Zapomenuté knižní poklady. Jan Racek: Leoš Janáček v mých vzpomínkách

Publikaci Leoš Janáček v mých vzpomínkách vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad v roce 1975. Knihu napsal Jan Racek, jeden z našich předních hudebních vědců. V našem seriálu jsme už listovali knížkami mnoha významných muzikologů a hudebních publicistů a při té příležitosti jsme se seznamovali i s jejich životem a dílem. Autor Jan Racek se v Zapomenutých knižních pokladech dosud neobjevil, proto si o něm dnes pojďme také něco povědět.

Jan Racek (1905, Bučovice – 1979, Brno) byl český hudební vědec, pedagog a organizátor hudebního života. Studoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně hudební vědu u Vladimíra Helferta. Současně studoval i dějiny umění, filozofii, historii a zeměpis. Ve své dizertační práci se zaměřil na ideu vlasti v díle Bedřicha Smetany. Svá odborná studia doplnil na univerzitách v Itálii, Francii, Belgii, Holandsku, Německu, Rakousku a dalších zemích. Ve spolupráci s evropskými muzikology se zabýval hudbou pozdní renesance, manýrismu, baroka i klasicismu a velkými postavami české i evropské hudby: Wolfgangem Amadeem Mozartem, Ludwigem van Beethovenem, Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic, Pavlem Křížkovským, Bedřichem Smetanou a především Leošem Janáčkem. Je autorem zhruba čtyřiceti prací vydaných knižně a několika stovek drobnějších publikací a článků. V roce 1948 byl jmenován profesorem hudební vědy a později získal doktorát věd a dostalo se mu také mnoha domácích i zahraničních poct za vynikající vědeckou práci (například byl jmenován členem korespondentem Rakouské akademie věd či řádným členem Société Internationale de musicologie v Basileji). Vykonával rozsáhlou přednáškovou činnost a podílel se na organizaci hudebního života v Brně.

Už ve čtyřicátých letech začal Jan Racek chápat význam Leoše Janáčka; převzal tuto tematiku od svého učitele a věnoval se jí pak celý život. V roce 1962 vydal v prestižním německém nakladatelství Reclam monografii, která o rok později vyšla v české verzi pod názvem Leoš Janáček. Člověk a umělec. Pak se Racek ve své práci zaměřil na dílčí aspekty Janáčkovy tvorby. Útlá knížka Leoš Janáček v mých vzpomínkách je jedním z kamínků mozaiky Rackových janáčkovských prací. Autor se v ní snažil „co nejobjektivněji vylíčit umělecky a slohově nejprůbojnější údobí jeho života“, tedy poslední období Janáčkova života a tvorby, které Jan Racek prožil jako „očitý svědek a nadšený pozorovatel“, jak sám píše.

Takto viděl Jan Racek skladatele ve svých vzpomínkách:

„Velmi jasně si vzpomínám na jeho poměrně malou, spíše podsaditě zavalitou než štíhlou postavu, na jeho velkou výraznou hlavu s bujnou hřívou bělostných vlasů, na pronikavý, pichlavě jiskrný pohled jeho malých, jakoby hluboko do čela zasazených, stále bystře těkajících očí, pod šikmo seříznutým obočím a na jeho růžolící tváře. Byl to živý, stále neklidně pohyblivý, živelně zdravý, věčně mladý ,stařec‘, plný životního elánu, chuti a smělé odvahy k soustavné práci, která nikdy nebyla prosta odvážných a nekompromisních skladebných experimentů. Nikdo netušil, kdo jej neznal blíže a důvěrněji, kolik žhavého ohně hoří v nitru tohoto svěžího starce. Janáček si byl plně vědom své životní vitality. Život miloval nadevše. Město Brno se mu stalo po Hukvaldech druhým domovem. Intenzívně tu pracoval ve svém skromném domku za konzervatoří, kam si přenesl do malé zahrádky kapradí z hukvaldských lesů. Zde se věnoval své skladatelské práci u koncertního křídla (Friedrich Ehrbar). Tento klavír byl snad jediným přepychovým předmětem v jeho celkem prostém a skromně zařízeném bytě. Pokročilá léta se projevovala jen v jeho poněkud kymácivé a pomalé chůzi. V Lužánkách jsem často zpovzdálí sledoval, jak zeširoka našlapuje, již tehdy se mu mírně podlamovaly nohy. To byla snad jediná známka na tomto podivuhodně vitálním muži, která připomínala jeho stáří a menší fyzickou zdatnost, ale i ona byla pozoruhodná a dlouho se nám zdála naprosto nezdolná.“

Jan Racek se osobně zúčastnil premiér mnoha Janáčkových děl (například Káťa Kabanová, Liška Bystrouška, Glagolská mše, Věc Makropulos, Z mrtvého domu a dalších) a v knize je podrobně a poutavě popisuje (místo, čas, okolnosti, obsazení, výňatky z recenzí, vlastní dojmy…). Přečtěme si krátký úryvek o tom, jak se podle Racka zrodila Káťa Kabanová:

„Káťa Kabanová vznikla doslova v jednom zápalném tahu, řekl bych v jednom strhujícím tvůrčím zanícení, od listopadu 1919 do února 1921. Vášnivá, lyricky zvroucnělá výrazová síla Káti byla podmíněna dlouhodobým citovým vztahem ke Kamile Stösslové, původně Kamile Neumannové, prodavačce v obchodním domě Josefa Eiserta U města Paříže na Kladně, později provdané za Davida Stössla, majitele starožitnického obchodu Vera v Praze. Janáček ji poznal za svých zájezdů do Luhačovic, později se s ní intenzívně stýkal v Písku, kam často zajížděl, též v Brně a na svých milovaných Hukvaldech, kde prožíval prázdninové letní měsíce uprostřed kouzelné přírody. O tomto vášnivém vztahu se dochoval Janáčkův milostný deník a také obsáhlá korespondence, která čítá několik set dopisů a je projevem Janáčkova horoucího a mladistvě zjitřeného vztahu k této ženě. Odtud je také Káťa Kabanová projevem Janáčkovy vitální síly a jeho zázračné tvůrčí geniality.“

V knížce se dočteme také o posledních dnech Leoše Janáčka:

„Ještě nedlouho před smrtí je zase plný životního optimismu a elánu. Dne 8. března pravil sebevědomě a s určitou dávkou vzdorné hrdosti: ,Hlavně život. Vždycky věčné mládí. Život je mladý. Je jasno. Nebojím se žít, žiji hrozně rád!‘

Ale tehdy byla již smrt na dosah, doslova ,načuhovala‘ do stále ještě kypícího života mistrova. Janáček ještě prožil horké léto v červenci (od 1. do 21. července 1928) a krásné chvíle duševního oddechu v příjemné společnosti svých známých v milovaných Luhačovicích. […] Prvních deset srpnových dnů strávil šťasten se svou přítelkyní Kamilou Stösslovou na Hukvaldech ve svém domku. Ještě ve středu 8. srpna vystoupil na Babí hůru, tentokrát však naposled. Večer ještě téhož dne onemocněl […] Janáčkovi se velice přitížilo, horečka stoupla na 40 stupňů. Na rentgenu se zjistilo, že z chřipky se skutečně vyvinul zápal plic, který zachvátil dolní lalok. V sobotu 11. srpna se Janáčkovi po přechodném zlepšení velmi přitížilo, zvláště když začalo vypovídat srdce. Janáček již sám poznal, že mu není pomoc. V noci ze soboty na neděli (z 11. na 12. srpen) vše rychle spělo ke konci. V noci kolem druhé hodiny požádal o pero a napsal svou závěť. Když mu byly k ránu nabízeny utišující a povzbuzující injekce, odmítl je slovy: ,než tak žít, raději umřít‘. V  neděli dne 12. srpna kolem deváté hodiny tiše usnul a po hodině bez bolestí a bez smrtelného zápasu klidně zesnul ochrnutím srdce. […] Tehdy ztratila česká hudba jednoho z nejavantgardnějších představitelů tehdejší skladatelské generace, zároveň nejrázovitější osobnost, která se právě v posledních dvou desetiletích podivuhodnou vnitřní silou, odvahou a vzdorností probojovala na přední místo nejen v českém umění, ale i v tehdejší světové hudební kultuře.“

Jan Racek ve své vzpomínkové knize popisuje i osobní přátelství se skladatelovou manželkou Zdeňkou Janáčkovou, která mu vyprávěla o pracovním režimu mistrově, vzniku jeho děl, uměleckých zápasech a postupu tvůrčí práce. Líčí, jak po Janáčkově smrti třídil a katalogizoval rukopisnou pozůstalost skladatele, prováděl rekonstrukci notového materiálu a odbornou konzervaci. Vypráví o tom, jak ve spolupráci s mistrovou vdovou budoval základy k Janáčkovu muzeu a jak usiloval o uznání Janáčkova díla doma i v cizině („Smrtí Janáčkovou se sice ukončil život moravského génia, ale tehdy zároveň započal nový život jeho velkého skladatelského odkazu, který se stal nejživějším památníkem Janáčkova životního tvůrčího úsilí.“).

Můžeme směle prohlásit, že kniha Jana Racka Leoš Janáček v mých vzpomínkách – ač nevelká rozsahem – je skutečnou studnicí poznatků pro všechny ctitele díla tohoto velkého skladatele.