Zapomenuté knižní poklady. Peter Schreier: Očima pěvce

  1. 1
  2. 2

„O Květné neděli roku 1956 jsem v Brémách debutoval jako Evangelista. Koncert proběhl uspokojivě. […] Ještě v témž týdnu, na Zelený čtvrtek a na Velký pátek, jsem měl pod vedením Rudolfa Mauersbergera zpívat Matoušovy pašije také v Drážďanech, v obrovském chrámu sv. Kříže před 3 500 lidmi! Mauersberger ke mně pojal bezmeznou důvěru […] Ani při zkoušce se nevyskytly žádné problémy. Horlivě jsem napodoboval tenory, které jsem zde zažil jako Evangelisty. […] Při koncertě o Zeleném čtvrtku jsem však už v první části zřetelně pocítil příznaky únavy. Ty je jistě možné vysvětlit už jen psychicky velmi tíživou situací: V zaplněném kostele sv. Kříže mi najednou svitlo, jak ohromnou zodpovědnost jsem na sebe vzal. Sám o sobě nesnadný úkol přede mnou vyvstal jako hora, přes kterou nelze přejít. Rázem jsem si uvědomil opovážlivost, s níž nezkušený pěvec chce […] zvládnout tak mohutný part.

Toto pomyšlení mne přímo ohromilo. Musel jsem se hodně namáhat, takže jsem silně přeháněl a v závěru první části jsem měl pocit, že nebudu schopen zpívat dál. Taková úzkost v beztak obtížné situaci stačila k tomu, že jsem skutečně nemohl zpívat. Ve druhé části jsem už jen mluvil, ba šeptal. Objevily se zcela typické příznaky přílišné námahy hlasivek, které se nedovíraly a nemohly proto vydat tón. Z koncertu bylo fiasko. […]

Onoho večera jsem šel domů úplně zlomený a s myšlenkami na sebevraždu. Moji rodiče však projevili veliké porozumění a dodávali mi odvahu. […]

Když se můj hlas zotavil, uvědomil jsem si, že svoji pěveckou dráhu musím začít na solidní základně a že dosavadní způsob školení není dostačující.“

Peter Schreier v roce 1987 (zdroj commons.wikimedia.org)

Hloupí tenoři

„Jak je to se starým předsudkem, že tenoři jsou prý hloupí? Kdybych bral tento paušální úsudek vážně, uvízl bych v logické pasti. Sám jsem přece tenor, nemohu vyskočit z jeho kůže, jak se lidově říká, takže bych pro svůj chabý rozum vůbec nebyl schopen o tomto tématu přemýšlet. […]

I já rád občas poslouchám a vyprávím vtipy o hlouposti tenorů, z nichž jako doklad chci sdělit alespoň jeden: Dva lidojedi se radí, co pojíst k obědu. Jeden si vzpomene, že by byl ještě mozek z tenora, kterého předešlý den sprovodili ze světa. Nato druhý pohrdavě odpoví: ‚Ále – takový ždibínek!‘“

 

O písňovém přednesu

„Jako pěvec někdy pracuji společně s dirigentem, kterému jde o něco jiného, než co jsem si představoval. Jindy režisér sleduje určitou koncepci, která mé představě neodpovídá. Naproti tomu při zpěvu písní jsem – v souladu s klavíristou – jaksi sám sobě režisérem i dirigentem, jediným odpovědným interpretem.

Píseň víc než jakákoli jiná forma zpěvu poskytuje umělci možnost, aby uskutečnil své záměry. Na pěvci a na tom, kdo ho doprovází, záleží, bude-li posluchač upoután, bude-li přesvědčen. Opera a oratorium si získávají obecenstvo snáz, už jenom proto, že nabízejí jistou podívanou…“

 

Skromný umělec

„Kdo je obdařen krásným hlasem, ten má s touto hřivnou také hospodařit a svým uměním obšťastňovat a obohacovat jiné. Na druhé straně zpěv v žádném případě není tou nejdůležitější věcí na světě, a já nemám rád, když se pěvecké povolání glorifikuje. Dělat ze sebe hvězdu a vyvyšovat se nad ostatní, to se mi z duše protiví.“

 

Ještě mnoho zajímavého se můžeme dočíst v knize německé hudební legendy Petera Schreiera. Podnětné myšlenky a úvahy v ní najdou nejen adepti zpěvu či obdivovatelé Schreierova pěveckého umu…

Za týden na shledanou nad stránkami dalšího ze zapomenutých knižních pokladů.

(pokračování)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat