Zapomenuté knižní poklady. Michaela Zindelová: Sňatky s operou

V minulém dílu našeho seriálu jsme si četli o životní cestě hudebního skladatele Petra Ebena v monografické publikaci Evy Vítové. Tentokrát na nás čeká knížka plná rozhovorů. S kým? S umělci, jež pojí láska ke „zlaté kapličce“…
Národní divadlo (foto archiv)

Knihu Sňatky s operou vydalo pražské nakladatelství Petrklíč v roce 1997. Autorkou je Michaela Zindelová (narozena 1950). Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získala také doktorát. Pracovala v různých časopisech, působila jako tisková mluvčí Divadla na Vinohradech, vedla tiskový odbor rektora Univerzity Karlovy. Na začátku devadesátých let jí vyšla první knížka a postupně se začala především věnovat právě psaní knih (z oblasti vážné hudby a opery napsala například knížku Štefan Margita – Bez omezení či vzpomínky impresária Evy Urbanové Jiřího Kováče Jak se dělá primadona).

V publikaci Sňatky s operou, která nese podtitul 28 zastavení s umělci z Národního divadla, autorka zveřejnila své rozhovory s téměř třicítkou dam a pánů, spjatých s Operou Národního divadla – objevují se tu zpěváci, dirigenti, sbormistři, inspicienti, režiséři… Každý z rozhovorů doplňuje stručný portrét či medailon umělce a přehled jeho rolí či inscenací, na nichž se podílel. Kniha je ilustrována černobílými fotografiemi, odbornými konzultacemi autorce přispěla bývalá šéfová Opery Národního divadla Eva Herrmannová.

Pojďme teď společně zalistovat Sňatky s operou a přečíst si několik zajímavých ukázek…

 

Jak vyprávěla o svých začátcích slavná sopranistka Maria Tauberová (1911–2003), která své umění skromně zhodnotila větou „Uměla jsem jen trochu zpívat…“:

„Ke skutečnému ‚objevu‘ mého hlasu přispěla hra na klavír, který jsem studovala na Hudební akademii ve Vídni. Mamička ve mně viděla budoucího klavírního virtuosa. Hrála jsem ráda, dokonce mě prohlásili za talent. Mou láskou ale zůstával zpěv. Všechny klavírní etudy jsem při cvičení také prozpěvovala a myslím, že můj hlas byl pružnější než mé odborně školené prsty. Asi v patnácti, snad šestnácti, jsem jednou v nepřítomnosti profesora Rebaye vyskočila na klavír a trylkovala za doprovodu kamarádky. ‚Kdo to tu zpíval?‘ ozval se hlas v otevřených dveřích. Nikdo se nepřiznával. ‚Ale dámy!‘ řekl profesor. Přiznala jsem se tedy: ‚To jsem byla já a už to nikdy neudělám!‘ ‚Naopak,‘ řekl mi, ‚nechte klavír klavírem a začněte zpívat!‘“

Maria Tauberová jako Gilda ve Verdiho Rigolettovi – Národní divadlo 1954 (zdroj archiv Národního divadla / foto Jaromír Svoboda)

Zcela jinak vypadaly začátky Štefana Margity (narozen 1956):

„K opernímu zpěvu jsem se dostal, protože jsem Lev a svou dravost jsem už dokázal v úplných začátcích. Upřímně řečeno, ta věc měla původně zcela jiné kořeny, nechtělo se mi na vojnu. Po ukončení umprumky (fotografická specializace) se mi nechtělo fotit na pasy a občanky a vysoká škola uměleckého směru byla nedostupná… Zkusil jsem konzervatoř – a tam nastal moment rozhodování. Talentovky probíhaly velmi zvláštním způsobem, vstoupil jsem do třídy a neznal jsem noty. Když se mne zeptali, v jaké tónině budu zpívat, řekl jsem, že mi je to jedno. Byl jsem pro komisi určitě rarita. Slyšel jsem na chodbách, jak se spolužáci rozezpívávají, smál jsem se za dveřmi a říkal jsem si v duchu: To nikdy dělat nebudu, příšerný! Takhle ječet…“

Štefan Margita jako Váňa Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové – Národní divadlo 1986 (zdroj archiv Národního divadla / foto Oldřich Pernica)

Jeden z nejoblíbenějších českých tenoristů Ivo Žídek (1926–2003) vzpomíná na mladá léta v ostravské opeře:

„Učil jsem se dost rychle, někdy až riskantně rychle. Ještě v Ostravě, při odpolední zkoušce na Traviatu, přiběhl šéf Chalabala: ‚Ivošku, umíte Pinkertona?‘ Večer totiž schválně odřekl představení starší kolega, který byl s Chalabalou na štíru. Já jsem ovšem Butterfly nikdy nezpíval, ale duet z prvního jednání jsme s prof. Vaškem často zpívali, ten tvořil podstatnou část role, zrovna tak jako árie z třetího jednání. Tak jsem to vzal, sedli jsme ke klavíru a ‚mydlili‘ začátek prvního jednání. Narychlo jsem se oblékl, šel jsem na jeviště a hrdinně zvládl celý první akt. Během druhého jednání, kde Pinkerton nevystupuje, jsem se učil třetí. A dopadlo to celkem bezchybně. Ale nikdy později jsem se v té partii necítil jistý, tu ‚rychlovku‘ jsem prostě nestrávil…“

Ivo Žídek jako Don José v Bizetově Carmen – Národní divadlo 1966 (zdroj archiv Národního divadla / foto Jaromír Svoboda)

Náročné začátky prožívají i noví členové operního orchestru, jak vypráví Zdeněk Kraus (narozen 1936), violista, tajemník Orchestru Národního divadla:

„Po konkursu to mívá čerstvý člen orchestru vždycky hodně těžké. Každého čeká zvládnutí přibližně dvaceti operních titulů, z nichž některé byly nastudovány často před mnoha lety, mají i vlastní tradici – ve svém pojetí… Orchestrální nováček se musí dále vypořádat s technickým zvládnutím partů všech právě hraných oper. To dá zabrat! Učí se sám, doma a ve volném čase, protože při představení by se už měl plně soustředit na souhru s ostatními tak, aby dokázal zapadnout, vplynout do své příslušné skupiny a tím i do celého orchestru. V tomhle okamžiku je důležitá projevená kolegialita zkušenějších.“

Zdeněk Kraus – violista Orchestru Národního divadla (zdroj archiv Národního divadla)

Začínajícímu pěvci v Národním divadle se vyplatí umět mariáš – z rozhovoru s barytonistou Vratislavem Křížem (narozen 1957):

„Při mém vstupu do Národního divadla jsem měl výhodu, že jsem uměl mariáš, seděl jsem u karet před představením se svými profesory z konzervatoře – pány Horáčkem, Karpíškem, Petrem a Maršíkem. To bylo při mém mládí určitě polehčující okolností… [Při jedné dopolední zkoušce byl v šatně na partičce i inspicient Ervín Schubert…] Když jsme dohráli, loučil se se mnou – Tak ahoj večer! Divil jsem se, večer se totiž dávala Rusalka, až pak jsem přišel na to, že jsem na fermanu napsaný v roli Lovce. Vysvětlení je jednoduché, oficiálně jsem nebyl obsazen, proto jsem nevěděl, že v téhle inscenaci Rusalky zpívám. Dostal jsem poučení, že Lovce zpívá každý baryton, tak čemu se divím…“

Vratislav Kříž jako Hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě – Národní divadlo 2002 (zdroj archiv Národního divadla / foto Hana Smejkalová)

Všechna sláva polní tráva aneb vavřín je dobrý do bramboračky, jak říká basista Luděk Vele (narozen 1951):

„Je podstatné hlídat sebe, aby se člověk nenechal opít, omámit sám sebou. Vavřín je jenom bobkový list, dobrý do bramboračky. Na to jsem si dával pozor už v Liberci. Někomu stačí, že je slavný na oblasti, a myslí si, že ozvěna slávy zazní až do Zlaté kapličky, ale ta sláva zní většinou jenom k místnímu nádraží. A sláva v Národním zní zase jenom ten večer pro devět set lidí, je prostě třeba zůstat na zemi, i když dostáváš vavřínové věnce, je důležité ohlídat si kvalitu, i kdyby těch nejvěrnějších bylo v hledišti jenom padesát…“

Luděk Vele jako Revírník v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky – Národní divadlo 1995 (zdroj archiv Národního divadla / foto Oldřich Pernica)

Nad úlohou operního režiséra se zamyslel Jozef Bednárik (1947–2013):

„V opere sa asi ‚advocatus diaboli‘ [tak nazval Jozef Bednárik baletního režiséra, který má podle něj stát na straně diváka a být strážcem poselství inscenace] musí zmeniť na kohosi, koho by som nazval ‚servus humillimus‘ – pokorný, ponížený služobník, pretože dobrá operná hudba poselstvo nesie sama, slušné libreto ju tlmočí a režisér… Režisér by mal slúžiť hudbe. Pozor, nemyslím tým, že sa režisér zmení na rohožku, po ktorej dupú speváci a dirigenti! Mám na mysli službu, ktorá nielen vizualizuje vzťahy a charakteristiky obsiahnuté v hudbe, zvýrazňuje atmosféru, pointuje situácie, usporiada ich a dá im formu a tvar. Režisér môže pomôcť trošku aj divákovi orientovať sa v tomto zvláštnom divadelnom útvare, hlavne keď sa spieva v originále. Skúša urobiť z tónov, nôt a zvukov divadlo. Sú opery, ktoré ostanú napriek tejto snahe iba koncertom, či oratóriom, ale poväčšinou opera dobre vymyslená a dobre počúvaná vie inšpirovať režiséra i spevákov tak, ako to nedokáže ani tisíc recitovaných veršov. Zhŕňam: operný režisér – to je sluha, načúvač, organizátor, pôrodná baba, zvýrazňovač, pointátor, ale občas i fackovací panák pre pána dirigenta, úhlavný nepriateľ orchestra, postrach hasičov a bezpečnostních technikov, vŕba pre tenorov a primadony, matrac pre divadelné odbory, zarytý bojovník s finančními limitmi, hromozvod pre rozmary všetkých sólistov a hlavne ten, ktorý bytostne nenávidí čas.“

Jozef Bednárik (zdroj archiv Národního divadla)

V knížce najdeme i povídání s Lívií Ághovou, Oliverem Dohnányim, Libuší Domanínskou, dcerou Eduarda Hakena, Ivanem Kusnjerem, Jiřinou Markovou, Miroslavem Podskalským, Jiřím Sulženkem, Evou Urbanovou a mnoha dalšími. Rozhovory z publikace Sňatky s operou z pera Marie Zindelové jsou výborným čtením třeba na dlouhé, sychravé podzimní večery, kdy studený vítr za okny prohání dešťové kapky a spadané listí a to nejlepší, co se dá udělat, je usadit se do pohodlného křesla s šálkem horkého čaje a zajímavou knížkou… Zkuste to!

Na shledanou za týden u dalšího dílu Zapomenutých knižních pokladů…

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat