Zapomenuté knižní poklady. Candido Bonvicini: Můj přítel Pavarotti

  1. 1
  2. 2

„Málokdo ví, že v polovině sedmdesátých let prošel Luciano zkouškou ohněm. Najednou a neočekávaně upadl do stavu nevysvětlitelné deprese. […]

Pavarotti vypravuje: ‚Měl bych děkovat Pánu Bohu, skákat radostí a ve skutečnosti mě přepadly jen samé pochybnosti. Lidé mi tleskají, ale ani nepomyslí na to, že mám problémy jako všichni ostatní. Měl jsem strach z představy, že bych mohl udělat chybu, byť v jedné jediné notě. Cítil jsem se zajatcem svého hlasu. V některých okamžicích byl pro mne hlas téměř nesnesitelnou zátěží. Žil jsem v konfliktu; představoval jsem si budoucnost, v níž budu muset zpívat až do okamžiku, kdy budu vyhnán z jeviště.

Potom se mě zmocnil komplex váhy. Probouzel jsem se v noci s těžkým snem z vědomí, že jsem tlustý; vyskočil jsem, posadil se na posteli a ptal se sám sebe, jak mohu být důvěryhodným Rodolfem. Představte si to, romantický Rodolfo se všemi těmito kily na hřbetě. Připadal jsem si směšný a unavený.

Tahle situace mě svírala, tížila a myslel jsem, že se budu nucen obrátit na lékaře. […] Zdálo se mi, že jsem stále na okraji srázu a že pád je nekonečný.

Vše se vyřešilo po dramatickém přistání letadla v Miláně. Toho dne jsem pochopil, že ztrácím čas a kazím si život. Rozhodl jsem se, že zhubnu, a znovu jsem nalezl ztracený úsměv.‘“

 

Hlas jako dar

„Jestliže už někdo má vzácný dar, jakým je krásný hlas, a plně ho nerozvíjí a neužívá nejlepším možným způsobem, pak je to podle mého soudu velké provinění, málem hřích. Mám na svědomí mnoho malých hříchů, ale budu šťasten, pokud budu nevinný, co se týče smrtelného hříchu.“

Velký a přitom skromný a pokorný umělec Luciano Pavarotti uzavřel náš miniseriál, který bychom mohli pracovně nazvat třeba „Tři tenoři v literatuře“. Příští týden se těším na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů…

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat