Zapomenuté knižní poklady. Leoš Janáček: Hledal jsem proutkem pramenitou vodu

  1. 1
  2. 2
V předešlém dílu našeho seriálu jsme se společně s Ludwigem van Beethovenem pohybovali mezi hosty českých lázní. Dnešní pátrání po zapomenutých knižních pokladech nás ze západních Čech zavede až na opačný konec naší republiky. Vypravíme se za skladatelem Leošem Janáčkem a přečteme si něco z jeho literární tvorby, jak ji zachycuje kniha Hledal jsem proutkem pramenitou vodu.
Leoš Janáček (foto archiv)

Výběr z literárních prací Leoše Janáčka vydalo pod již zmíněným názvem Hledal jsem proutkem pramenitou vodu pražské nakladatelství Odeon v roce 1982. Na obalu publikace se trochu nespravedlivě uvádí pouze jediný autor – Leoš Janáček. Přitom výbor sestavil, poznámkami a soupisem pramenů a literatury vybavil Jaroslav Šeda, který je také autorem obsáhlé předmluvy (Janáček posluchačův a čtenářův) – ta přináší podrobné informace o umělcově životě a díle a rozebírá i Janáčkův literární styl. Povězme si tedy nejdříve něco málo o Jaroslavu Šedovi.

Jan Šeda (foto archiv)

Jaroslav Šeda (1925-1993) byl hudební popularizátor, publicista, organizátor a muzikolog. Dětství a mládí strávil v Chocni, kde získal první hudební vzdělání (na tamní hudební škole studoval hru na housle a violoncello a také kompozici). Docházel na Obchodní akademii a již za studií organizoval takzvané Choceňské hudební středy (vystoupili na nich mimo jiné Ilja Hurník, Václav Neumann, Vladimír Polívka a další). Za války byl totálně nasazen a po válce se živil jako učitel, zpravodajský redaktor Československého rozhlasu či kulturní referent.

V roce 1949 vzniklo při Gramofonových závodech pražské Divadlo hudby a Šeda se stal navzdory svému mládí a pouze středoškolskému vzdělání na několik let jeho vedoucím. Roku 1953 se pak Jaroslav Šeda stal uměleckým ředitelem Gramofonových závodů. Posléze se zasloužil o vznik Státního hudebního vydavatelství a v roce 1969 byl jmenován ředitelem Supraphonu. Za několik let však byl donucen odejít a jeho dalším působištěm se stal Divadelní ústav. Celoživotně se věnoval hudební kritice a popularizační činnosti. Nejvíce pozornosti věnoval tvorbě Leoše Janáčka, psal ale třeba i o Josefu Páleníčkovi či Viktoru Kalabisovi. Dlouhodobě spolupracoval s festivalem Pražské jaro, byl členem ediční rady Pantonu, uměleckých rad Violy a Národního divadla, působil v redakční radě Hudebních rozhledů…

Vraťme se však zpět k našemu dnešnímu knižnímu pokladu. Slovy Jaroslava Šedy jde o „výběr žánrově různě zaměřených textů – celých i úryvků -, plných jiskřivých myšlenek, glos o přírodě, člověku a společnosti, o umění, vědě i politice, vyjádřených literárním stylem podivuhodně osobitým a často také v ryze estetickém smyslu čarovným svou básnivostí“.  Janáček se psaným slovem vyjadřoval po celý svůj dospělý život: jako pisatel dopisů (za svůj život jich odeslal několik tisíc), občasný básník, hudební pedagog, kritik a vědec, novinářský beletrista i spoluautor libret svých oper… Ukázky Janáčkových textů v knize pocházejí z období od 90. let 19. století, tedy z poslední, převratné etapy Janáčkova skladatelského vývoje, kdy se skladatel seznámil s Františkem Bartošem, začal se zajímat o folkloristiku, o komplexní studium života venkovského lidu, názorově souzněl s novou realistickou moravskou uměleckou generací (Úprka, Mrštíkové, Preissová, později Bezruč, Těsnohlídek…) a především objevil „nápěvky mluvy“. To vše formovalo nejen jeho hudební, ale také literární tvorbu. Janáčkovy spisovatelské projevy z tohoto období vykazují určité společné rysy: četné krátké odstavce, velké množství interpunkčních znamének, slovní ozvláštňování, sklon ke stručnosti, až úsečnosti, dialogičnost (všemi těmito prostředky se skladatel snažil zachytit zvukovou stránku, kterou při psaní „slyšel“). Ukázky Janáčkových literárních projevů jsou v knize rozděleny do několika tematických celků (Příroda, Kudy šel život, Občan a umělec, Listy důvěrné, Řeč a hudba lidu, O hudbě obecně, O své vlastní tvorbě). Pojďme si teď vychutnat (v případě Leoše Janáčka by se možná hodilo říci „vyposlechnout“) alespoň několik úryvků…

 

Z části Příroda:

„Dychtivě očekávám, spustí-li pěnkavka zase svůj známý popěvek.

Napětí mé roste s každou vteřinou: sedmá, osmá, devátá! Teď začne! A začala.

Neúnavně, s pravidelností překvapující opětovala svůj popěvek vždy po devíti, nejvýš třinácti vteřinách.

Popěvkem vzduch rozstříhán v pásma zvučící a pásma tichá…

Místo popěvku pěnkavčího vložme rachot hromu neb hukot vodopádu neb hustý dech staletých lip; svist vrátivších se vlaštovek, zbloudilý tón komárův, klopýtavý krok chrobákův.

Místo popěvku pěnkavčího zahleďme se v tůň lužánecké jarní zeleně, v hořící na bledém nebi pupeny v rozpuku, ve smutek záhonu modrých macešek…“

 

„V zahrádce mé chaloupky. – Vraťme se k našim kočičkám a zvířátkům. Kuřátka mi z louže pomohla v Lišce Bystroušce. To bílé kuřátko je dnes už pyšným kohoutkem. A kocourek? Vyskočil měsíc z mraků, zalil stříbrem pole. Hned za plotem záhon života. Stébla nehybná, jako by dřímala. Ticho tichoučké. Kocourek sedí skrčen na pažení besídky. Já v ní sedím. Vtom škrk do trávy a on mžikem přes plot a v záhonu se to zavlnilo. Jako by za stínem se pustil a ona kočička ze sousedství.“

 

Kudy šel život:

„Kuře má svůj úzký svět. Podobné jemu je děcko-já.

Dvorek školský; kačeny na něm. Ve stáji kráva.

U Gobrů v krámu.

V chalupě Vikýny-sestry: stav tkalcovský.

V podlesu, kde potůček z Babí hůry děťátka donášel.

Náš včelín: vždy vidím jen v úlu tmavý prostor a v něm blyštící se med. Necelý včelín s osmačtyřiceti úly!

Jak mysl dětská vpíjí se do jednotlivostí! Ty jsou mu vše.“

 

„PRAHA, 1874

Křídou na stole načmárané klávesy klavírní. Po nich prsty učily se běhat podle not Bachových preludií a fug. Bylo to trapné, vždyť po tónu živém jsem dychtil!

Vypůjčit si klavír? Kde na to nabrat peněz?

Ale jednoho dne, kde se vzal, tu se vzal, stál klavír v mém pokojíčku v ulici Štěpánské. Vykládám příhodu k neuvěření P. Ferdinandu Lehnerovi, prvnímu kaplanu v Karlíně, redaktoru Cyrilla.

Potutelný úsměv zahrál na jeho dobrácké tváři.

V konci školního roku zmizel klavír z mého bytu, zase tak nenápadně.

A na kolik večeří mne hladového pozval!

Obědy – tam blízko konviktu – bylo po pětadvaceti krejcařích.

A snídaní paní bytná mi vždy podstrčila.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat