Zapomenuté knižní poklady. Jakub Jan Ryba o svém hudebním životě

  1. 1
  2. 2
Náš dnešní „zapomenutý knižní poklad“ pěkně zapadá do současného adventního období. Jeho autor, respektive hudební tvorba dotyčného, v naší zemi neodmyslitelně patří k vánočním svátkům. Jakub Jan Ryba (1765–1815), tvůrce notoricky známé a dnes již zlidovělé České mše vánoční, po sobě zanechal nejen obsáhlé hudební dílo, ale také deník svého hudebního života, ve kterém si dnes, o „stříbrné“ neděli, budeme číst…
Jakub Jan Ryba – fiktivní portrét (zdroj commons.wikimedia.org)

Útlá knížka Jakub Jan Ryba o svém hudebním životě vyšla v roce 1946 (Edition Č. H., dříve Cadence, Praha). Text je překladem německého originálu, autorkou překladu a poznámkového aparátu je Irena Janáčková (v roce 2005 vydala Společnost Jakuba Jana Ryby v Rožmitále pod Třemšínem nový překlad, který vyhotovila Věra Smolová). Skladatel svůj hudební životopis sepsal v roce 1801 a rukopis se pak dostal do Strahovské knihovny (Irena Janáčková v úvodu k překladu Rybova životopisu píše: „V řadách svazků bohaté strahovské knihovny stál vázaný sešit Rybových vzpomínek na vývoj jeho nadání i lásky k hudbě, ‚Mein musikalischer Lebenslauf‘. Drobné, úhledné písmo rezivějícího inkoustu na sežloutlých listech vypráví o mládí, jež nevyrůstalo v přepychu, o živelné lásce k hudbě, o úmorné až nepochopitelné píli, úžasné výkonnosti, jež byla údělem dětství venkovského hocha i vyzrálého života člověka postaveného osudem jinam, než mu určilo vynikající hudební nadání.“)

Než se začteme do Rybových hudebních vzpomínek, povíme si ještě alespoň stručně o autorce jejich překladu Ireně Janáčkové.

Irena Janáčková (zdroj full.nkp.cz)

PhDr. Irena Janáčková (24. září 2001 – 10. prosince 2000) byla muzikoložka, celoživotně činná v oblasti sborového zpěvu, klavírní hry, hudební etnografie; věnovala se také soupisové, katalogizační a bibliografické práci. Studovala reálné gymnázium a soustavně se vzdělávala v oboru sborového zpěvu a ve hře na klavír (jejím učitelem byl také profesor Vilém Kurz). Věnovala se sbormistrovské práci a také pedagogické činnosti. Hned po válce začala studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po politických prověrkách v roce 1949 však musela odejít a doktorátu dosáhla až v sedmdesátých letech na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. V padesátých letech působila jako odborná asistentka v Ústavu etnografie a folkloristiky Československé akademie věd v Praze (problematika sběru lidových písní). Těžištěm její odborné činnosti byly soupisové a bibliografické práce (ještě v důchodovém věku se věnovala sběru lidových písní pro hudební oddělení Národního muzea v Praze a až do svých osmdesáti let pracovala pro Generální katalog Národní knihovny ČR). Snažila se detailně podchytit produkci pražských hudebních nakladatelů a vydavatelů, zaměřovala se zvláště na pražská vydání děl Wolfganga Amadea Mozarta a Václava Jana Tomáška. V Národní knihovně v Praze je připraveno k publikaci její čtyřsetstránkové dílo Marco Berra, pražský vydavatel hudebnin obrozenské Prahy.

A teď už pojďme nahlédnout do hudebních memoárů Jakuba Jana Ryby, které nám Irena Janáčková zpřístupnila…

Jakub Jan Ryba – fiktivní portrét (zdroj commons.wikimedia.org)

Dětství

„Od čtvrtého roku svého pozemského života vzpomínám si již na některé příhody. Již v tak útlém věku bylo mi vždy nejpříjemněji mezi hudebninami a hudebními nástroji. Papír, knihy, inkoust, pero byly mi nejroztomilejšími panenkami, ačkoliv jsem o nich nevěděl nic více než jejich jméno. U dědečka, kde jsem prožil nejdelší dobu ze svého dětství, psal jsem stále ‚noty‘ a počmáral jsem tak mnoho archů papíru; doma bylo nutno šetřit inkoustem, pery, papírem, bavil jsem se tedy se svými starými houslemi, na něž jsem tak horlivě hrál, že milí posluchači, ohlušeni pronikavými libozvuky, vykázali ‚příjemného‘ hráče ze světnice nebo mu musili nástroj vyrvati z rukou.“

 

Strašná příhoda s klavírem

„Jednou jsem byl ve světnici sám s matkou. Matka byla trochu churava a nesměla opustiti lůžko. Mohl jsem dle libosti čmárat, hrát na housle i na klavír. Toho dne navštívila nemocnou přítelkyně a daly se spolu do vyprávění. Maminka nedávala pozor na mne, co provádím u klavíru jednoho žáka (v našem pokoji stávaly vždy tři až čtyři klavichordy, na nichž otec vyučoval). Po příkladu otcově vyjmul jsem celou klaviaturu, abych ji vyčistil, a pak jsem začal natahovati struny. Vše šlo až dosud hladce, ale jak jsem se ulekl, když náhle – cink – cink – ! Příliš napjaté struny praskaly jedna po druhé. Hrozné bombardování vzbudilo matčinu pozornost; začala křičeti a já jsem zde stál jako opařený. Co dělat! Co se již stalo, stalo se. Nebylo jiné pomoci než uvésti vše opět do snesitelného pořádku dříve, než otec přijde. Musil jsem přinésti nástroj i s rozloženou klaviaturou nemocné matce k posteli, matka ji s největší námahou opět zasunula. Když se otec vrátil, zakázal mi co nejpřísněji, abych kdy zůstal sám u klavíru.“

 

Metla coby motivace k učení…

„V sedmi letech jsem se začal učit hudbě. Ve škole jsem se učil zpěvu a doma klavíru. Teprve v devíti letech jsem se chopil houslí. Práce se mi dobře dařila a staré housle zanechaly v mé duši mocný dojem. Měl jsem altově zbarvený hlas. Musil jsem se učiti zpěvu ve škole, abych mohl být přijat do sboru zpěváků, neboť učitel měl právo navrhovati hochy, kteří měli býti přijati za zpěváky. […] Doma jsem se učil s chutí, ale ve škole, kde stále hrozila metla vychovatelova, strastně a nenaučil se téměř ničemu. […]

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na