Zapomenuté knižní poklady. Candido Bonvicini: Můj přítel Pavarotti
Přibližně před dvěma měsíci jsme si připomněli desáté výročí úmrtí hvězdného tenora Luciana Pavarottiho (12. října 1935 – 6. září 2007) – na Opeře Plus při té příležitosti vyšel obsáhlý článek o tomto slavném pěvci z pera Mojmíra Weimanna (najdete zde). Nebudeme zde proto opakovat Pavarottiho životopisné údaje a raději věnujeme více prostoru ukázkám z dnešního hudebního „knižního pokladu“.
Autorem knihy Můj přítel Pavarotti (originální název Luciano Pavarotti un mito della lirica; vydalo Editalia-Edizioni v Římě, 1989) je pěvcův přítel od dětských let, italský novinář a spisovatel Candido Bonvicini (1932–2013). Pavarottiho literární portrét založil na osobních rozhovorech se samotným zpěvákem, jeho rodiči, manželkou, přáteli i kolegy. Pavarottiho vzpomínky, názory, vyprávění jeho blízkých, ale také různé klípky a všelijaké historky Bonvicini rozdělil do krátkých kapitolek, které dohromady vytvářejí mozaiku, z níž před našima očima plasticky vystupuje obraz nezapomenutelného „krále vysokého C“. Do češtiny knihu přeložili Pavel Tomášek a Eva Drlíková, vydalo ji nakladatelství Champagne Avantgarde v Bratislavě v roce 1995.
A nyní už ke slíbeným ukázkám…
Proč Pavarotti zpíval
„Otec žil jen pro rodinu, pro práci a pro operní hudbu. Domácí večery vyplňovaly gramofonové desky velkých zpěváků – Schipa, Carusa a Martinelliho. Toto soužití s lyrickou operní hudbou zaujalo mladého Pavarottiho do té míry, že jeho prvním jevištěm byl dvůr společného domu, kde bydel, a jeho prvními vavříny byly karamelky a čokoláda. Házeli mu je z okna jen proto, aby se chlapcovy exhibice neuskutečňovaly hned po poledni nebo pozdě večer. Možná, že ho chtěli tím umlčet. […]
[Během války] Luciano pracoval na poli a zpíval z plna hrdla. A když skončila válka, rodina se vrátila domů. Pekař [Pavarottiho otec] vzal devítiletého syna za ruku a společně zpívali pravidelně nešpory na faře. První sólové vystoupení se událo jako záskok za onemocnělého chlapce-sopranistu; Luciano byl povolán jako náhradník. Bylo to poprvé, kdy se Pavarotti ocitl tváří v tvář publiku:
‚Hudba,‘ vypráví, ‚byla pro mě příliš vysoko, málem jsem se zadusil. Byla to absolutně strašlivá zkušenost. Kdyby mi býval někdo řekl, že svůj další život prožiji ve zpěvu vysokých tónů, myslím, že bych se na něho obořil pěstmi.‘“
O Třech tenorech
„Koncert nazvaný ‚Tři tenoristé‘ byl, jak je známo, organizován španělským tenoristou José Carrerasem. Poté, co se úspěšně vyléčil z leukémie, Carreras založil nadaci José Carreras International Leukaemia Foundation, jíž připadl výtěžek koncertu. Carreras si vzpomíná:
‚Od samého počátku jsem si myslel, že by to mohla být událost, na kterou se hned tak nezapomene. Během zkoušek panovala výtečná atmosféra, cítili jsme se dobře. Byla to příležitost ukázat naši vzájemnou úctu, obdiv jeden pro druhého. Panuje mezi námi konkurence, ale velmi zdravá, ne taková, jakou si představují v médiích.‘ […]
Přesto se média pokoušela najít stín žárlivosti nebo závisti či špatných pocitů. Žurnalisté spekulovali v novinách o tom, jaká byla skutečná atmosféra za scénou během galakoncertu, když ti tři zpívali. Vrtalo jim hlavou, kdo rozhodl o pořadí, o tom, kdo bude zpívat první, jak budou končit a který z těch tří bude zpívat ty nejslavnější operní hity. Pavarotti pak reportérům řekl, jak se hudba vybírala: ‚Velice jednoduše. Nejdříve si vybral Carreras, pak Domingo a pak já.‘ Ovšem tisk jen stěží uvěřil, že by Pavarotti dovolil svým rivalům, aby si jen tak vybrali a on by pak měl zpívat jen to, co zůstalo. Pavarotti přímo řičel smíchem: ‚Já? Pouze to, co zbylo? Podívejte, měl jsem Recondita armonia, Rondine al Nino, Sorrento a Nessun dorma. Takové árie jako zbytky? Musím říci, že to ani na okamžik nebyla rivalita, napětí.‘“
Co všechno je potřeba k dosažení optimálního výkonu…
„Pokud nenajde zakřivený a zrezivělý hřebík na prknech jeviště, nejde na scénu. Často jej najde, ale stejně často by ho nenašel. A tudíž moudří impresáriové mají vždy k dispozici řádně placeného zaměstnance, jenž se stará o vyhledání amuletu, který pak nechá spadnout někde na jevišti, kde jej pak najde Rodolfo nebo Radames. Pavarotti ví dost dobře, že takový nález je často nálezem náklonnosti, připravený, ale když splní zažehnání, tak může představení začít.
Maria Teresa Maschio, podnikatelka v oboru likérů a vína a kromě toho básnířka, například zachránila jedno večerní představení v New Yorku: zapomnělo se na amulet, a tak byl večer ohrožen. Protože i ona je trochu pověrčivá, nosí pravidelně hřebík v kabelce a onoho večera svůj hřebík velkomyslně zapůjčila, aniž by to Luciano věděl. Na konci představení si jej nechala rychle vrátit.“
Pavarotti – poslední velký pěvec?
„‚Bylo řečeno, že Pavarotti je poslední velký pěvec.‘
‚V minulosti takové věci říkali o jiných zpěvácích. Není to pravda. Každý rok se objeví nový talent.‘
‚Ale je pravda, že v opeře se už několik let neobjevily velké hlasy.‘
‚Ne tak docela, objevují se, ale technicky se nezdokonalují.‘
‚Proč?‘
‚Protože zpěváci nejsou vystaveni zkouškám, takovým tvrdým zkouškám, jaké jsme museli vydržet já a Mirella Freni na začátku naší dráhy. Byli jsme dobří, ale nijak výjimeční. Měli jsme však velké štěstí, že náš hlas měl normální rozsah, takže práce, kterou bylo třeba vykonat, spočívala v cizelování a vylepšování detailů. Museli jsme vybrušovat talent, zdokonalovat se, studovat opery, o kterých jsme si nikdy nepomysleli, že je budeme zpívat. Ale to mi umožnilo, abych vybudoval svou osobnost. V jistém okamžiku jsem si předsevzal zpívat v Glyndebourne, protože jsem byl fanatikem Mozarta. Bylo to právě v roce 1964 a uvědomoval jsem si, že nesmím ztrácet čas. Musel jsem se naučit zpívat tlumeně; zpívat silně dokáží všichni, kteří mají hlas. A to mě stálo hodně námahy.‘“
Krize…
„Málokdo ví, že v polovině sedmdesátých let prošel Luciano zkouškou ohněm. Najednou a neočekávaně upadl do stavu nevysvětlitelné deprese. […]
Pavarotti vypravuje: ‚Měl bych děkovat Pánu Bohu, skákat radostí a ve skutečnosti mě přepadly jen samé pochybnosti. Lidé mi tleskají, ale ani nepomyslí na to, že mám problémy jako všichni ostatní. Měl jsem strach z představy, že bych mohl udělat chybu, byť v jedné jediné notě. Cítil jsem se zajatcem svého hlasu. V některých okamžicích byl pro mne hlas téměř nesnesitelnou zátěží. Žil jsem v konfliktu; představoval jsem si budoucnost, v níž budu muset zpívat až do okamžiku, kdy budu vyhnán z jeviště.
Potom se mě zmocnil komplex váhy. Probouzel jsem se v noci s těžkým snem z vědomí, že jsem tlustý; vyskočil jsem, posadil se na posteli a ptal se sám sebe, jak mohu být důvěryhodným Rodolfem. Představte si to, romantický Rodolfo se všemi těmito kily na hřbetě. Připadal jsem si směšný a unavený.
Tahle situace mě svírala, tížila a myslel jsem, že se budu nucen obrátit na lékaře. […] Zdálo se mi, že jsem stále na okraji srázu a že pád je nekonečný.
Vše se vyřešilo po dramatickém přistání letadla v Miláně. Toho dne jsem pochopil, že ztrácím čas a kazím si život. Rozhodl jsem se, že zhubnu, a znovu jsem nalezl ztracený úsměv.‘“
Hlas jako dar
„Jestliže už někdo má vzácný dar, jakým je krásný hlas, a plně ho nerozvíjí a neužívá nejlepším možným způsobem, pak je to podle mého soudu velké provinění, málem hřích. Mám na svědomí mnoho malých hříchů, ale budu šťasten, pokud budu nevinný, co se týče smrtelného hříchu.“
Velký a přitom skromný a pokorný umělec Luciano Pavarotti uzavřel náš miniseriál, který bychom mohli pracovně nazvat třeba „Tři tenoři v literatuře“. Příští týden se těším na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů…
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
