Zapomenuté knižní poklady. Eve Ruggieri: Chopin

Dnes do třetice se v Zapomenutých knižních pokladech budeme věnovat zdánlivě „lehčímu“ čtení – citový život polského romantického „básníka klavíru“ nám přiblíží francouzská milovnice hudby Eve Ruggieri.

Knihu Eve Ruggieri Chopin: Citový itinerář vydalo v roce 1997 v Praze Nakladatelství Iris ve spolupráci s Knižním klubem; autorem překladu je Pavel Černý. Než knihu otevřeme, pár slov k autorce:

Francouzka Eve Ruggieri (narozena 1939) pochází z rodiny profesionálních hudebníků a sama studovala hru na piano na konzervatoři v Nice. Na rozdíl od svých rodičů se však hudebnicí nestala a po celý život se věnuje práci v rozhlase a v televizi a také psaní knih – hudební tématiku ovšem neopustila, uváděla vlastní pořady o hudbě či interview se slavnými muzikanty, ve své knižní tvorbě se kromě Chopina zabývala například Mozartem, Marií Callas, Karajanem, Beethovenem či Pavarottim (i tato knížka Eve Ruggieri vyšla v českém překladu, v roce 1994 ji vydalo Nakladatelství Iris); podílí se také na organizování hudebních festivalů.

Ve své knížce o Chopinovi Eve Ruggieri velmi čtivou formou skicuje „citový itinerář“ nejvýznamnějšího polského skladatele a pianisty, což znamená, že se pokouší v Chopinově životě vysledovat důležité citové prožitky a vztahy, které měly určující vliv na jeho tvorbu. Neboli – jak se píše na záložce – můžeme spolu s ní „sledovat krok za krokem dráhu ‚černého slunka romantismu‘ – Frederika Chopina, geniálního a osamělého aristokrata ducha, který nepřestával snít o zlaté době svého dětství a celý život usilovně hledal ideální lásku“. Muzikologické rozbory Chopinových děl tedy v knize nenajdeme, zato se ale dozvíme, jak a za jakých okolností se skladby slavného Poláka rodily. Autorka při psaní vycházela ze Chopinovy korespondence, z literárně zachycených vzpomínek Chopinových blízkých a současníků (George Sand, Eugène Delacroix, Franz Liszt) a ze Chopinových životopisů (na konci knihy je uvedena bibliografie včetně užitečného přehledu knih vydaných v českém jazyce).

A teď jako vždy několik ukázek:

Malý Fryderyk

„Dny i čtvrtletí plynuly v křídlech Saského paláce lehce a šťastně. Mikuláš Chopin už nehrál na flétnu, protože mu ji dvouletý Fryderyk rozbil, když si s ní hrál jako s holí. Rodina se však rozrostla o druhou dceru, Izabelu, a o dva roky později přišla ještě Emilie. Justyna o ně pečovala, a pokud měla čas, hrála na klavír s malým Fryderykem uvelebeným na kolenou. Zvuk nástroje dítě uchvátil, a tak začalo velmi brzy šmejdit ručkama po klávesnici […] Když mu byly čtyři, zdolával chlapec dík fenomenálnímu nadání veškeré technické obtíže hry na piano, které mu matka ukázala. Tak dobře a pozoruhodně, že se Justyna jedno krásného dne rozhodla svěřit svůj malý zázrak starému rodinnému příteli Vojtěchovi Živnému.

Třiašedesátiletý houslista původem z Čech, profesor hudby na Varšavském lyceu, byl pro dvě nejmladší děti Chopinových zdrojem oblíbené zábavy. Klátící se obr se špatně napudrovanou a nakřivo posazenou parukou, odhalující uši jako dva zelné listy, vzbuzoval pouhou svou přítomností – když přecházel dvůr s nosem o deset centimetrů vepředu či když otevřel ústa s jediným zubem, žlutým jako klávesa piana, – v obou čertících [Fryderykovi a jeho sestře Emilce] výbuchy nepotlačitelného bláznivého smíchu. […]

Živný si byl vědom nesmírného nadání svého žáka, který ho technicky předčil, jakmile usedl ke klavíru, a jal se tedy hlavně formovat chlapcův vkus. Mozart, Haydn a Bach. V tom neznal kompromis. Tak tak že Fryderykovi dovolil trochu improvizovat v tehdy velmi módním žánru, užívaném už Mozartem, Telemannem či Bachem – v polonéze, volném tanci v tříčtvrtečním taktu, na půl cesty mezi valčíkem a menuetem.“

 

První veřejné vystoupení

„A večer plynul jako ve snu! Stoupání po kamenném schodišti mezi pochodněmi lokajů bylo snem. Vstup do velkého salonu hučícího konverzací jako úl i dámy v pohádkových róbách a s mateřskými lichotkami byly snem. A jako sen vypadalo i kruhové uspořádání křesel, potažených sametem barvy královské modři se zlatými prýmky, kolem velkého intarzovaného klavíru, osvětleného svíčkami z křišťálových lustrů a svícnů.

Snový byl i pochod, na který Fryderyk v zajetí euforie z výšky svých osmi let – na sedátko mu museli dát dva polštářky – navázal Polonézou od knížete Michala Kleofase Oginského, následovanou jednou Mozartovou skladbou a hned nato Koncertem e moll od Vojtěcha Jírovce. Nakonec zazněla opět Polonéza. Tentokrát jeho vlastní skladba – Polonéza e moll…

Když Fryderyk slézal za mocného potlesku a ovací ze svého taburetu a zdravil přítomné prostou úklonou, byl velmi bledý. Jaké štěstí, že mohl v uslzeném pohledu své matky číst veškerou lásku, kterou k němu chovala…

Co se jim podle tvého názoru líbilo nejvíce? zeptala se ho o chvíli později. Sama to věděla. Byla si jistá, že do vytržení přivedl posluchače Pochod jejího geniálního synka! Když jí však Fryderyk políbil ruku a něžně a šibalsky odvětil: ‚Přece límec, maminko‘, zasypala ho polibky.

Nazítří se mohli lidé v novinách dočíst ve společenské rubrice o tomto výjimečném večírku, ‚že malý Chopin hrál na klavír. Je to osmileté dítě, o němž znalci prohlašují, že bude Mozartovým nástupcem‘. Tato poklona přesto nestoupla Fryderykovi do hlavy. Po matce zdědil skromnost a věnoval se už opět hrám se svými přáteli, otcovými pensionáři…“

 

Po smrti milované sestry Emilky

„Co dělat, aby zapomněl?

Pracovat. Pracovat bez oddechu. Mikuláš a Justyna zřídili pro svého drahého Fryderyka zvláštní pracovnu v mansardě jejich nového bytu. Po tajném schodišti, pak dveřmi, a už je ve svém útočišti, zařízeném všeho všudy fortepianem a psacím stolem. Police oblékárničky jou zavaleny a všude po zemi rozesety partitury naškrábané ve spěchu, v tvůrčí horečce dovolující zapomenout.

‚Napsal jsem několik excercisů,‘ sděluje svému drahému důvěrníku Tytovi. ‚Před Tebou bych je dobře zahrál.‘

‚Cvičení‘, svědčící o jeho genialitě, jsou tři Etudy op. 10 (číslo 1, 2 a 5), v jejichž smělých, éterických a srdceryvných arpeggiích lze odhalit jasný příslib jedinečné hudební vize. Noty jsou v nich uspořádány podle přísné a zároveň bohaté architektury, vytvářející tajemný vnitřní svět, v němž sotva devatenáctiletý Fryderyk nachází důvod své existence.

Komponuje a jeho klavír sděluje ostatním vše, o čem sám mlčí. Piano je odrazem jeho duše a proměňuje beznaděj v hudbu.“

Přítel Ferenc Liszt

„‘Nehodím se pro pořádání koncertů,‘ psal příteli Lisztovi. ‚Dav mne stísňuje. Cítím, že mne dusí jeho zrychlený dech, ochromují jeho zvědavé pohledy, před těmi cizími tvářemi oněmím. Tys k tomu předurčen, neboť když své publikum nezískáš, máš je čím udolat.‘

Liszt už bydlel v Paříži dva roky a stal se během pár měsíců Chopinovým blízkým přítelem. Byli stejně staří a kromě zcela je pohlcující vášně pro klavír neměli pranic společného. Proti extrovertnosti velkého, krásného, prudkého a téměř bezohledného Franze stála Fryderykova uzavřenost, jíž se nikdy nezbavil. První rád hrával před plnými sály a neskrblil veřejnými vystoupeními. Když usedl za jedno z fortepian, která vozil všude s sebou, pustil se do jakéhosi virtuózního zápasu s klávesnicí, svým elánem a sílou všechny posluchače zdrtil a pak je přivedl do vytržení. Druhý, jemuž se veřejný úspěch protivil, se piana jakoby jen lehce dotýkal a důvěrně s ním rozmlouval. Tam, kde Liszt rád cítil, jak k němu stoupá vlna vzdechů a hysterických ovací, dával Fryderyk přednost vytříbenému a intimnímu prostředí, kroužkům blízkých známých, kde svítily svíčky a voněly květiny – prostředí svého dětství ve Varšavě. Field to nazýval ‚talent pokoje nemocného‘ a Auber to shrnul slovy, že ‚Fryderyk umíral celý život‘.“

 

Poslední chvíle

„Začátkem října se Fryderykův stav opět zhoršil. Když ho přišel 12. října navštívit přítel z dětství abbé Alexandr Jelowicki, požádal ho o svátost umírajících, aby nezarmoutil svou matku. Kněz ho vyzpovídal, nazítří se vrátil a řekl mu:

Milovaný příteli, dnes má svátek můj bratr Eduard. Dej mi pro něj nějaký dárek k svátku.

Dám ti, co budeš chtít, odpovídá Chopin. A kněz tedy praví:

Dej mi svou duši.

Rozumím, vezmi si ji, říká prostě Fryderyk, kterého na jeho prosbu podepřeli polštáři.

Kněz pokleká, vkládá krucifix do rukou umělce, a ten s tichým pláčem přijímá viatikum a poslední pomazání.

Téhož večera začíná Chopinova agónie. Potrvá čtyři dny a noci. […]

Delfina Potocká dostává telegram, že její přítel umírá, a 15. října opouští spěšně Nice, kam za ní měl původně přijet strávit slunnou zimu na jihu. Když ohlašují její příjezd, probírá se Fryderyk z polobezvědomí a šeptá:

‚Proto tedy Bůh meškal, než mě k sobě povolá. Chtěl mi ještě dopřát tu radost ji uvidět.‘ A uslyšet… Neboť jakmile přistoupila k lůžku a uchopila jeho ruku, žádal Chopin svou něžnou přítelkyni, aby mu zazpívala dvě melodie od Belliniho a Rossiniho, což učinila, vzlykajíc, za doprovodu piana. […]

Spousta neznámých lidí, kteří vědí, že se blíží jeho konec, ho přichází ještě naposled pozdravit. Během několika posledních hodin svého života žádá přátele, aby spálili zbytek jeho nedokončených děl, která sám nestačil hodit do ohně, a prosí je, aby mu dali na pohřbu hrát Mozartovo Requiem, které nade vše miluje.

17. října […] odevzdal Bohu duši, která k nám nepřestává promlouvat prostřednictvím jeho hudby.“

V našem seriálu jsme už jednu chopinovskou monografii měli – byla to kniha hudebního redaktora a spisovatele Jiřího Miloše Válka Fryderyk Chopin (zde). Knížka Eve Ruggieri působí ve srovnání s ní možná méně „odborně“, pro někoho místy snad až bulvárně. Zato však dokáže polského hudebního génia o něco lépe přiblížit po lidské stránce… Ostatně přesvědčte se sami – kniha Chopin: Citový itinerář je dostupná v knihovnách či antikvariátech.

Těším se na shledanou za týden v dalším pokračování našeho pátrání po zapomenutých knižních pokladech…

 

(pokračování)