Zapomenuté knižní poklady. Michaela Zindelová: Sňatky s operou

  1. 1
  2. 2
V minulém dílu našeho seriálu jsme si četli o životní cestě hudebního skladatele Petra Ebena v monografické publikaci Evy Vítové. Tentokrát na nás čeká knížka plná rozhovorů. S kým? S umělci, jež pojí láska ke „zlaté kapličce“…
Národní divadlo (foto archiv)

Knihu Sňatky s operou vydalo pražské nakladatelství Petrklíč v roce 1997. Autorkou je Michaela Zindelová (narozena 1950). Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získala také doktorát. Pracovala v různých časopisech, působila jako tisková mluvčí Divadla na Vinohradech, vedla tiskový odbor rektora Univerzity Karlovy. Na začátku devadesátých let jí vyšla první knížka a postupně se začala především věnovat právě psaní knih (z oblasti vážné hudby a opery napsala například knížku Štefan Margita – Bez omezení či vzpomínky impresária Evy Urbanové Jiřího Kováče Jak se dělá primadona).

V publikaci Sňatky s operou, která nese podtitul 28 zastavení s umělci z Národního divadla, autorka zveřejnila své rozhovory s téměř třicítkou dam a pánů, spjatých s Operou Národního divadla – objevují se tu zpěváci, dirigenti, sbormistři, inspicienti, režiséři… Každý z rozhovorů doplňuje stručný portrét či medailon umělce a přehled jeho rolí či inscenací, na nichž se podílel. Kniha je ilustrována černobílými fotografiemi, odbornými konzultacemi autorce přispěla bývalá šéfová Opery Národního divadla Eva Herrmannová.

Pojďme teď společně zalistovat Sňatky s operou a přečíst si několik zajímavých ukázek…

 

Jak vyprávěla o svých začátcích slavná sopranistka Maria Tauberová (1911–2003), která své umění skromně zhodnotila větou „Uměla jsem jen trochu zpívat…“:

„Ke skutečnému ‚objevu‘ mého hlasu přispěla hra na klavír, který jsem studovala na Hudební akademii ve Vídni. Mamička ve mně viděla budoucího klavírního virtuosa. Hrála jsem ráda, dokonce mě prohlásili za talent. Mou láskou ale zůstával zpěv. Všechny klavírní etudy jsem při cvičení také prozpěvovala a myslím, že můj hlas byl pružnější než mé odborně školené prsty. Asi v patnácti, snad šestnácti, jsem jednou v nepřítomnosti profesora Rebaye vyskočila na klavír a trylkovala za doprovodu kamarádky. ‚Kdo to tu zpíval?‘ ozval se hlas v otevřených dveřích. Nikdo se nepřiznával. ‚Ale dámy!‘ řekl profesor. Přiznala jsem se tedy: ‚To jsem byla já a už to nikdy neudělám!‘ ‚Naopak,‘ řekl mi, ‚nechte klavír klavírem a začněte zpívat!‘“

Maria Tauberová jako Gilda ve Verdiho Rigolettovi – Národní divadlo 1954 (zdroj archiv Národního divadla / foto Jaromír Svoboda)

Zcela jinak vypadaly začátky Štefana Margity (narozen 1956):

„K opernímu zpěvu jsem se dostal, protože jsem Lev a svou dravost jsem už dokázal v úplných začátcích. Upřímně řečeno, ta věc měla původně zcela jiné kořeny, nechtělo se mi na vojnu. Po ukončení umprumky (fotografická specializace) se mi nechtělo fotit na pasy a občanky a vysoká škola uměleckého směru byla nedostupná… Zkusil jsem konzervatoř – a tam nastal moment rozhodování. Talentovky probíhaly velmi zvláštním způsobem, vstoupil jsem do třídy a neznal jsem noty. Když se mne zeptali, v jaké tónině budu zpívat, řekl jsem, že mi je to jedno. Byl jsem pro komisi určitě rarita. Slyšel jsem na chodbách, jak se spolužáci rozezpívávají, smál jsem se za dveřmi a říkal jsem si v duchu: To nikdy dělat nebudu, příšerný! Takhle ječet…“

Štefan Margita jako Váňa Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové – Národní divadlo 1986 (zdroj archiv Národního divadla / foto Oldřich Pernica)

Jeden z nejoblíbenějších českých tenoristů Ivo Žídek (1926–2003) vzpomíná na mladá léta v ostravské opeře:

„Učil jsem se dost rychle, někdy až riskantně rychle. Ještě v Ostravě, při odpolední zkoušce na Traviatu, přiběhl šéf Chalabala: ‚Ivošku, umíte Pinkertona?‘ Večer totiž schválně odřekl představení starší kolega, který byl s Chalabalou na štíru. Já jsem ovšem Butterfly nikdy nezpíval, ale duet z prvního jednání jsme s prof. Vaškem často zpívali, ten tvořil podstatnou část role, zrovna tak jako árie z třetího jednání. Tak jsem to vzal, sedli jsme ke klavíru a ‚mydlili‘ začátek prvního jednání. Narychlo jsem se oblékl, šel jsem na jeviště a hrdinně zvládl celý první akt. Během druhého jednání, kde Pinkerton nevystupuje, jsem se učil třetí. A dopadlo to celkem bezchybně. Ale nikdy později jsem se v té partii necítil jistý, tu ‚rychlovku‘ jsem prostě nestrávil…“

Ivo Žídek jako Don José v Bizetově Carmen – Národní divadlo 1966 (zdroj archiv Národního divadla / foto Jaromír Svoboda)

Náročné začátky prožívají i noví členové operního orchestru, jak vypráví Zdeněk Kraus (narozen 1936), violista, tajemník Orchestru Národního divadla:

„Po konkursu to mívá čerstvý člen orchestru vždycky hodně těžké. Každého čeká zvládnutí přibližně dvaceti operních titulů, z nichž některé byly nastudovány často před mnoha lety, mají i vlastní tradici – ve svém pojetí… Orchestrální nováček se musí dále vypořádat s technickým zvládnutím partů všech právě hraných oper. To dá zabrat! Učí se sám, doma a ve volném čase, protože při představení by se už měl plně soustředit na souhru s ostatními tak, aby dokázal zapadnout, vplynout do své příslušné skupiny a tím i do celého orchestru. V tomhle okamžiku je důležitá projevená kolegialita zkušenějších.“

Zdeněk Kraus – violista Orchestru Národního divadla (zdroj archiv Národního divadla)

Začínajícímu pěvci v Národním divadle se vyplatí umět mariáš – z rozhovoru s barytonistou Vratislavem Křížem (narozen 1957):

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na