Zapomenuté knižní poklady. Hanuš Thein: Žil jsem operou Národního divadla

  1. 1
  2. 2
Hlavní postavou minulého dílu našeho seriálu byla žijící legenda cembala Zuzana Růžičková, o níž ve své knize vyprávěl Jiří Berkovec. Dnešním hrdinou Zapomenutých knižních pokladů je Hanuš Thein, český operní pěvec a režisér, který své vzpomínky zachytil v knize Žil jsem operou Národního divadla.
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Hanuš Thein (Kecal) – ND 1949 (zdroj archiv ND)

Knihu Žil jsem operou Národního divadla vydalo nakladatelství Melantrich v Praze v roce 1975 (tedy rok po smrti autora). Úvodní slovo napsal Jaroslav Krombholc, fotografiemi text doprovodil Jaromír Svoboda. Autor Hanuš Thein (1904-1974) byl významný český operní pěvec (bas) a režisér. Vystudoval zpěv na Konzervatoři hudby v Praze, kde pak mnoho let působil jako pedagog – vyučoval operní herectví a režii. Studoval také na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale po nabídce Otakara Ostrčila na hostování a poté stálé angažmá v Národním divadle práva opustil. V Národním divadle působil až do začátku války, pak byl kvůli svému židovskému původu nucen z divadla odejít. V roce 1945 byl internován v Terezíně, odkud několik dní před koncem války uprchl. Po roce 1945 se do Národního divadla vrátil a setrval tu až do roku 1973. K jeho nejvýznamnějším rolím patřil Kecal v Prodané nevěstě, Doktor Bartolo v Lazebníku sevillském nebo Bartolo ve Figarově svatbě. Režíroval například Prodanou nevěstu či Káťu Kabanovou a úspěchy sklízel i v zahraničí (Německo, Velká Británie, Nizozemsko…). (Další informace o životě Hanuše Theina si můžete přečíst v článku Mojmíra Weimanna, který byl před několika lety zveřejněn na stránkách Opery Plus zde.)

Vzpomínková kniha Hanuše Theina Žil jsem operou Národního divadla se dá stručně charakterizovat slovy Jaroslava Krombholce jako „vyznání bytostné lásky“ – tedy Theinovy lásky k Národnímu divadlu. Sám Thein o tomto svém literárním dílku řekl: „Nejde o knížku, nejde o studii, nejde o literaturu. Je to asi sto drobnějších fejetonků, které možno číst z prostředka tak jako od konce a které se snaží narativně pobavit čtenáře. Nečiní si nároku ani dokumentačního, tím méně literárního.“

Autor vzpomíná na umělecké osobnosti, s nimiž se během let v Národním divadle setkával, na dirigenty, pěvce, herce, režiséry, ale také na pracovníky, kteří spoluvytvářejí denní chod divadla (nápověda, garderobiéři, osvětlovači, oponáři…), píše o svých rolích i režírovaných dílech, a to velmi osobitým rukopisem, okořeněným inteligentním humorem.

Hanuš Thein jako režisér při zkoušce v Národním divadle – 1962 (zdroj archiv ND / foto Jaromír Svoboda)

Není snadné vybrat z velmi čtivé a zajímavé knížky Hanuše Theina jen několik ukázek – rozhodně stojí za to přečíst si ji od začátku až do konce. Přesto si teď dopřejme alespoň krátkou ochutnávku:

 

Jak to vypadalo v pánské šatně v Národním…

„Vůbec se v naší šatně vytvořila neopakovatelná, ryze divadelnická atmosféra a vzpomínky na ni mají své specifické kouzlo. […] A ještě něco na naši šatnu prozradím. Při méně závažných rolích a hlavně při dlouhých přestávkách se tu hrála královská hra: desetihaléřový mariáš. To se musilo přikrýt zrcadlo ručníkem, aby třebas Jaroslav Rohan v něm neviděl, co má Beno Blachut v kartách a nedal mu ‚flek‘, s hlavy se sejmula paruka, aby nebylo příliš horko, odlepily se na chvíli vousy a ‚odložily se’ i role. Jakmile zazvonil inspicient, bylo po hře (při prohrávané stovce velká výhoda), rychle se opravila tělka na tváři, natáhla se paruka, vousy přilepily a alou na jeviště.

Do šatny scházeli se zpěváci ‚jako švábi na pivo‘. […] Jedni si v šatně opakovali rychle roli, druzí si osvěžovali paměť, dívajíce se tupě do not. Zítek pil dvě syrová vajíčka, Pollert si ukousl půl bonbónu ze staré plechové krabice a druhou půlku zase schoval na příště, Karel Kalaš si opakoval anglická slovíčka a Gleich – vyučený magistr farmacie – tahal ze své aktovky vodičky, léky a pilulky. Já jsem si z pověrčivosti obřadně usazoval do kostýmu talisman (stříbrnou tabatěrku, dárek od milé osoby), bez něhož jsem nikdy nešel na jeviště…“

 

Někdy i ti nejlepší potřebují napovědět…

„Nápovědní bouda bývala od nepaměti uprostřed rampy před oponou a v ní trůnil nápověda čili suflér… Později režiséři a výtvarníci – trochu bezohledně vůči zpěvákům – boudu zrušili. […] Já jsem s tím souhlasil, pokud jsem ovšem sám nezpíval! Byl jsem totiž vždycky rád, když jsem při vstupu na jeviště viděl nápovědu v boudě. […]

Nápovědové bývali náladoví a jejich výkon mohl být klasifikován různě. Byl prvořadý, nebo tajemný (napovídal tiše a sólista neslyšel nic), táborový (řval tak, že ho bylo slyšet v celém divadle), bezmocný (sólista naň zoufale hleděl, on bezmocně opakoval text, ale sólista nezabral), nudící se (operu už dokonale z velkého počtu repríz znal), starostlivý (měl osobní starosti a na napovídání nemyslel), dřímající (po únavném dnu pospával), šprýmující (schválně nenapověděl a bavil se, jak sólista plave), a konečně ukazující. Místo textu ukazoval: Tak například na oči ukazoval k textu: ‚Pohleď mi do očí‘, na uši: ‚Slyš, králi, sám‘, podával si obě ruce: ‚Podej mi ruku‘, špulil ústa: ‚Líbej mne, líbej‘, prst položil na ústa: ‚Buď zticha‘, vycenil zuby: ‚Proč usmíváš se‘, popotahoval a plakal: ‚Ty pláčeš?‘, pohladil si pleš: ‚Mám zlaté vlásky, mám‘…“

 

Zážitky s Václavem Talichem:

„Talich dovedl být inspirující, laskavý, přísný, zábavný, ale také nepříjemný, uměl se rozčílit a svým spolupracovníkům pořádně zatopit. Ovšem, znal operu, kterou právě studoval, do poslední noty, do posledního znamínka, do posledního detailu. Věděl přesně, co chce, neimprovizoval. […] Dovedl s vášnivou posedlostí zkoušet, zkoušet a zase zkoušet! Árii Masettovu v Mozartově Donu Giovannim, která večer trvá sotva tři minuty, zkoušeli jsme u klavíru plné dvě hodiny, já už polomrtvý, ochraptělý, Talich svěží, plný elánu a nálady jako na začátku zkoušky.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na