Zapomenuté knižní poklady. Jakub Jan Ryba o svém hudebním životě
Útlá knížka Jakub Jan Ryba o svém hudebním životě vyšla v roce 1946 (Edition Č. H., dříve Cadence, Praha). Text je překladem německého originálu, autorkou překladu a poznámkového aparátu je Irena Janáčková (v roce 2005 vydala Společnost Jakuba Jana Ryby v Rožmitále pod Třemšínem nový překlad, který vyhotovila Věra Smolová). Skladatel svůj hudební životopis sepsal v roce 1801 a rukopis se pak dostal do Strahovské knihovny (Irena Janáčková v úvodu k překladu Rybova životopisu píše: „V řadách svazků bohaté strahovské knihovny stál vázaný sešit Rybových vzpomínek na vývoj jeho nadání i lásky k hudbě, ‚Mein musikalischer Lebenslauf‘. Drobné, úhledné písmo rezivějícího inkoustu na sežloutlých listech vypráví o mládí, jež nevyrůstalo v přepychu, o živelné lásce k hudbě, o úmorné až nepochopitelné píli, úžasné výkonnosti, jež byla údělem dětství venkovského hocha i vyzrálého života člověka postaveného osudem jinam, než mu určilo vynikající hudební nadání.“)
Než se začteme do Rybových hudebních vzpomínek, povíme si ještě alespoň stručně o autorce jejich překladu Ireně Janáčkové.
PhDr. Irena Janáčková (24. září 2001 – 10. prosince 2000) byla muzikoložka, celoživotně činná v oblasti sborového zpěvu, klavírní hry, hudební etnografie; věnovala se také soupisové, katalogizační a bibliografické práci. Studovala reálné gymnázium a soustavně se vzdělávala v oboru sborového zpěvu a ve hře na klavír (jejím učitelem byl také profesor Vilém Kurz). Věnovala se sbormistrovské práci a také pedagogické činnosti. Hned po válce začala studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po politických prověrkách v roce 1949 však musela odejít a doktorátu dosáhla až v sedmdesátých letech na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V padesátých letech působila jako odborná asistentka v Ústavu etnografie a folkloristiky Československé akademie věd v Praze (problematika sběru lidových písní). Těžištěm její odborné činnosti byly soupisové a bibliografické práce (ještě v důchodovém věku se věnovala sběru lidových písní pro hudební oddělení Národního muzea v Praze a až do svých osmdesáti let pracovala pro Generální katalog Národní knihovny ČR). Snažila se detailně podchytit produkci pražských hudebních nakladatelů a vydavatelů, zaměřovala se zvláště na pražská vydání děl Wolfganga Amadea Mozarta a Václava Jana Tomáška. V Národní knihovně v Praze je připraveno k publikaci její čtyřsetstránkové dílo Marco Berra, pražský vydavatel hudebnin obrozenské Prahy.
A teď už pojďme nahlédnout do hudebních memoárů Jakuba Jana Ryby, které nám Irena Janáčková zpřístupnila…
Dětství
„Od čtvrtého roku svého pozemského života vzpomínám si již na některé příhody. Již v tak útlém věku bylo mi vždy nejpříjemněji mezi hudebninami a hudebními nástroji. Papír, knihy, inkoust, pero byly mi nejroztomilejšími panenkami, ačkoliv jsem o nich nevěděl nic více než jejich jméno. U dědečka, kde jsem prožil nejdelší dobu ze svého dětství, psal jsem stále ‚noty‘ a počmáral jsem tak mnoho archů papíru; doma bylo nutno šetřit inkoustem, pery, papírem, bavil jsem se tedy se svými starými houslemi, na něž jsem tak horlivě hrál, že milí posluchači, ohlušeni pronikavými libozvuky, vykázali ‚příjemného‘ hráče ze světnice nebo mu musili nástroj vyrvati z rukou.“
Strašná příhoda s klavírem
„Jednou jsem byl ve světnici sám s matkou. Matka byla trochu churava a nesměla opustiti lůžko. Mohl jsem dle libosti čmárat, hrát na housle i na klavír. Toho dne navštívila nemocnou přítelkyně a daly se spolu do vyprávění. Maminka nedávala pozor na mne, co provádím u klavíru jednoho žáka (v našem pokoji stávaly vždy tři až čtyři klavichordy, na nichž otec vyučoval). Po příkladu otcově vyjmul jsem celou klaviaturu, abych ji vyčistil, a pak jsem začal natahovati struny. Vše šlo až dosud hladce, ale jak jsem se ulekl, když náhle – cink – cink – ! Příliš napjaté struny praskaly jedna po druhé. Hrozné bombardování vzbudilo matčinu pozornost; začala křičeti a já jsem zde stál jako opařený. Co dělat! Co se již stalo, stalo se. Nebylo jiné pomoci než uvésti vše opět do snesitelného pořádku dříve, než otec přijde. Musil jsem přinésti nástroj i s rozloženou klaviaturou nemocné matce k posteli, matka ji s největší námahou opět zasunula. Když se otec vrátil, zakázal mi co nejpřísněji, abych kdy zůstal sám u klavíru.“
Metla coby motivace k učení…
„V sedmi letech jsem se začal učit hudbě. Ve škole jsem se učil zpěvu a doma klavíru. Teprve v devíti letech jsem se chopil houslí. Práce se mi dobře dařila a staré housle zanechaly v mé duši mocný dojem. Měl jsem altově zbarvený hlas. Musil jsem se učiti zpěvu ve škole, abych mohl být přijat do sboru zpěváků, neboť učitel měl právo navrhovati hochy, kteří měli býti přijati za zpěváky. […] Doma jsem se učil s chutí, ale ve škole, kde stále hrozila metla vychovatelova, strastně a nenaučil se téměř ničemu. […]
Prvním základům hudby se učilo takto: Sotva hoch uměl trochu čísti, dal mu pan učitel jeden ze dvou listů tak zvané ‚škály‘, kde ukázal všechna pravidla hudby a ubozí, zmoření školáci museli jim rozuměti. Do nebe vychvalované ‚škále‘ musili jsme se dokonale naučit nazpaměť, aniž nám kdo vysvětlil slova, jež se jistě zdála dítěti barbarská. K tomu potřeboval hoch celý rok a ani slůvku z toho nerozuměl. Odříkávati tuto ‚škálu‘ jako ‚otčenáš‘ byl teprve krok k solminaci, jež se zakládala na tom, že náš mistr zpěvu dal nám do rukou staré, téměř roztrhané noty, třeba nějaké ‚Salve Regina‘, ‚Alma‘ apod. Ty jsme musili tak dlouho přemílat, až jsme to uměli křičet bez zastávky. Také nás pobádala metla, podobná koštěti, v níž vložil náš učitel všechnu pedagogickou důstojnost. V této roztomilé metodě nenašel jsem záliby.“
Prvý pokus o skladbu – pokažená kompozice
„Jednou bylo o nešporách provedeno Dittersdorfovo Salve. Velmi se mi líbila tato hudba i její rozčlenění. V okamžiku jsem se rozhodl, že napíši také Salve podle tohoto vzoru. Ve čtyřech dnech byl jsem s hymnem hotov. Ukazuji jej otci – prohlíží je, potřásá hlavou. ‚Dobře, dobře,‘ praví, ‚ale je trochu dlouhý, zkrátím jej.‘ Byl jsem jako bleskem zasažen. Naléhal jsem na otce, ale všechny mé prosby byly marny. Práce, již jsem s chutí a láskou tvořil, byla zkrácena, zbyla z ní jen prvá část, ač ani ta nezůstala tak, jak jsem ji napsal. Za několik dní bylo moje poraněné Salve provedeno. Neměl jsem z něho radost, stále mi ležela v hlavě domýšlivá myšlenka – ‚kdyby bylo zůstalo celé, jak jsem chtěl, jistě by se podobalo Dittersdorfovu…‘“
První úspěchy pod falešným jménem
„Stával jsem se svými pracemi stále známějším. Veselý, bývalý minorista, uvedl mne k P. Leopoldu z řádu Barnabitů, současně řediteli kůru. Tento duchovní si mě velmi oblíbil a pomáhal mi, jak mohl. […] P. Leopold pojal úmysl, že mi vždy opatří odměnu za moji práci. Již dříve jmenovaný Veselý byl určen za prodávajícího. Pokud měl P. Leopold nad obchodem dozor, bylo vše v pořádku. Ale jakmile měl vše svěřeno pouze Veselý, byla chyba. Komponoval jsem a opisoval celé noci, ale dostal jsem buď malou odměnu, nebo vůbec žádnou. Veselý měl při obchodování ve zvyku buď mé jméno přeložiti do jiné řeči, anebo napsati vůbec jiného autora. Ještě existují skladby označené jménem Peace, Poisson, Rybaville apod. Tento méně čestný způsob jednání způsobil, že jsem se s Veselým rozešel.“
Pomsta kritikům
„Mé církevní skladby se nelíbily panu S., který se rád považoval za soudce každého hudebního díla a byl velmi domýšlivý na své mělké vědomosti. Káral, posmíval se, spílal dle libosti. ‚Dobře,‘ pomyslil jsem si, ‚musím přece ukázati tvoji nevědomost obecenstvu, před nímž se tak vypínáš.‘ Požádal jsem přítele J., aby provedl jednu moji mši pod cizím jménem. Učinil to. Ze všech stran tolik chvály – pan S. chválil, ustavičně chválil. Nyní byla příležitost, abych nezralého kritika pokořil a odhalil jeho neznalosti hudby. To jsem také udělal a při náhodném setkání přiznal jsem se k podvodu pro poučení těm, kteří až dosud mé práce odmítali.“
Závěrem
„A tak se odevzdávám úplně božské Prozřetelnosti, pevně rozhodnut, že zbývající dny budu dle svých sil pracovat v klidné samotě pro hudební umění, obejímající svět, a v něm stále se zdokonalovat.“
Jak víme, další Rybův život se odvíjel poněkud jiným způsobem, než si v roce 1801 při dopisování svých vzpomínek představoval… Věnujme tomuto českému skladateli krátkou vzpomínku, až nám už za několik dní v uších zazní „Hej, mistře!“
Příště na shledanou u vánočního dílu seriálu o zapomenutých knižních pokladech!
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
