

Atraktivita Janáčkova díla přilákala i filmové tvůrce. Dva televizní filmy nesou pečeť dvou výjimečných režisérů s velkým smyslem pro vizuální stránku projektů. První televizní film vznikl v roce 1969 a jeho režisérem a spoluscenáristou je všestranná osobnost českého hudebního a operního života – Václav Kašlík, který se také výrazně zapsal do dějin televizního zpracování hudebně-dramatických děl. Druhý televizní film vznikl v koprodukci ČSSR a Velké Británie podle scénáře a v režii Jaromíra Jireše (1979/80). Janáčkova skladba zaznívá i v koprodukčním polodokumentárním filmu A Diary of One Who Dissappered (Velká Británie a Česká republika 2003), ve kterém přední anglický tenorista Ian Bostridge pátrá po vzniku díla a zároveň ho provádí.

Grafická úprava přebalu domácích, domácích licenčních i zahraničních gramofonových desek Janáčkova opusu využívala nejen portrétní fotografie slavných interpretů (klavírista Josef Páleníček, tenoristé Nicolai Gedda, Robert Tear). Pro některé domácí nahrávky byla použita i výtvarná díla, např. zřejmě původní přebalová kresba Čeňka Pražáka (Supraphon 1957) s expresivními postavami Janíčka a Zefky a akcentací nočního prostředí, poetická malba Josefa Václava Sládka (Supraphon 1978) nebo reprodukovaný gobelín Antonína Kybala (Supraphon 1963). Výtvarník Zdeněk Chotěnovský barevně modifikoval svůj poloabstraktní návrh s motivem stromu pro edici Janáčkových nahrávek (Panton 1970) a další nahrávka v tomto vydavatelství použila dvě krajinářské fotografie klasika české fotografie Josefa Sudka. Především zahraniční nahrávací společnosti upřednostňovaly přebaly s portréty Leoše Janáčka nebo univerzálně komunikující motivy s notovým papírem, notopisem atd.

Mnohem méně nápaditě si počínají grafici při tvorbě přebalů u kompaktních disků. Znovu je „recyklován“ dřevoryt Ferdiše Duši z prvního vydání partitury (kompaktní disk pro firmu Koart 2004). Některé další grafické přebaly nesouvisejí s předlohou a využívají k reprodukci malířské dílo (Pragostarconcert 2005) nebo jsou výtvarným kompromisem mezi původní prací a ustáleným postupem (Joska Skalník pro Panton a Bonton 1996) a nepříliš nápaditě působí i přebal s abstraktním a strukturálním motivem (Jan Weber pro Supraphon 1998).

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na