Zapomenuté knižní poklady. Emanuel Kopecký – Vilém Pospíšil: Slavní pěvci Národního divadla

  1. 1
  2. 2

„Umění mu bylo životem. Už jako devatenáctiletý se z touhy po kráse pustil se svým podskalským sousedem sochařem Brůhou, Myslbekovým žákem, pěšky do Mnichova a Norimberka, aby zhlédl tamní galerie. Zítek nic nepřijímal z chodníku života, bral jen s jeho výšin. Vlastní střídmost zbystřila jeho náročnost na druhé. Zítek se většině lidí uzavřel, protože viděl jejich malost a nevěřil jim. Tím intenzívněji se však dovedl vžít do jejich osudů. Umění obětoval celé svoje soukromí v bezpříkladné kázni těla i ducha. ‚Můj život je život vojáka, chci-li mít úspěch, musím myslet na vše a na sebe nejméně,‘ čteme v jednom z jeho dopisů. Sebevzdělání věnoval každou volnou chvíli. Když v dobách svých začátků neměl v divadle co dělat, poučoval se u svého přítele sochaře a se špachtlí v ruce mu vydatně pomáhal. Tahle škola přinesla ovoce v jeho citu pro gesto i masku, který si vypěstoval k nejvyšší představitelné dokonalosti.

Premiéra byla základem, nikdy koncem jeho umělecké práce na roli. Promýšlel ji dál a každým vystoupením ji zdokonaloval. V den představení se na svůj výkon cele soustředil. Nikdo ho nesměl vyrušit. Skromně poobědval, vykouřil cigaretu (někdy jen půl), odpoledne na hodinu usnul, pak se ve škálách rozezpíval a zazpíval i některá vypjatá místa role, zejména byla-li v ní velká árie. Když se takto vžil do atmosféry díla, dbal úzkostlivě na to, aby ho už nic zvenčí nevyrušilo. Ze svého bytu na nábřeží odcházel do divadla hodinu před začátkem a je pochopitelné, že na kolegy, kteří tam přicházeli přímo z kavárny, býval zle roztrpčen.“

Vilém Zítek (zdroj archiv ND)

Další životní příběhy slavných pěvců a pěvkyň z Národního divadla si už v knize pánů Kopeckého a Pospíšila budete muset přečíst sami – a určitě to stojí za to.

Za týden na shledanou…

 

(pokračování)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář