Zapomenuté knižní poklady. Bohumil Plevka: Beethoven v českých lázních

Před týdnem jsme v našem seriálu uctili Mezinárodní den dětí vyprávěním o dětství a mládí slavných skladatelů z knížky Malá preludia Přemysla Pražáka. V dnešních Zapomenutých knižních pokladech nás už žádné dětské „lotroviny“ nečekají – vydáme se do velmi poklidného a velmi dospělého prostředí, totiž do lázní. A ocitneme se v té nejlepší společnosti: do českých lázní nás doprovodí sám Ludwig van Beethoven.
Ludwig van Beethoven – obraz od Josepha Karla Stielera (zdroj cs.wikipedia.org)

Knihu Beethoven v českých lázních vydalo Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem v roce 1975. Napsal ji Bohumil Plevka (1922-2002), teplický hudební historik, muzikolog a publicista, který se zabýval především právě osobností Ludwiga van Beethovena, ale také vlastivědou a kulturní historií Teplicka. Jeho publikační činnost byla opravdu bohatá, kromě mnoha článků byl například autorem knih Život a umění Emy Destinnové, Beethoven a Praha, Liszt a Praha, Beethovenův dopis nesmrtelné milence, Chopin, Severočeské hudební kapitoly, Beethoven a Goethe. Setkání v Teplicích a nemálo dalších. Uspořádal několik výstav v souvislosti s Hudebním festivalem Ludwiga van Beethovena v Teplicích a sestavil v roce 1984 také jeho Almanach (mimochodem právě v těchto dnech se koná již 53. ročník festivalu).

Skladatel Ludwig van Beethoven (1770-1827) měl k naší zemi vztah. Od roku 1796 několikrát navštívil Čechy i Moravu. Publiku v Praze i Bratislavě se představil jako pianista a také přednesl své prvé skladby. V letech 1811 a 1812 ovšem nepřijel jako umělec, ale jako pacient, stižený vážnými chorobami, který doufal, že se v českých lázních zlepší jeho velmi nepříznivý fyzický i duševní stav. Jak na tom skladatel v té době byl a jakým dojmem působil, zajímavě líčí jeho přítelkyně Bettina Brentanová:

„Beethovena jsem poznala teprve v posledních dnech svého pobytu ve Vídni; snad bych ho nebyla uviděla, nikdo mě k němu nechtěl doprovodit, ani ti, kdo se nazývali jeho nejlepšími přáteli, ze strachu z jeho zádumčivosti, která jej ovládá natolik, že se nezajímá o nic a je k cizím lidem spíše hrubý než zdvořilý… Jeho byt je prapodivný; v prvním pokoji dvě až tři křídla vesměs bez nohou ležící na zemi, kufry s jeho věcmi, židle s třemi nohami; ve druhém pokoji lůžko, jež se v zimě skládá ze slamníku a tenké pokrývky, umyvadlo na stole, noční oděv leží na zemi… Konečně přišel. Jeho postava je malá (jakkoliv velký je jeho duch a jeho srdce), je snědý, posetý jizvami od neštovic, jak se říká: škaredý.  Má však nebeské čelo, jež je harmonií vyklenuto tak ušlechtile, že bychom se mu nejraději obdivovali jako nádhernému uměleckému dílu. Černé vlasy, velmi dlouhé, si češe dozadu, vypadá sotva na třicátníka; neví sám, kolik je mu let, domnívá se, že pětatřicet.“

V roce 1811 tedy Beethoven na doporučení doktora  Malfattiho vyráží poprvé do Teplic, lázní proslulých léčbou revmatických chorob. O rok později se sem znovu vrací a v témže roce pokračuje v léčbě ve Františkových Lázních i Karlových Varech.

Ludwig van Beethoven v Teplicích – litografie Carla Röhlinga z roku 1887 “Incident v Teplicích” (foto archiv)

Bohumil Plevka ve své publikaci přibližuje čtenářům, jak Beethovenovy lázeňské pobyty v Čechách probíhaly – došlo během nich k mnoha zajímavým setkáním (například s Goethem), intimním zážitkům, spojeným s tajuplnou postavou „nesmrtelné milenky“, a Beethoven také tvořil (v lázních se zrodily jeho 7. a 8. symfonie). Plevkova knížka je nabitá fakty, která doplňují dobové ilustrace a poznámkový aparát. Zalistujme teď jejími stránkami a vychutnejme si jako vždy v našem seriálu několik zajímavých ukázek z tohoto zapomenutého knižního pokladu…
Z dopisu tajemné „nesmrtelné milence“, který byl sepsán v Teplicích a nalezen v Beethovenově pozůstalosti:

„Můj anděli, mé všechno, mé já! – Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvou). Teprve od zítřka budu mít zajištěný byt… Moje cesta byla strašná – dorazil jsem sem teprve včera ráno ve čtyři hodiny. Protože bylo málo koní, dala se pošta jiným směrem, ale jaká strašlivá cesta!  Na předposlední stanici mě varovali, abych nejezdil v noci, strašili mě jakýmsi lesem, ale to mě jen lákalo – ale pochybil jsem. Vůz se na té hrozné cestě polámal, bezedná pouhá venkovská cesta!… Ale zčásti jsem z toho měl zase potěšení, jako vždy, když něco šťastně přečkám… Teď rychle od vnějších záležitostí k vnitřním! Už se velmi brzo uvidíme. Ani dnes Ti nemohu sdělit poznámky, které jsem si za těch několik dnů udělal o svém životě… Hruď je plná toho, co bych Ti chtěl vypovědět. – Ach – jsou chvíle, kdy shledávám, že řeč ještě pranic neznamená. – Rozvesel se – zůstaň mým věrným, jediným pokladem, mým vším, jako já Tobě! Ostatní musí seslat bozi, co pro nás musí a má být…“

 

V Teplicích se Beethoven několikrát setkal s Goethem, posléze však mezi nimi došlo k roztržce. Takto skladatel vylíčil, jak a proč se to stalo:

„Setkali jsme se včera na zpáteční cestě s celou císařskou rodinou; viděli jsme ji přicházet už z dálky. Goethe se uvolnil z mé paže a ustoupil stranou. Mohl jsem říkat, co jsem chtěl, nedal se pohnout ani o krok vpřed. Vtlačil jsem si tedy klobouk na hlavu, zapjal jsem si kabát a s rukama vzadu založenýma jsem kráčel středem nejhustšího hloučku – knížata a dvořané stáli ve špalíru, arcivévoda Rudolf sejmul klobouk, paní císařovna mě pozdravila první. – Panstvo mě zná. Přihlížel jsem s opravdovým pobavením, jak procesí defilovalo kolem Goetha. Stál se smeknutým kloboukem stranou a hluboce se ukláněl. Dal jsem mu pak co proto, neměl jsem žádné slitování, všechny hříchy jsem mu vyčetl…“

 

V lázních se Beethoven také přátelil s Amálií Sebaldovou, která se ho ujala, když se během druhého pobytu zhoršil jeho zdravotní stav, navštěvovala ho a pomáhala mu překonat dlouhé chvíle strávené na lůžku. Skladatel přítelkyni posílal krátké (a vzhledem ke svému stavu kupodivu někdy i docela humorné) dopisy:

„Oznamuji Vám, že tyran je docela otrocky upoután na lůžko – tak je to! Budu šťasten, jestliže to projde jen ztrátou dnešního dne. Má včerejší procházka v lesích za svítání, kdy bylo velmi mlhavo, zhoršila mou churavost a snad ztížila zlepšování mého stavu. Hoňte se zatím s Rusy, Laponci, Samojedy atd. a nezpívejte tak příliš píseň: Ať žije!

Váš přítel Beethoven“

 

Z rukou Sebaldové se dochoval jediný lístek:

„Můj tyran si poroučí účet – tu je:
Slepice 1 fl. v. m.
[florin neboli zlatý vídeňské měny]
Polévka 9x
Ze srdce Vám přeji, aby Vám šly k duhu.“

Na rub lístku Beethoven připsal stručný vzkaz:

„Tyrani neplatí, ale účet musí být vyrovnán, a toho se Vám může dostat nejlépe tehdy, přijdete-li sama
NB
[nota bene] s účtem k Vašemu pokořenému
Tyranovi“

 

Sebaldová později odcestovala, aby se provdala za soudního úředníka Krause, s nímž měla vážnou známost… a Beethoven zůstal zase sám. Do deníku si zapsal:

„Ty nesmíš být člověkem, nejsi tu pro sebe, jen pro jiné: pro tebe není více štěstí než v tobě samém, v tvém umění. Ó Bože! Dej mi sílu, abych sám sebe přemohl! Mne už nesmí nic připoutávat k životu! – Také s A. se všechno hroutí.“

 

Smutný závěr posledního pobytu v českých lázních… Přesto později Beethoven plánoval, že se do Teplic možná vrátí – k této cestě už ale nikdy nedošlo.

Dům Zlaté slunce v Teplicích, kde Ludwig van Beethoven v roce 1812 bydlel (zdroj commons.wikimedia.org/foto ŠJů)

Chcete-li se dozvědět víc o tom, jaký byl, co cítil a prožíval velký Ludwig van Beethoven, určitě sáhněte po knize Bohumila Plevky Beethoven v českých lázních.

Za týden na shledanou nad stránkami dalšího zapomenutého pokladu hudební literatury…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat