Zapomenuté knižní poklady. Bohumil Plevka: Život a umění Emy Destinnové

Po francouzském skladateli Maurici Ravelovi, kterého nám minule ve své knížce přiblížil Václav Holzknecht, se nám v dnešním dílu Zapomenutých knižních pokladů představí zatím druhá ženská hrdinka našeho seriálu – Ema Destinnová, a to v knize Bohumila Plevky Život a umění Emy Destinnové.
Ema Destinnová – civilní portrét (zdroj archiv ND)

Postava světoznámé české pěvkyně Emy Destinnové byla inspirací pro mnoho českých autorů. Psali o ní například Marie Bajerová (O Emě Destinnové, Vyšehrad, Praha, 1979), Václav Holzknecht (Ema Destinnová, Panton, Praha, 1972), Marie Martínková (Život Emy Destinnové, Emil Košnar, Plzeň, 1946), Miloslav Pospíšil (Veliké srdce, Supraphon, Praha, 1974), Emil Hartman (Královna zpěvu. Ema Destinnová ve vzpomínkách Marie Martínkové, Orbis, Praha, 1995) a další. Publikace Bohumila Plevky Život a umění Emy Destinnové (AZ servis, Praha, 1994) je zajímavá tím, že autor věnoval skutečně mnoho pozornosti početné korespondenci pěvkyně, z níž v knize často cituje, uvádí také svědectví současníků či úryvky z dobového tisku a dalších písemností z pražských a mimopražských archivů.

S autorem dnešního „knižního pokladu“, teplickým hudebním historikem, muzikologem a publicistou Bohumilem Plevkou (1922-2002) jsme se v našem seriálu už jednou setkali – napsal totiž kromě mnoha jiných knih také publikaci Beethoven v českých lázních (více na našem portále zde, kde najdete také stručný autorův profil). I o naší dnešní hlavní protagonistce, pěvkyni, herečce a spisovatelce Emě Destinnové (1878-1930) se na stránkách Opery Plus nemálo dočtete – zvláště odkazuji na zevrubný životopisný článek Mojmíra Weimanna, který vyšel před dvěma lety u příležitosti pětaosmdesátého výročí úmrtí Destinnové (publikovali jsme zde). Nebudeme tedy „nosit sovy do Athén“ a opakovat již napsané a raději rovnou začneme listovat stránkami čtivé a na zajímavé informace bohaté publikace Život a umění Emy Destinnové

Ema Destinnová (zdroj České muzeum hudby)

 

Jaká byla, když se narodila…

„O svém narození Destinnová ráda vyprávěla se sarkastickým humorem jí vlastním. Narodila se v hodině, kdy šel kolem jejich domu v Kateřinské ulici ‚proti blázinci‘ pohřební průvod; přišla na svět škaredá jako vrána s černým porostem na špičaté hlavě, s pytlíčky pod očima, až se jí její krásná matka zhrozila…“

 

Těžké začátky – pokus získat angažmá v Národním divadle:

„Vstoupila tehdy s otcem do budovy divadla a byla tam očekávána třemi pány – ředitelem Šubertem, kapelníkem Adolfem Čechem, který zasedl ke klavíru, a druhým kapelníkem Mořicem Angrem. Nezpívala na jevišti za doprovodu orchestru, jak očekávala, nýbrž ve sborovém sále v nejvyšším patře budovy. Na otázku, co přednese, odpověděla: Carmen, neboť byla přesvědčena, že touto rolí ohromí triumvirát rozhodčích. Byla to tehdy její nejoblíbenější divadelní postava a v nejednom směru se s ní i v životě ztotožňovala: nosila v uších velké kruhy jako Carmen, ve stejném stylu se oblékala a upravovala svůj účes.

Když dozněla Habanera, vyžádal si kapelník Čech další ukázku a Ema zazpívala árii z druhého jednání téže opery. To už řediteli Šubertovi stačilo k tomu, aby pronesl soud: ‚Slečno, zdá se mi, že se při zpívání rozčilujete. Doporučuji vám, abyste brala sprchy.‘ Rána dopadla tvrdě, že sotva bylo možno očekávat krutější ortel. O zpěvu ani slovo, jen urážka, jakých se pak Kittlové v jejích začátcích dostalo ještě několik.“

 

Ema Destinnová o Straussově Salome:

„18. října [1906]
Ta Salome bude mou zkázou! Uvidíte to. Už začínám bláznit. Všude jen to šílenství bez cíle, beztělé, jen stále ten motiv horečné touhy: ‚Lass mich Deinen Mund küssen, Jochanaan‘. K zoufání! A těžká je ta partie, strašlivě těžká…

28. října
Mluvíte o Salome. Hrůza! Vlasy se mi při ní ježí, snad strachem nebo studem… Ta hudba Richarda Strausse je šílenství anebo chcete-li horečkou, otravou opiem; hašiš, belladonna, sny morfinisty. Narážím po každé zkoušce ½ hodiny čelem o zeď nebo klavír, to mne zas vrátí světu.

31. října
Já jsem věru víc než zapřažena, teď každý den dvě hodiny Salome, až mne z toho duše brní a mozek vysýchá. Pravíte, že slč. Schubert je Bavarií, co pak teď já? Jsem také pro Salome příliš tlustá, ale nejde to všecko… hlas mít a figuru, hlas ujde, avšak ostatní…

14. listopadu
Včera jsem uviděla figurínu pro Salome mně intendantem určenou, dejž nebe, abych ten ‚dojem‘ dobře zažila! Něco děsného. Dlouhá košile z fialového crepe de chine, skoro ke krku, vlečka, dlouhé rukávy! Začla jsem zuřit a řekla, že nepůjdu takto ven. […] Nu, Vy mne znáte. Řekla jsem, že neprosadím-li svůj vlastní kostým, že toho vůbec nechám! Ať si zpívá Salome v noční  košili kdo chce!

12. prosince
Dnes se nade mnou dala má hospodyně Anděla do pláče, vypadám prý tak bídně a hubeně, že je to až hrozné. Věřím jí: Salome nepřispívá nikterak k zachování duševní rovnováhy…“

 

Amerika, Toscanini:

„Zítra přistaneme v Městě Smutku. Nic mne tam netáhne, mám úzkost před Titánem Skokaninim, jak na mne vyvalí oči, když uvidí, že z Fanciully nic, ale nic neumím…

23. listopadu
Jsem špatně při hlase a večer je Gioconda, opera mně nanejvýš protivná. Noscanini je pln žluče a choval se včera jako úplný blázen – všemu rozumí lépe a s Puccinim se i o tempa hádá – vjedou si určitě do vlasů… se mnou zachází jako se školačkou a nejraději by snad na mne vzal rákosku. Puccini je opravdu trpělivý a nechá si přede všemi vykládat od toho pána rozumy. Zítra – o můj svátek – si asi znovu ‚zaprubujeme‘. To budu opuštěná a smutná, ale Maestro Vztekanini mi asi vrazí pěknou zkoušku a při té nebudu mít na stesk čas…

25. listopadu
Včera jsme zkoušeli až do 12 v noci a T. dostával různé záchvaty vzteku. Konečně jsem prohlásila, že mě ani nenapadne zkoušet dál, že už nemohu. Divím se, že mi nenapráskal!“

 

Láska k vlasti:

„Marnost nad marnost, já tu [v Americe, za první světové války] zůstati nemohu. Vyhlídka na život dle své vlastní volby a chuti mne příliš vábí. Ryby, hříbky, zahradnictví, to vše úplně mne zajalo ve svá pouta a zoufala bych si tady bez toho všeho, já, ‚člověk zvyku‘, jako svobodný pták uzavřený ve zlatou klec… Ta solidní základna našeho venkovského bytí mi děsně tady schází. A mé starožitnosti, obrazy, knihy stále doplňované – celý můj život! A proto musím jeti!“

 

Jak se viděla Ema Destinnová v roce 1924:

„My Kittlové jsme taková divná krev, jež má v sobě čert ví v jaké sloučenině prvky grandseigneurů i proletářů, velké náběhy a – ještě větší stagnace. Říkám vám to s pochopením člověka, který se narodil jako dcera majitele dolů a prožil svou mladost mezi horníky v Podbrdí, až země pohltila kapitál jeho otce a ze mne, utvořené jeho vůlí a myšlenkou, razil osud zpěvačku. Dal mi zjev, hlas a snažení, ale charakter ‚velké dámy‘ mi nedal. Závidí-li mi kdo, nevím, jak by se mu chtělo žít na mém místě a učinilo-li by jej šťastným, co mě celou dovedl vyplnit můj venkovský, cikánský, dost samotářský život.“

 

A na závěr epitaf, který si pěvkyně sama napsala rok před smrtí:

„Zda kvetou dosud fialky tam na leštinské hrázi?
Zda drobné ruce dětí z písku domky staví,
kde matným stříbrem ocelově svítí staré řeky tok?
Starobylé zbytky zašlých časů šumí v dubech staletých,
věky zkazky kolébají v jejich mocných korunách,
kde hnízdí havran prastarý a datli klepou v staré dřevo tlející.
Sny moje přeletují tam, kde bílých racků křídla
zářnou křivkou protínají modrých výšin taje, jich obraz v zrcadle se
chvěje lesklé, tiché hladiny,
leknínů kde růže blednou divnou vody pohádkou…
Žijící, již smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít,
vzpomeňte při přeletu bílých racků samot
duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich,
znova vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.

Ema Destinnová (zdroj archiv)

Všem obdivovatelům nezapomenutelné umělkyně Emy Destinnové doporučuji pročíst si poutavou knihu Bohumila Plevky od začátku až do konce… A budu se těšit na shledanou příště, nad stránkami dalšího zapomenutého knižního pokladu.

 

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat