Zapomenuté knižní poklady. Hanuš Thein: Žil jsem operou Národního divadla

  1. 1
  2. 2

Nebylo to s ním ovšem vždy lehké. Najednou při orchestrální zkoušce ve Stavovském divadle zahodil taktovku, přehoupl se přes bariéru orchestřiště a zmizel. Nebo při představení se dopálil na balet v druhém jednání Prodané nevěsty, jednání dodirigoval, utekl do své kanceláře, svlékl frak a nechtěl dirigovat třetí jednání. Přestávka trvala skoro čtyřicet minut, nežli se podařilo dostat Talicha zase do fraku a k dirigentskému pultu…“

 

Hoffmannovy povídky v Terezíně:

„Když mně nacistický vedoucí koncentračního tábora v Terezíně stroze – se všemi příslušnými výhrůžkami – přikázal připravit pro návštěvu mezinárodní komise Červeného kříže co nejrychleji Offenbachovu operu Hoffmannovy povídky, hodil mi pod nohy nějaké noty a vyhodil mne.

Ještě za mnou zařval, že celé divadlo smí trvat jen devadesát minut. […] Hoffmannovy povídky jsem vykuchal, až srdce bolelo, ale kdo na vlastní kůži poznal esesácký příkaz, pochopí. Kdo měl v Terezíně trochu hlasu, musel na scéně pomoci a stejně tak kdo ovládal alespoň trochu nějaký nástroj v orchestru. Velkou úroveň to celé nemělo, ale v Terezíně to byl hotový zázrak. Uprostřed jedné zkoušky vešel esesák. Chtěl posoudit, co komise Červeného kříže uvidí. Chvíli seděl, poslouchal a pak mě zavolal, že to, co vidí na jevišti, nic není. Že jsou tam samí muži, kde jsou nějaké ženské, a že tam musí být bezpodomínečně – unbedingt! – balet a ‚bischen Parade‘. Marně jsem se mu v uctivé vzdálenosti (aby mě nenakopl, což byl jeho obvyklý projev) snažil vysvětlit, že v Hoffmannových povídkách žádný balet není, a i kdyby byl, balet v Terezíně sehnat nemohu. Odbyl mě, že se na to podívá, aby nebyl v Terezíně balet, ať si ho seženu, kde chci, ale balet, rozumíte, bude, Sie Schweinskerl!

Že balet přece jenom nebyl, ‚zavinila‘ jen ta okolnost, že byl esesák naštěstí před premiérou odvolán…“

 

A několik slov na závěr:

„Ke konci roku 1973 jsem inscenoval Jeremiášovu operu Bratři Karamazovi. Zdá se mi, že závěrečný zpěv Grušenky by mohl být vhodným zakončením těchto řádků, jež jsou jakýmsi kukátkem do let, kdy jsem žil s operou Národního divadla: ‚Musíme být poctiví, ne zvířata, ale dobří lidé… Budeme těmahle rukama pracovat a budeme šťastni do skonání!‘“

 

(pokračování)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat