Zapomenuté knižní poklady. Mirko Očadlík: Vyprávění o Bedřichu Smetanovi

V příštím týdnu si připomeneme životní jubilea autora i hlavního protagonisty dnešního knižního pokladu. Mirko Očadlík by 1. března oslavil 114. narozeniny, jen o den později, 2. března, uplyne 194 let od narození Bedřicha Smetany…

Publikace s názvem Vyprávění o Bedřichu Smetanovi vyšla v roce 1960 v pražském Pantonu jako osmý svazek edice Čtení o hudbě. Jak její autor, Mirko Očadlík, píše v úvodu, vznikla jako shrnutí skutečných pětadvaceti vyprávění, sepsaných na objednávku Československého rozhlasu, když se v roce 1959, roce dvou smetanovských jubileí (135 let od skladatelova narození a 75 let od jeho smrti), plánovalo souborné provedení všech skladeb Bedřicha Smetany. Vzniklý rozhlasový cyklus měl mezi posluchači velký ohlas, proto byly Očadlíkovy průvodní texty vydány jako samostatná kniha (mírně stylisticky upravené a chronologicky seřazené, doplněné o soupis komentovaných skladeb, rejstřík a seznam tehdy dostupných gramodesek s nahrávkami uvedených děl).

Není divu, že ke spolupráci na smetanovském cyklu byl Československým rozhlasem vyzván právě Mirko Očadlík. Tento muzikolog, rozhlasový pracovník, hudební kritik, popularizátor a pedagog byl totiž skutečným smetanovským „specialistou“.

Narodil se 1. března 1904 v Holešově. Do školy chodil ve Vídni, kde strávil svá chlapecká léta, gymnázium pak dokončil v Praze. Své hudební vzdělávání zahájil rovněž ve Vídni, kde se věnoval hře na klavír a harmonii, hudebním formám a rozboru partitur. Zpíval také ve sborech a sbormistroval studentský pěvecký kroužek. Dokonce uvažoval o sólové pěvecké kariéře i o kariéře skladatelské (později také příležitostně skládal scénickou hudbu, pásmové doplňky pro rozhlas atd.). Absolvoval právnickou fakultu a zároveň studoval na filozofické fakultě hudební vědu, estetiku a historii (mimochodem jej velmi oslovily přednášky Zdeňka Nejedlého, kterému také pomáhal při přípravě Smetanovy výstavy).

Své první zaměstnání získal v Československém rozhlase. Psal kritiky do odborného i denního tisku a ve třicátých letech vydával časopis Klíč (s podtitulem „revue pro hudbu a pohybové umění“), do něhož přispíval například Vladimír Helfert či Iša Krejčí. Přátelil se s řadou osobností české i zahraniční meziválečné avantgardy (již zmíněný Iša Krejčí či Jaroslav Ježek, Emil František Burian, Karel Ančerl, Miloslav Kabeláč, znal se například také s Albanem Bergem…), pojily ho přátelské vztahy k Aloisi Hábovi, Otakaru Ostrčilovi, Karlu Boleslavu Jirákovi, Vítězslavu Novákovi či Josefu Bohuslavovi Foersterovi. Svůj vědecký zájem zaměřil již od studií na Bedřicha Smetanu, jemuž věnoval i svou dizertační práci.

Po válce (1945 a znovu 1949) vydal malou monografii Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana, plánoval větší monografii i smetanovskou encyklopedii, tyto plány však bohužel shodou nepříznivých okolností (nejprve odpor Zdeňka Nejedlého ke „konkurenci“ ve smetanovském bádání, později Očadlíkova vážná nemoc) zůstaly nenaplněny. Bohaté Očadlíkovy znalosti o tomto českém hudebním géniovi se však odrazily v desítkách drobnějších prací (například Libuše, vznik Smetanovy opery, Ženy v životě Bedřicha Smetany, Eliška Krásnohorská – Bedřich Smetana. Vzájemná korespondence, Smetanovi libretisté, Rok Bedřicha Smetany, Co dalo Švédsko Bedřichu Smetanovi a další). Jiná témata pojednával také v periodiku Miscellanea musicologica, které založil a které později převzala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.

Kromě psaní a vědecké činnosti se Mirko Očadlík věnoval také popularizaci hudby v rozhlase (pro zajímavost: účastnil se povstaleckého vysílání pražského rozhlasu za květnového povstání v roce 1945 – i tehdy „zapojil“ Bedřicha Smetanu) a prostřednictvím přednášek pro veřejnost. Své řečnické schopnosti (a samozřejmě hluboké znalosti) mohl uplatnit také jako profesor dějin hudby na pražské HAMU a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (k jeho studentům patřili například Vladimír Lébl, Tomislav Volek či Eva Hermannová). Mirko Očadlík byl členem výboru Společnosti Bedřicha Smetany, členem Poradního sboru Musea Bedřicha Smetany, předsedou Divadelního ústavu a zastával různé další funkce. Zemřel 26. června 1964 (dožil se šedesáti let – stejně jako Bedřich Smetana).

Pojďme teď nahlédnout do Vyprávění o Bedřichu Smetanovi a přečíst si, jak nádherně plasticky vylíčil Mirko Očadlík tohoto velkého českého skladatele…

„Zamýšlíme se nad tím, jaký byl Bedřich Smetana jako člověk. My si ho dnes představujeme jako bytost mimo lidský řád, odstupem let a rostoucím významem celého zjevu ztrácíme představu o jeho konkrétním lidském vzezření, o jeho lidském vystupování. Dosavadní pomníky Smetanovy nám vtiskly jistou představu. Správnou či nesprávnou? Pokusím se na podkladě různých svědectví Smetanu vypodobnit. […]

Tedy především: Smetana byl nevysoký, dokonce dost útlý. Útlost jeho postavy trvala po celý život, ani jedno z jeho zobrazení neukazuje, že by byl jen trochu obtloustlý.  Naopak, vždy měl linii vysloveně štíhlou. Byl velmi pohyblivý, měl gesta dosti prudká, a když hovoříval, pohupoval se trochu na špičkách nohou. Jeho celkový postoj byl pravděpodobně nervosní, alespoň všichni vzpomínající zdůrazňují neklid jeho pohybů. Ve stáří, pravděpodobně z opatrnosti, kterou mu vnukala jeho hluchota, měl ohlíživé pohyby hlavou a opatrná nastupování, jako by se chtěl vždy stáhnout zpět do kroku, který zamýšlel udělat.

Býval vždy elegantně oblečen. Jeho nejstarší portrét předvádí mladíka v representativním kabátě se širokým límcem a neměně širokou vázankou. […] Z roku 1860 máme zajímavé svědectví o jeho převlečníku. Byl to široký zvonovitý kabát, v bocích trochu nabíraný. Nejnápadnější byla podšívka: byla červená. To byla zvláštnost; takovým kabátům se říkalo Carbonari Mantel – plášť karbonářský, odbojnický, jaký nosívali italští revolucionáři. To znamená, že už svým úborem se Smetana lišil od svého okolí, a že dával najevo sympatie s dobovými buřiči. V oné době to bylo projevem značné osobní odvahy.

[…]

Nejpodstatnější na celkovém zjevu byla Smetanova hlava. Nebyla veliká, velkou ji činily vlasy. Ty byly husté, hnědé do černa, v mládí dost ježaté, později sčesávané nad čelo. […] Obličej sám byl souměrný, se stopami po neštovicích. Poměrně velké uši ukazovaly na muzikanta. Rty byly hezky vykrouženy, a Smetana je zvláštním způsobem stiskal, takže tvořily úzkou čárku. Oči pod brejličkami byly velmi živé, těkavé a hbité, shlédly hned všechno, třebaže byly krátkozraké. […]

Velice zajímavé je, že Smetana měl velmi malou ruku, dlaň zcela útlou, ale prsty prodloužené a velice pružné – byl to pianista! Při gestech rád potřepával prsty, které se prý míhaly jako blesk.

Smetanův hlas byl poměrně vysoký baryton, který – dosvědčili to pamětníci, kteří pamatovali na mistra z jeho posledních let – zněl stále drsněji, protože Smetana sám neměl už kontrolu sluchu. Výslovnost měla zcela zřetelný a určitý přízvuk pražského dialektu, i s jistou zpěvností, se kterou vyzvedal konce slov. Pozoruhodná byla Smetanova výslovnost hlásky R; Smetana totiž ‚ráčkoval‘, a tím si vysvětlíme i jistou nedůtklivost, kterou projevoval k některým reakcím na svůj způsob mluvy. To na gymnasiu opakoval po něm trochu s posměchem jeho profesor Chýle větu ‚Ich bin ein Deutschbroder‘ tak, že Smetana ze zloby na tuto parodii přestal vůbec chodit do školy.

Nebylo radno Smetanu rozčílit. Ačkoliv měl vybroušené společenské vystupování, dovedl v rozzlobení zvýšit hlas a mluvit úsečně jako břitva. Tak asi také znělo jeho ‚Tomu vy nerozumíte‘, když nejmocnějšímu muži českého veřejného života dr. Fr. L. Riegrovi odpovídal na jeho naivní názory o tom, jak se má komponovat. Ale zase normálně byl velmi mírný, laskavý, s gestem spíše hladícím. […]

Lze uzavřít: v malém těle Smetanově hořela neustálá energie, ba vášeň životní. Celé mistrovo vystupování se hlásilo k poznané životní pravdě. Samo bylo lidské, upřímné a otevřené. Pamětníci všichni do jednoho, i nepřátelé, tvrdí, že to byla lidská bytost nevšední, jedinečná, nezapomenutelná.“

 

Další zajímavé vyprávění o Bedřichu Smetanovi na vás už čeká ve vynikající knížce Mirko Očadlíka (ideální bude doplnit četbu poslechem podle uvedeného seznamu…).

Těším se na shledanou za týden, kdy se opět společně vydáme pátrat po dalším zapomenutém knižním pokladu…

(pokračování)