Zapomenuté knižní poklady. Charles Burney: Hudební cestopis 18. věku

V minulém dílu našeho seriálu jsme si vyprávěli o pražských pobytech dvanácti význačných hudebních skladatelů, jak je ve své knížce Byli v Praze poutavě vylíčil Jan Wenig. Cestovatelské tematiky se přidržíme i nadále, ovšem tentokrát půjde o vyprávění samotného cestovatele, Angličana Charlese Burneyho, které si můžeme přečíst v obsáhlém díle Hudební cestopis 18. věku.

Knihu vydalo Státní hudební vydavatelství v Praze roku 1966 v překladu Jaroslavy Pippichové s fundovanou předmluvou muzikologa Tomislava Volka. Než se ponoříme do jejího textu, povíme si stručně něco o autorovi.

Charles Burney byl londýnský varhaník, učitel hudby a skladatel, devátý doktor hudby oxfordské univerzity a hudební historik. Narodil se v roce 1726 v rodině malíře portrétů a k hudbě jej patrně přivedl starší bratr James, u něhož se Charles učil hrát na varhany (ovládl i hru na housle a violu). Hra na varhany byla pak Charlesovi zdrojem obživy, když si založil vlastní rodinu, k tomu také hudbě vyučoval a skládal – písně i scénickou hudbu pro divadlo, tria, koncerty, sonáty… První žena Burneymu zemřela, později se oženil podruhé, a to s dost zámožnou dámou, což přispělo ke zlepšení jeho hmotné situace a také přineslo možnost, vydat se jednoho dne na cesty. Velmi ho zajímala hudební teorie a historie a umínil si, že sepíše dějiny hudby.  Podařilo se mu získat titul doktora hudby (k čemuž mimochodem musel prokázat i skladatelské schopnosti). Jeho badatelský zájem postupně sílil, zároveň však zjišťoval, že se nemůže spoléhat jen na informace z archivů a knihoven. Proto roku 1770 vyplul přes kanál za hudbou. Chtěl zkoumat památky staré hudby a poznat i její současný stav v nejproslulejších hudebních centrech. Šlo mu hlavně o Itálii a italskou hudbu, ale věnoval se i hudbě francouzské.

Poznatky z cest pak zpracoval a vydal ve formě cestopisu. Ohlas byl nečekaný. Jistý hudební nadšenec pozval Burneyho k návštěvě Německa. Burney povzbuzen úspěchem se dva roky po zahájení první cesty vypravil do cizích zemí podruhé – tentokrát putoval přes Francii a Nizozemí do Německa. Jeho cesta vedla i přes Prahu a díky tomu obsahuje deník Charlese Burneyho mnoho důležitých poznatků o hudebním životě v Čechách. Po návratu domů vydal zprávu ze své druhé cesty. Později sepsal i své vysněné dějiny hudby, které postupně vyšly v letech 1776-1789 ve čtyřech svazcích.

Po stručném medailonku autora teď otevřme stránky českého překladu jeho díla. Jak jsme již zmínili, jedná se o rozsáhlý spis, proto se v následujících ukázkách budeme věnovat pouze Burneyho zážitkům z míst, která nás pochopitelně zajímají nejvíc, tedy z českých zemí (ačkoli s Čechy se Burney potkával všude v Evropě – například s Janem Křtitelem Vaňhalem, Josefem Myslivečkem či Františkem Bendou, jehož stručný životopis v knize také najdeme).

První Burneyho dojmy z naší vlasti nebyly příliš příznivé:

„Cesta touto zemí byla jednou z nejúnavnějších, jakou jsem kdy v životě podnikl… Krajina je plochá, holá a nepříjemná na pohled téměř po celou cestu Rakouskem, Moravou a přes Čechy až do Prahy, jejíž poloha a okolí jsou velmi krásné. Drahota a nedostatek potravin všeho druhu byly po cestě strašné; a polovyhladovělí lidé, kteří se uzdravili ze zhoubné horečky jen o trochu méně nakažlivé než mor – zaviněné špatnou stravou nebo vůbec žádnou stravou – poskytovali nejžalostnější pohled, jaký jsem kdy viděl.“

Chudoba materiální ovšem neznamenala, že jsou obyvatelé ochuzeni o hudbu, naopak:

„Často jsem slýchával, že jsou Češi nejhudebnější národ v Německu, ne-li v celé Evropě, a jeden slavný německý skladatel, který je v současné době v Londýně, mě ujistil, že kdyby měli stejné výhody, jako mají Italové, jistě by je předstihli… Procestoval jsem celé království české od jihu až k severu; a poněvadž jsem pečlivě sledoval, jak se prostý člověk učí hudbě, shledal jsem posléze, že nejenom v každém větším městě, ale také ve všech vesničkách, kde je jen triviální škola, učí se chlapci i děvčata hudbě.“

Po návštěvě hudební školy varhaníka a kantora Dusíka v Čáslavi se Charles Burney vypravil do Prahy:

„Toto město je velmi krásné, díváme-li se na ně z dálky. Je položeno na dvou nebo třech pahorcích a jeho středem protéká řeka Vltava… Větší část města je nová, protože byly téměř všechny budovy zničeny pruskými bateriemi a ostřelováním při obležení v poslední válce. Pouze několik kostelů a paláců, které byly důkladněji stavěny a z méně hořlavého materiálu než ostatní, přečkaly jejich nápor; v jejich zdech dosud tkví nesčetné dělové koule a střely… Obyvatelé ve městě dosud pracují na opravách stop pruského pustošení, hlavně na katedrále a císařském paláci, jež byly téměř docela zničeny.“

Měl možnost slyšet hudbu chrámovou i světskou:

„Skupina potulných hudebníků mi přišla zahrát na počest v hostinci U jednorožce při obědě. Hráli na harfu, housle a lesní roh různé menuety a polonézy, které samy o sobě byly velmi pěkné, třebaže jejich přednes rozhodně nepřidal skladbám na kráse. Snad se bude zdát někomu podivné, že toto hlavní město tak muzikálního království, kde génius každého obyvatele se může volně rozvíjet, neoplývá již velkými hudebníky. Je to však pochopitelné, uvážíme-li, že je hudba uměním míru, pohody a nadbytku…“

Aktivně vyhledával místní nejlepší muzikanty, aby si s nimi pohovořil (což ostatně dělal ve všech místech, která navštívil):

„Bylo velmi obtížné dozvědět se něco od českých hudebníků, neboť i němčina je málo platná v tomto království, kde se všeobecně mluví slovanským jazykem. Pan Seger [varhaník u křížovníků] však mluvil italsky a byl velmi sdílný; potvrdil mé zjištění, že se nejen v Čechách, ale také na Moravě, v Uhrách i v části Rakouska dostává dětem hudební výchovy v obecných školách. Češi zvláště vynikají ve hře na dechové nástroje; ale jak mi pan Seger řekl, nejlepší hobojisté jsou v krajích hraničících se Saskem, kdežto u moravských hranic vynikají hráči na tuby a klariny.“

Po několika dnech pokračoval Burney v cestě přes Budyni nad Ohří a Lovosice, kde navštívil místní hudební školy. Putování naší zemí mu připadalo velmi úmorné:

„…během celé cesty jsem se nesetkal s bryčkou či povozem, který by měl střechu, aby chránila cestující před horkem, chladem, větrem nebo deštěm; otřesy ve voze jsou tak prudké a sedadla německých poštovních vozů tak tvrdá, že člověka spíše domlátí, než dovezou z jednoho místa na druhé… Přirážky a taxy jsou nekonečné: Postgeld, Wagengeld, Schossegeld, Schwagergeld, Schmiergeld, Barriergeld, Trinkgeld…“

Nicméně i přes tyto nepříjemné zážitky na závěr svého líčení pobytu v naší zemi znovu oceňuje a vyzdvihuje muzikálnost Čechů:

„Pěstování, a nikoliv příroda způsobují, že je v Čechách tolik hudebníků; pěstování hudby přispívá k tomu, že mají v této zemi hudbu tak rádi, že se v ní tak dobře vyznají. Češi mohou být nazváni vzdělanými, protože dovedou číst, a stejně jsou vynikajícími hudebníky, protože dovedou hrát na hudební nástroje; obojí je jedna z hlavních složek všeobecného vzdělání.“

Vřele doporučuji přečíst si i ostatní části Hudebního cestopisu 18. věku, tohoto skutečně podrobného a zároveň velice zajímavého svědectví o stavu evropské hudby osmnáctého století, které nám zanechal inteligentní, činorodý, přemýšlivý i komunikativní milovník libých tónů Charles Burney.

(pokračování)