Zapomenuté knižní poklady. František Žídek: Čeští houslisté tří století

Hudba – přítelkyně aneb co přináší hudba „nehudebníkům“ – takové bylo téma minulého dílu Zapomenutých knižních pokladů. Tentokrát se v našem seriálu budeme naopak věnovat výhradně profesionálním muzikantům, přesněji houslistům a ještě přesněji houslistům českým. Historií českého houslového umění nás provede František Žídek.
František Žídek: Čeští houslisté tří století – výřez titulní strany knihy (zdroj musicantum.cz)

Knihu Čeští houslisté tří století vydal v roce 1979 pražský Panton (ve druhém, doplněném vydání vyšla pak v roce 1982). Její autor, PhDr. František Žídek (narozen 1904 v Ostravě, zemřel 1992), doktor hudebních věd, výborný houslista, povoláním středoškolský profesor (učil na gymnáziu v Turnově a také se aktivně podílel na místním kulturním dění), se ve své literární tvorbě věnoval houslovému umění. Již v roce 1940 vydal Přehledné dějiny českého houslového umění – toto dílo se stalo jedním ze základních studijních materiálů v této hudební oblasti.

Náš dnešní knižní poklad je vlastně přepracovanou verzí této prvotiny. Autor se snažil podat ucelený obraz vývoje houslového umění v naší zemi od jeho prvopočátků v sedmnáctém století. Popisuje založení pražské konzervatoře hudby a první učitele houslové hry. Zvláštní kapitolu věnoval Žídek slavným českým houslovým pedagogům a jejich metodám – Otakaru Ševčíkovi, Janu Mařákovi, Františku Ondříčkovi, Jaroslavu Kocianovi a dalším. Zabýval se také poválečným vývojem hudebního života a poté současnými pedagogickými metodami (Bedřich Voldan, Stanislav Novák, Josef Micka, Václav Snítil a další). U všech učitelů houslové hry jsou samozřejmě v knize zmíněni i jejich slavní žáci. V poslední kapitole se Žídek zaměřil na „moravský přínos“ houslovému umění (Oldřich Vávra, František Kudláček, Josef Muzika, Antonín Moravec atd.). Publikace je vybavena obrazovou přílohou a jmenným rejstříkem.

Pojďme teď zalistovat stránkami tohoto poměrně obsáhlého díla a přečíst si několik ukázek…

 

Otakar Ševčík o svém hledání nových cest ve studiu houslové hry:

„Ze semene rostou stromy a tak tomu bylo i se základní myšlenkou mé metody. Byla velmi jednoduchá a přece dosud ve hře houslové neznáma. Základem pro ni byla četba Kobrových sešitů českých spisovatelů, mezi nimi též spisů Fr. Šumavského, které v knihovně mého otce, velkého vlastence, chyběti nesměly. Tam jsem četl, jak se Šumavský učil. (České děti se tehdy učily dějinám v jazyku německém, příklad dále uvedený zaznamenávám v originále.) Vzpomínám si na trojí opakování slova, frází, ovšem vždy s přesným uvědoměním významu slova i smyslu větného. […] Je to vlastně dětská početní úloha 1 + 1 = 2, 2 + 1 = 3, která mě přivedla již v útlém věku k tomu, abych upotřebil toho způsobu při cvičení na housle.“

Otakar Ševčík (zdroj upload.wikimedia.org)

Ševčíkova metoda výuky (ve vzpomínkách žáka Ferdinanda Kleina)

„Z prvých hodin u profesora Ševčíka stojí především za zmínku jeho postup práce. Nejdříve seznámil žáka s takzvaným denním cvičením. Byla to řada základních technických prvků jako trylky, stupnice, rozložené akordy, dvojhmaty všech druhů, smyková cvičení, změny poloh a další. Každému vysvětlil pracovní postup, jak cvičit. To ovšem byla jen přípravná cvičení. Pak následovala některá etuda, přednesová skladba nebo koncert. Svědomitost byla prvním předpokladem úspěchu. Základní pravidlo houslisty bylo: ‚Neumíš-li prvé dvě noty, necvič třetí.‘ Toto pravidlo platilo pro celý život. Každý tón bylo třeba obrábět tak, jak například truhlář obrábí dřevo. To se týkalo hlavně přesné intonace. Nestačilo jen přehrávání v dlouhých notách za sebou, jak se přesně cvičí. Rozhodně žádná jen mechanická práce, ale svědomité vypracovávání absolutně čistého, zdravého tónu.“

 

Jaký byl Ševčíkův nejslavnější žák Jan Kubelík:

„Kubelík byl obdařen zjevem, který fascinoval posluchače. Svou štíhlou postavou a krásnou hlavou, vysokým čelem a pronikavým pohledem byl typem houslového virtuosa období pozdního romantismu z konce minulého století. Kubelíkovo vystupování bylo aristokraticky uhlazené a s tím souvisel i klid jeho postoje a hry i ve volbě repertoáru, v němž převládala díla oplývající brilantní technikou. Absolutní čistota hry i v nejnesnadnějších pasážích dvojhmatových, neomylnost ve hře flažoletové a lehkost techniky pravé ruky působily na posluchače jedinečným dojmem.“

Jan Kubelík (zdroj archiv Miroslava Vilímce)

A další věhlasný Ševčíkův student, virtuóz Jaroslav Kocian:

„Roku 1896 vstoupil Kocian na pražskou konzervatoř do třídy Otakara Ševčíka, který byl hned při krátké přijímací zkoušce zaujat úrovní hry svého nového žáka. Zajímavě o této významné události svého života napsal Jaroslav Kocian ve ‚Sborníku na paměť 125 let konzervatoře hudby v Praze‘ ve stati ‚Preludii et intermezzi‘ (str. 380 ad.): ‚U klavíru seděl pan profesor Ševčík a brzy mne vybídl, abych zahrál. Ke zkoušce mne pan Zábrodský připravil velmi dobře. Věcí jsem měl ‚hotových‘ plno a tak jsem v tichu, jež tu teď bylo, spustil sedmý koncert G dur Bériota. Sotva jsem přehrál čtyři takty, vztyčila se u piana ruka a pak profesor Ševčík zvolal: ‚Ten je můj!‘ A bylo po přijímačce.‘“

Jaroslav Kocian (zdroj commons.wikimedia.org)

Několik střípků o Františku Ondříčkovi coby pedagogovi

„Vážně pojímal své učitelské působení také slavný český houslista František Ondříček. Už v chlapeckých letech byl učitelem houslové hry svých mladších sourozenců, zvláště bratra Karla. Za svých studií na pražské konzervatoři učil syny svých dobrodinců: Emanuela Homolku, syna houslaře Ferdinanda Homolky, za mistrovské housle, které dostal darem, za struny, žíně a jiné potřebné věci, jež dostával po celou dobu svých studií. Dále Bennewitzova žáka Antonína Sobotku, u jehož matky bydlil po celou dobu studií a která se o něho starala jako o vlastního syna. Učil též malého Otakara Kozla, jehož otec složil v konzervatoři povinnou kauci 60 zlatých, když chudý otec Františka Ondříčka ji neměl a ředitel Krejčí chtěl jeho syna vyloučit…“

„Ondříček si vynalezl způsob cvičení prstů ‚potichu‘, aby přestaly stížnosti sousedů, které rušily jeho denní cvičení. Dal si zhotovit zvláštní hmatník, na kterém cvičil úhoz prstů. Tento hmatník vzbudil v Paříži zájem profesora Massarta a způsob Ondříčkova cvičení doporučil také jiným žákům.“

„Velmi dobrých vyučovacích výsledků dosahoval tím, že sám stále svým žákům přehrával studované skladby a jejich jednotlivé části mnohokrát opakoval. Byl přesvědčen, že častým odposloucháváním dokonale podané skladby se žák může nejvíce naučit.“

„Dr. Bohuslav Šich [uvádí] také vzpomínky koncertního mistra Vojtěcha Fraita, který, podobně jako jiní Ondříčkovi žáci, obdivoval jeho dokonalé umělecké výkony ještě ve věku 62-65 let. Tajemství své vysoké umělecké úrovně odhalil svému žáku takto sám Ondříček: ‚To tajemství mám zas od svého přítele markýze Sivoriho, jehož výkony až do nejvyššího stáří byly rovněž obdivuhodné. Sivori mi říkával: ‚Po celý život jsem nezapomněl, stůj co stůj, za žádných okolností denně cvičiti všechny škály. Jen to udrželo moji hru na výši až do mého stáří.‘‘“

„O svém vyučovacím cíli říkával Ondříček: ‚Technika u dokonalého umělce je samozřejmostí a ne nějakou předností. Tu má každý houslista míti. Obdivovat jen techniku, toť příliš málo, ale tón, vniknutí do skladby a sloh vypěstovat, toť nejvyšším mým cílem i mé školy.‘“

František Ondříček (zdroj commons.wikimedia.org)

Zajímavě a přehledně sepsaná kniha Čeští houslisté tří století od Františka Žídka jistě upoutá nejen aktivní houslisty a vůbec všechny milovníky houslového umění, ale také zájemce o českou hudební historii.

Těším se na shledanou za týden, nad stránkami dalšího zapomenutého pokladu hudební literatury…

 

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat