Zapomenuté knižní poklady. Jiří Válek: Fryderyk Chopin

V minulém dílu našeho seriálu jsme naslouchali vyprávění Josefa Bora o tom, jak obyvatelé terezínského ghetta čerpali z hudby naději a sílu k přežití hrůz holocaustu. V dnešním pokračování Zapomenutých knižních pokladů se posuneme v historii o stovku let zpátky – budeme si číst, jaký byl a jak tvořil Fryderyk Chopin.

„Chopin! Tvůrce nejblouznivějších harmonií a nejsladších melodií! Existuje vůbec někdo, jemuž byl tak drahý, k němuž byl tak sdílný, kdo by se nezachvěl při vyslovení jeho jména jako při vzpomínce na vyšší bytost, již měl štěstí poznat? Ačkoliv oplakáván všemi umělci a četnými svými známými, přece pochybujeme, že je již oceněn tak, jak si zaslouží. Teprve budoucnost mu přiřkne jeho velikost…“ Těmito obdivnými slovy popisoval svého o rok staršího přítele Franz Liszt. Polský skladatel (autor více než dvou set hudebních děl) a klavírní virtuóz období romantismu, „básník klavíru“ Fryderyk Chopin (1810-1849; skladatelův stručný životopis si můžete přečíst také na našem portále zde) silně zapůsobil nejen na Liszta, ale také na Schumanna, Berlioze, Mendelssohna, Rossiniho či na našeho Bedřicha Smetanu (a své obdivovatele má Chopin v Čechách, které během svého života několikrát navštívil, i dnes – již více než půl století se každé léto koná v Mariánských Lázních Chopinův festival a mezinárodní klavírní soutěž).

Chopin zaujal také autora našeho dnešního „knižního pokladu“ Jiřího Miloše Válka (1923-2005), hudebního redaktora a spisovatele, ale svého času také uměleckého ředitele Supraphonu, profesora skladby na pražské konzervatoři a Akademii múzických umění a skutečně plodného skladatele (zkomponoval osmnáct symfonií, četné orchestrální, komorní i vokální skladby, opery, ale také přes sto písní a skladeb pro děti a mládež).

Válek se v knížce s prostým názvem Fryderyk Chopin (v edici Portréty vydalo v roce 1970 pražské nakladatelství Orbis) pokusil rozřešit otázku, v čem spočívá hodnota Chopinovy tvorby. K tomu je podle jeho názoru nutné nejdříve rekonstruovat lidský profil skladatele a pak prozkoumat a zhodnotit jeho obraz v kompoziční tvorbě a klavíristické činnosti, jak píše v úvodu monografie. Kniha tedy začíná Chopinovým životopisem, následuje rozbor několika hudebních ukázek, zhodnocení Chopinovy klavírní virtuozity a zasazení skladatelovy tvorby do hudební historie. V závěru publikace pak najdeme kapitolku s názvem O Fryderyku Chopinovi, v níž se můžeme dozvědět, jak se o skladateli vyjádřili někteří jeho kolegové (Liszt, Berlioz, Schumann, Saint-Saëns, Smetana, Dvořák) a jak jej hodnotili spisovatelé (Heine, dlouholetá Chopinova přítelkyně George Sandová, Balzac, Wilde…). Následují ukázky z Chopinových dopisů, přehledný seznam jeho skladeb a soupis dostupné literatury. Pro dnešního čtenáře bude nejspíš kuriozitou kapitola Místo doslovu, poplatná době, kdy kniha vyšla, a „prošpikovaná“ citáty z Lenina, Marxe a Engelse.

A teď už nás čeká – jako vždy v našem seriálu – několik ukázek.

 

Jak Chopina popisují pamětníci? To se dozvíme v kapitole Oči Fryderyka Chopina (mimochodem, právě v popisu skladatelových očí se pamětníci výrazně rozcházejí…):

„Celkový vzhled jeho osoby byl dokonale harmonický. Jeho modrý zrak [pozn. aut.: podle jiných též černý či hnědý!] byl spíše oduševnělý než zasněný, jeho jemný úsměv nikdy nezhořkl. Jemnost a průzračnost pleti lahodila oku, jeho světlé vlasy byly vždy pečlivě upraveny, měl výrazný, zakřivený nos, postavy byl prostředně velké, křehkých a slabých údů. Jeho pohyby byly půvabné a živé, barva hlasu byla zastřená, někdy až příliš přitlumená. Jeho chůze byla vznešená a jeho chování neslo pečeť vysoké společnosti takovým způsobem, že ho často pokládali za šlechtice. Celý jeho zjev působil dojmem svlačce, na jehož stoncích se kolébají neuvěřitelně jemné kalíšky květů božsky zabarvené, jakoby z pavučin utkané, které sebemenší i sebeslabší dotek roztrhá.“

 

Patnáctiletý Chopin líčí rodičům své hudební zážitky z pobytu na venkově:

„Seděli jsme u večeře, dojídali poslední chod, když se zdálky ozvaly sbory falešných diskantů, složené jednak z bab kejhajících nosem, jednak z děvčat, nemilosrdně kvičících větší částí huby o půl tónu výš, za doprovodu jediných houslí, a to o třech strunách […] Když se celý průvod zastavil přímo před zámečkem, přezpívaly všechny sloky a do každého si v nich zaryly, mezi jinými ve dvou slokách i do mne:

Před zámečkem keř zelený,
náš Varšavák – pes hubený.
Krov stodoly trámy kryje,
náš Varšavák divoký je.

[…]
Později se všichni tak rozehřáli, že se na dvoře vytáčeli do úpadu; říkám správně do úpadu, protože několik párů upadlo, když první pár zakopl bosou nohou o kámen. Bylo již skoro jedenáct, když Frycova žena přináší basetli, horší než housle, protože měla jen jedinou strunu. Popadnu zaprášený smyčec, začnu basovat a tak řízně jsem to fidlal, že se všichni seběhli podívat […] když v tom okamžiku vykřikla slečna Ludwika ‚raus‘, a tak jsem se musel vrátit, popřát dobrou noc a jít spat…“

 

Svědectví o tom, jak Chopin tvořil, nám zanechala George Sandová:

„Jeho tvůrčí síla byla spontánní, zázračná. Zmocňovala se ho bez námahy nebo varování; zastihovala ho všude: u klavíru, když improvizoval, anebo zpívala v jeho mozku, zatímco se procházel; tu pospíšil k pianu, aby ji vyrval ze strun nástroje. Ale pak začala nanejvýš srdcervoucí práce, jaké jsem se kdy stala svědkem. Byl to proud úsilí nebo záchvaty nerozhodnosti a netrpělivosti obnovit určité detaily tématu, které právě komponoval. Vnímal a tvořil melodii jako celek; když se však pokoušel ji napsat, rozebíral ji příliš a jeho lítost, že ji neobjevil v čistě řezané formě, vrhala ho, dle jeho vlastního svědectví, do jakési zoufalosti. Tehdy, zničen, zavíral se na celé dny do své pracovny, procházeje se pokojem sem a tam, lámaje násadky, opakuje a měně jediný takt třeba stokrát, píše a vysušuje jej rovněž tak často a počínaje opět následujícího dne s přesnou a zoufalou houževnatostí. Byl s to strávit šest týdnů nad jedinou stránkou a pak ji nakonec napsal, jak ji načrtl v původním stavu.“

 

Chopin – virtuóz, jako ho vnímal a slyšel skladatel Hector Berlioz:

„Jako výborný hudebník i skladatel je Chopin umělcem o sobě. Nemá ani jednoho podobného rysu s jiným hudebníkem, kterého znám. Bohužel, není vůbec nikoho, mimo Chopina samotného, kdo by mohl hrát jeho hudbu a dát jí onen původní ráz, onu nepředvídanost, která je jedním z jejích půvabů; jeho hra je mramorována tisíci odstíny v tempu, jejichž tajemství zná on jediný a jež není možno označit… V jeho mazurkách jsou neuvěřitelné podrobnosti, on je však dovedl učinit dvojnásob zajímavější, hraje je s největší měrou jemnosti, v superlativu pianissima, kdy paličky se sotva dotýkají strun, že nás to láká, abychom se přiblížili k nástroji a nastavili ucho, jako bychom byli na koncertě sylfů a bludiček.“

 

Z dopisu příteli Fontanovi, čtrnáct měsíců před smrtí; Chopin píše o tom, jak těžké, až nemožné je v životě realizovat ideál, který si člověk vysnil a uložil hluboko do své duše…

„Jediné neštěstí záleží v tom, že vycházíme z dílny slavného mistra, jakéhosi Stradivaria sui generis, který tu pak již není, aby nás opravoval. Neschopné ruce nedovedou z nás dobýti nové zvuky a my odsouváme na dno sebe to, co odtud nedovede nikdo vydobýti, poněvadž už není houslaře.“

A touto ukázkou končí naše krátká ochutnávka z publikace Fryderyk Chopin. Více o Chopinovi, citlivém a rozporuplném člověku, který byl – slovy jednoho ze svých současníků – „čistý jako slza“, o jednom z nejvzdělanějších a nejnadanějších mužů své doby, jenž byl i přesto v závěru života přesvědčen, že „nikdy nebyl nikomu k užitku, tím méně sobě“, najdete v monografii Jiřího Miloše Válka.

Těším se na shledanou u dalšího ze zapomenutých knižních pokladů.

(pokračování)