Zapomenuté knižní poklady. Milan Kuna: Václav Talich

  1. 1
  2. 2

„Jednoho dne dopijeme vzrušenou citovost mládí, přelétavá fantastičnost zmizí, nebudeš už létat jako motýl od květu ke květu, žít cizí sladkostí, ale budeš tu stát jako pevný strom, dnes kvetoucí, zítra podzimními větry oškubaný, čerpající z vlastních kořenů, silný zkušenostmi minula a moudrý rezignovaným poznáním nutného zániku. Jak krásně a jednoduše to zní! ‚Silný zkušenostmi minula, moudrý rezignovaným poznáním nutného zániku‘. Je to tak jednoduché, jako když před třiceti lety Toscanini v Padově rozvažoval v mojí přítomnosti o problematice hudební reprodukce a shrnul ji do prosté formule, že jde vlastně jen o to, aby p bylo p, pp – pp, mf – mf, f – f, atd., dlouhá nota má být skutečně tenuto, krátká straccato – – a pak zabořil hlavu hluboce do rukou a z jeho úst se vydral zoufalý povzdech: ‚ma‘ – – Toto ma (= ale) osvítí člověku ostře neslýchanou propast světa, kterou si libujeme skrývat za jednoduchá slovíčka a chodíme kolem nich s nadutostí objevitelů, kteří si zapíchli do herbáře tři motýly a chtějí světu namluvit, že teď už mají právo nás o motýlech poučovat. Srovnejte si, prosím, školní formulaci s tím neslýchaně různotvárným světem bachovských fug nebo oproštěnou zásadu sonáty se světem sonáty beethovenské, abyste si uvědomil, jak usilovně se snažíme složité tvůrčí neb životní procesy svádět na společného jmenovatele. Ten je obyčejně tak jasný, že jeho pronikavé světlo shladí každý stín ze skutečného života, a chce se zdát, jako by tma už neexistovala.“

 

O dirigování a sebevědomí
(z dopisu Charlesu Mackerrasovi, který byl jeho žákem, 30. ledna 1949)

„Píšete, že se musíte duchapřítomně a bez zvláštních příprav postaviti k pultu, abyste převzal věc Vámi nestudovanou. Věřte, že nic Vás nepřivede rychleji k získání sebevědomí, které je dirigentu nutné, jako tato cesta. Ovšem bylo by chybou, kdyby Vás vedla jedině k důkazu, že se nebojíte, neboť tam začíná nebezpečí rutiny, která je sama sobě účelem a která může být za určitých okolností umělcovou smrtí. My totiž jsme takový zvláštní konglomerát sebevědomí a pokory, nebojácnosti a strachu (to první potřebujeme ve styku s ansámblem, se kterým máme studovati, toho druhého je třeba v tichu vlastní pracovny, kde nás velikost uměleckého díla zavazuje ke skromnosti), že každé přebujení jedné z těch kontrastních vlastností ohrožuje činnost dirigentovu.“

Václav Talich (foto archiv)

 

Krásnou publikaci Milana Kuny o Václavu Talichovi najdete v antikvariátech či knihovnách – a za hledání opravdu stojí… Já jsem na ni narazila při výprodeji knihovny a stála mě celé dvě koruny (což mě přivádí k možná trochu mravoučně znějící poznámce: Choďme do knihoven, čtěme, jen na nás záleží, aby všechny ty knižní poklady nezůstaly navždy zapomenuté…).

Příští týden na shledanou!

 

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat