Zapomenuté knižní poklady. Jan Wenig: Byli v Praze

Než se začteme do stránek knihy, je namístě říci si něco málo o jejím autorovi. Doktor Jan Wenig (1905-1979) byl synem Adolfa Weniga, spisovatele, pedagoga, libretisty (napsal mimo jiné libreto ke Dvořákově opeře Čert a Káča) a překladatele. Kromě otce bylo v rodině několik dalších osobností z oblasti kultury (bratr a strýc byli výtvarníci, druhý strýc, Vojtěch Kristián Blahník, divadelní teoretik, prastrýc František Adolf Šubert byl dramatikem a divadelním historikem a také prvním ředitelem Národního divadla po jeho otevření a poté prvním ředitelem Divadla na Vinohradech…).

Jan Wenig z tohoto rodinného „směřování“ nevybočil – vystudoval srovnávací dějiny literatur a dějiny divadla a poté pracoval jako redaktor a kulturní publicista. Téměř třicet let působil v pražském rozhlasu a byl autorem řady rozhlasových pořadů. Byl také autorem námětů filmů (například Madla zpívá Evropě), napsal i operní libreto (opera Zbyňka Vostřáka Pražské nokturno). Seznam jeho publikovaných literárních děl je obsáhlý, v počátcích vydával dívčí romány (například Jarča dělá módu, Panenka pro štěstí, Studentka Olga…), v době okupace se zajímal o národní minulost a umění (třeba hra se zpěvy Praha matička či rozhlasový román Žlutá růže Josefa Mánesa) a po válce se věnoval především kulturnímu místopisu Prahy (kromě knížky Byli v Praze třeba Prahou za hudbou: Toulky, zastavení, zamyšlení s ilustracemi Cyrila Boudy, stejně jako další Wenigova publikace Co vyprávěly staré pražské domy).

Po krátké životopisné vsuvce se však již vraťme zpět ke knize. Ač rozsahem nevelká, barvitě líčí, jak a proč pobývali v naší stověžaté matičce věhlasní hudební skladatelé – Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Hector Berlioz, Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Ferenc Liszt, Camille Saint-Saëns, Petr Iljič Čajkovskij, Edvard Grieg a Gustave Charpentier (v posledním vydání k nim přibyl ještě Gustav Mahler).

Zastavme se hned u prvního z nich. Fakt, že Mozart opakovaně – a rád – pobýval v Praze, je notoricky známý, stejně jako skutečnost, že měl rád Pražany, kteří mu tolik rozuměli (ostatně letos se bude slavit 230. výročí pražské premiéry jeho Dona Giovanniho; na našem portálu jsme informovali například zde). Možná bude zajímavé přečíst si, jak vlastně Praha v té době vypadala a jaký mohla na Mozarta v době jeho první návštěvy udělat dojem:

„…srpen L. P. 1787. Praha byla tehdy malým provinčním městem, sevřeným do hvězdice hradeb, prolomených osmerými branami. Bylo to město rozkošné, jakoby vyňaté z rokokové vitríny, se svými malebnými paláci, výstavnými chrámy a s náměstími, vroubenými podloubím. Potkals tu pána s pudrovanými vlasy a s copem, oblečeného v tmavomodrém kabátě se žlutou podšívkou, růžově a modře pruhovanou vestou, z níž svítilo bílé, nažehlené žabó. Ohlédl se za dívkou, která vyběhla z domu jen tak po domácku v lehkých šatech, s krajkovým šátkem jen lehce uvázaným přes mladá ňadra… Z podloubí znělo vyvolávání prodavaček všelijakých teplých jídel, jen tak do dlaně servírovaných, z nádvoří křik žida, nakupujícího hadry, kosti, kůže, po nerovném dláždění zaharašila kola kočáru, pohupujícího se na pérách. A nad celým městem zněly melodie… kouzelné, líbezné, které si kdekdo pískal, zpíval či hrál.“

Přes Ludwiga van Beethovena, který byl v naší vlasti několikrát, pobýval mimo jiné v Teplicích, kde složil svou Sedmou a Osmou symfonii a setkal se Johannem Wolfgangem Goethem, ovšem jeho návštěvy Prahy jsou doloženy jen chudě, a Carla Mariu von Webera, jenž dokonce šéfoval pražské opeře a v Praze prožíval i strasti a radosti lásky, která skončila svatbou v pražském kostele sv. Jindřicha, se dostáváme k Hectoru Berliozovi. Tento francouzský skladatel přicestoval do Prahy roku 1846, ač byl předtím důrazně varován svým vídeňským přítelem:

„Ať vás ani nenapadne jezdit do Prahy.  Je to město pedantů a chápou tam jen díla mrtvých. Češi jsou sice skvělí muzikanti, to se jim nedá upřít, jsou na celém světě, ale puntičkáři a rýpalové. Všechno nové jim je odporné a jistě byste tam nepochodil.“

Berlioz se však nedal odradit a vyslyšel pozvání svého pražského obdivovatele doktora Ambrose. Na Žofíně a ve Stavovském divadle byly záhy uspořádány koncerty z Berliozových skladeb, a ač byla pražským staromilcům tato nová hudba proti srsti, většina návštěvníků byla nadšená (mezi nimi také Josef Václav Frič a Bedřich Smetana, do jehož paměti se dojem z Berliozovy hudby nesmazatelně vryl). O Berliozově vztahu k Praze svědčí věty, které později napsal svému příteli:

„Nevyslovil jsem plně, jak často na Prahu a Pražany s lítostí vzpomínám. Ale vy víte, jak vášnivě mám hudbu rád, a podle toho můžete posoudit, mám-li i Čechy skutečně rád. O Praga, quando te ascpiciam – Ó Praho, kdy tě spatřím?“

Fryderyk Chopin strávil v Praze několik dní se svými přáteli, když mu bylo pouhých devatenáct let. Jako správný roztržitý muzikant tu prožil malou příhodu, kterou v dopise popsal svým rodičům:

„V den našeho odjezdu ocitl jsem se náhle v hostinci v cizím pokoji, aniž jsem zaklepal. ,Dobré jitro!‘ volá na mne z postele veselý host. ,Odpusťte, zmýlil jsem se v čísle pokoje!‘ odpověděl jsem mu a vzal jsem rychle nohy na ramena.“

Richard Wagner byl dokonce ještě mladší, když poprvé zavítal do matky měst – bylo mu pouhých třináct let. Přicestoval se svou maminkou dostavníkem z Drážďan, což trvalo tehdy celé tři dny. „Starobylá nádhera a krása zapůsobila na moji fantazii neuhasitelným dojmem,“ jak si později zapsal.

Město se mu natolik zalíbilo, že se do něj příští rok znovu ze Saska vypravil se svým kamarádem Rudolfem Böhmem – pěšky! A nebyla to zdaleka jeho poslední návštěva Prahy, vrátil se sem ještě několikrát. Naposledy ji navštívil s rodinou a dětmi ve svých dvaašedesáti letech, kdy přijel v podstatě inkognito. O Praze si do svého deníku napsal:

„Je to štěstí, tady se narodit! Neboť jestliže takové město se svými hádankami a zázraky jako nesmírný živý celek kyne do nejranějšího dětství, zní jeho vzpomínka celým životem.“

Rozsah tohoto článku nám neumožňuje zabývat se do větších podrobností návštěvami dalších slavných skladatelů v našem hlavním městě – jak také v pár řádcích stručně zachytit tolik hudbou a mnoha dalšími prožitky naplněných let několika lidských životů… O pražských pobytech Liszta (který měl v Praze tak velký ohlas, že byl „z těch koncertů a úspěchů celý nemocen“), Saint-Saënse (Čechy milovaného a Čechy milujícího, který pražské prostředí a sílu jeho inspirace pochválil těmito slovy „Kdybych mohl zůstat v hotelu ,U Černého koně‘, byl bych býval napsal řadu mistrovských děl, která nespatří nikdy světlo světa!“), Čajkovského („Nikdy nezapomenu na to, kolik štěstí jsem prožil ve Vašem nádherném městě.“), Griega, Charpentiera či Mahlera si tedy už musíte ve Wenigově poutavé, a přitom informacemi nabité knížce přečíst sami – snad vás k tomu naše krátké nahlédnutí trochu nalákalo…

V příští části našeho seriálu se vydáme na cesty – s dalším zapomenutým knižním pokladem.