Zapomenuté knižní poklady. Miloslav Pospíšil: Z operního Olympu

  1. 1
  2. 2
Před nějakým časem jsme v našem seriálu listovali monografií o Marii Podvalové z pera Miloslava Pospíšila. Dostala se mi do rukou jiná publikace téhož autora, a ač nás od jejího vydání nedělí tak dlouhá doba, jak bývá v Zapomenutých knižních pokladech zvykem, zdálo by se mi škoda se o ni s vámi nepodělit. Dnes se tedy vypravíme přímo na operní Olymp, kde na nás čekají pěvecké legendy dvacátého století…
Národní divadlo (zdroj commons.wikimedia.org)

Publikaci s názvem Z operního Olympu vydalo pražské nakladatelství Brána v roce 2009. Na záložce knihy se můžeme dočíst zajímavé životopisné údaje o autorovi – pojďme se s nimi stručně seznámit. Miloslav Pospíšil se narodil v roce 1947. Absolvoval klavírní i pěvecké oddělení Státní konzervatoře v Praze a po studiu na hudebních vysokých školách v zahraničí vystudoval muzikologii a teatrologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté se věnoval pedagogické činnosti – učil na pražských gymnáziích, na Vzorové hudební škole ve Voršilské ulici, poté působil téměř dvacet let jako profesor na pěveckém oddělení Pražské konzervatoře (z jeho třídy vyšel například i tenorista Aleš Briscein). V letech 1975–1998 uvádělo pražské Divadlo hudby jeho portrétní pořady, věnované našim i zahraničním pěvcům. Ve druhé polovině devadesátých let byl dramaturgem Státní opery Praha a věnoval se rozsáhlé publikační činnosti – jednak v souvislosti s tvůrčí činností tamního souboru, jednak v odborném tisku (články, recenze, studie), také vytvořil řadu rozhlasových pořadů a relací (zejména stanice Vltava). Krátký výčet jeho literární činnosti najdete zde.

Pospíšilova kniha Z operního Olympu nabízí portréty našich i zahraničních slavných pěvců. Jak autor zmiňuje v závěrečném poděkování, „přihlížel nejen k hlediskům proslulosti, ale zejména k míře interpretační významnosti uváděných osobností operního světa“. Nejedná se tedy o antologii či pěvecký lexikon, spíše o přiblížení jednotlivých osobností čtenáři z lidského i uměleckého hlediska (k tomu autor využívá mimo jiné i autentické citace z rozhovorů s pěvci). Pro případné zájemce o další informace nabízí Miloslav Pospíšil na závěr knihy výběrovou bibliografii a nechybí ani fotografická příloha.

Kniha je rozdělena na dvě části – Legendy a Portréty z galerie hvězd. Mezi „legendami“ najdeme Enrica Carusa, Emu Destinnovou, Karla Buriana, Otakara Mařáka, Růženu Maturovou, Fjodora Šaljapina, Amelitu Galli-Curci, Zdenku Zikovou, Viléma Zítka a Marii Podvalovou. Portréty z galerie hvězd nám přiblíží Marii Callas, Renatu Tebaldi, Franca Corelliho, Birgit Nilsson, Nicolaie Geddu, Elisabeth Schwazkopf, Montserrat Caballé, Nicolae Herleu, Marii Tauberovou, Václava Bednáře, Miladu Šubrtovou, Drahomíru Tikalovou, Tamaru Kucenko či Pavla Kamase.

A teď už si přečtěme alespoň několik ukázek z Pospíšilových čtivých a zajímavými informacemi nabitých portrétů hvězd operního Olympu…

 

Enrico Caruso a předpoklady k nejlepšímu pěveckému výkonu

„Když se jej zeptali, jaké jsou rekvizity velkého pěvce, prohlásil s bezprostřední upřímností: ‚Široká hruď, velká ústa, devadesát procent paměti, velká inteligence, mnoho důkladné a nikdy nekončící práce a cosi v srdci!‘ […] Dodržoval zásady správné životosprávy, vědom si toho, jak důležitá je v pěvecké a herecké profesi. Po každém představení vážil o 3 kilogramy méně, při každém jídle jedl opékaný chléb, nejedl bonbóny ani čokoládu a nikdy se nepřejídal. Během dne si téměř nikdy nelehl, aby si odpočinul, a byl-li zdráv, uléhal ke spánku o půlnoci a spal 8 hodin. Nikdy nerozbil svým hlasem zrcadlo ani broušenou sklenici – jak s oblibou tvrdila řada ‚rádoby znalců‘ a ‚zasvěcenců‘. V den představení jedl jen bílé kuřecí maso nebo dva malé jehněčí řízky. Měl rád zmrzlinu, ale nepil pivo. Zato však vypil asi 3 litry minerální vody denně. […] V den představení si přál ticho v domě, kreslil karikatury, vylepoval výstřižky z novin a pořádal svou sbírku vzácných zlatých mincí. V podvečer tohoto ‚dne mlčení‘ přicházel jeho korepetitor Fucito a Caruso se rozezpěvoval na pohyblivých cvicích a škálování. V divadelní šatně byl nervózní a ani se nenamáhal, aby to skrýval. Sám prohlásil: ‚Ano, jsem nervózní. Pokaždé, když zpívám, mám pocit, že kdosi čeká, aby mne zničil, a musím se mu bránit jako tur, abych se obhájil. Umělec, který tvrdí, že nikdy není rozčilen a že nemá trému, není umělec. Je to lhář nebo ignorant!‘“

 

Těžké divadelní začátky ruské pěvecké legendy – Fjodora Šaljapina

„Soubor, který v Kazani hostoval, odjel zakrátko v sychravém podzimním ovzduší po řece Kamě zpět do Ufy. Šaljapin s ostatními mladšími členy souboru byl celé dny a noci na palubě a třásl se zimou ve své jediné rubašce, až mu zuby drkotaly. Byl v divadle využíván až do krajnosti, hrál v dramatech, zpíval ve sboru, tančil v baletech, dělal nápovědu, rekvizitáře, oponáře i požárního hlídače. Tehdy byl ředitel pro většinu herců ‚carem i bohem‘, který mohl své herce kdykoliv okamžitě propustit, a mladý Feďa jej jednou popudil proti sobě tím, že si koupil k obědu salám s česnekem. Česnek bylo cítit ve vagoně, jímž společnost právě odjížděla na Kavkaz, a ředitel začal řvát: ‚Jak to, že si dovoluješ jíst v mé přítomnosti takové svinstvo, ty uličníku jeden? Ven!‘ – a vyhodil Šaljapina z vagonu na nástupiště. Vlak se rozjel a Feďa zůstal sám na opuštěné stanici zakaspické dráhy, v místě pustém a zapomenutém. Ušel pěšky dvanáct kilometrů do příští stanice a zastihl tam nákladní vlak, jímž dojel příštího rána do města, kde byla jeho herecká společnost…“

 

Pracovitá Maria Callas

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na