Zapomenuté knižní poklady. Václav Kašlík: Jak jsem dělal operu

Text dirigenta, skladatele a operního režiséra Václava Kašlíka, doplněný o jeho životopis, přehled tvorby a obsáhlou fotografickou přílohu, vydal v roce 1987 v Praze Panton. K sepsání „patrně jediné knihy v životě“ vedla autora podle jeho úvodních slov touha „zanechat v tom velikém vesmíru aspoň malou stopu po své únavné, ale zároveň i krásné umělecké práci, po svých vášních i láskách, po svých hledáních, omylech a nadějích“.

Než se začteme do stránek knihy, představme si nejprve stručně jejího autora. Václav Kašlík, jehož sté výročí narození si letos připomeneme (zemřel v roce 1989), pocházel z Poličné u Valašského Meziříčí. Vystudoval skladbu a dirigování na Pražské konzervatoři, paralelně studoval také hudební vědu a estetiku na Karlově univerzitě. Po dokončení konzervatoře se dále učil u operního režiséra Ferdinanda Pujmana a dirigenta Václava Talicha, který velmi ovlivnil jeho budoucí umělecké směřování.

Svou divadelní kariéru zahájil v roce 1940 jako dirigent v pražském Divadle E. F. Buriana. O dva roky později uskutečnil svou první režii v Národním divadle (Pavel Bořkovec: opera Satyr a balet Krysař). V letech 1943-44 působil Kašlík jako dirigent a režisér v Brně a v roce 1945 se v Praze spolupodílel na založení Divadla 5. května, kde poté vedl soubor opery jako šéf, dirigent i režisér. Za jeho působení tehdy vznikly legendární inscenace (např. Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Carmen, ale také Kašlíkova Zbojnická balada a další).

Po sloučení Opery 5. května s Národním divadlem přešel Václav Kašlík do pražského Národního divadla a zůstal zde až do smrti. V šedesátých letech byl nějakou dobu současně režisérem Laterny magiky. Pohostinsky režíroval v milánské La Scale, v Royal Opera House v Londýně, v Teatro La Fenice v Benátkách, ve Staatsoper a Volksoper ve Vídni, v Deutsche Oper v Berlíně, na operních scénách v Mnichově, Drážďanech, Curychu a v mnoha dalších městech. V šedesátých a sedmdesátých letech natočil mnoho operních a baletních inscenací pro film a televizi. Sám byl autorem několika baletů (například Don Juan, Jánošík), instrumentálních skladeb, zpěvoher a oper (třeba již zmíněná Zbojníkova balada, La Strada a také opera Krakatit, která byla poprvé uvedena v roce 1961 a právě v tomto týdnu měla v Národním divadle v Praze premiéru její nová inscenace v režii Alice Nellis – naši recenzi najdete zde).

Takto by se dala velmi stručně a suše načrtnout základní fakta o autorově životě a díle (a zdá se být až nemístné jen tak „letem světem“ popsat životní dráhu tohoto pracovitého a činorodého umělce, který tvořil v nelehkých časech).

Není snadné vybrat z hutného a poutavého Kašlíkova textu, kde snad jediné slovo není navíc, jen několik ukázek…

Nejprve snad o tom, jak coby pětiletý začínal s divadelní režií:

„Můj nejstarší bratr Miloš mi s velkým výtvarným nadáním vyráběl loutky i dekorace, to ostatní jsem už dovedl sám; a tak jsem pořádal letní ‚staggiony‘ u sousedů pod lipou v blízkosti hnojůvky a zimní na půdě školy pro děti z celé vesnice. Režisérem jsem byl už tehdy velice přísným a prudkým. Když totiž například sousedovic kluk chtěl vést a mluvit krále a jenom improvizoval a několikrát se dokonce v jedné scéně velice nekrálovsky, sprostě uřekl, shodil jsem jej za to bez milosti do hnojůvky. Tím také skončily mé ‚pohostinné hry‘ u sousedů. Chudák kluk smrděl ještě několik týdnů, protože jiné šaty neměl. Já vlastně taky ne. Dlouho jsem chodil v sukni po svém nejbližším sourozenci, sestře Růženě, jež byla o devět let starší. Po skončení první světové války nebylo nic. Ani jídlo, ani šaty. Tak jsme zaháněli hlad čtením, zpěvem, hrami a vyprávěním…“

Už od šestnácti let bylo Václavu Kašlíkovi definitivně jasné, že bude hudebním umělcem. Cesta k naplnění snu přesto nebyla snadná:

„Původně jsem zamýšlel stát se dirigentem a komponistou, jenže kdo by mne měl v malém městě připravovat k dirigentským zkouškám? Z ušetřených peněz jsem si objednal orchestrální partitury (první byla Schubertova Symfonie h moll ‚Nedokončená‘), ale když jsem je otevřel a začal luštit transpozice klarinetů, horen, trubek, altových a tenorových klíčů, tak jsem se rozbrečel: myslel jsem, že se to nikdy nenaučím. Ale přišly horší chvíle, a to doma v rodině. I když všichni věděli, že asi nějaký talent mám, přece mi to rozmlouvali, abych jen proboha nestudoval jakýkoliv hudební obor – bude to prý žebrota, nezaměstnanými klavíristy a dirigenty se tehdy svět jen hemžil a navíc hrozilo nebezpečí války s hitlerovským Německem. Nutili mne tedy všichni milí bratři (ano, i ručně četnými fackami a pohlavky), abych šel studovat medicínu. Mysleli to zřejmě dobře, protože jako muzikant bych šel do prvních linií přímo na frontu, zatímco jako lékaři by mi přece jen svítala naděje hrozící válku přežít. Ale což je logika u mladého člověka všechno? Osudově jsem cítil, že musím prosadit svou.“

O tom, jak po skončení útrap druhé světové války vznikalo v Praze nové divadlo:

„…Kurš šel schůzovat a já s Hábou fakticky přejímat budovy bývalých pražských německých scén. Nebylo to tak jednoduché. Už předtím je obsadily ozbrojené skupiny, mezi nimiž se našlo hodně anarchistických a kořistnických živlů… v tomto mezivládí ukradli z divadla nejen cenné koberce, obrazy, vázy, nábytek, ale i obrovský měděný kotel vytápějící celé divadlo…  Budovy jsme sice měli, ale operní soubor nikoliv… Třídily se pozvánky ke konkursům a já se rozjel shánět sólisty do Brna a do Ostravy. Protože neexistovalo normální vlakové spojení, musel jsem chvíli jít pěšky. V příkopech kolem cest ještě ležely mrtvoly – hrůzné zbytky války… Některé úseky jsem ujel vojenskými vlaky a vojenskými nákladními auty. Malá kalvárie, ale sólisty jsem nesehnal…“

Vzpomínky na první zahraniční inscenaci hlubšího významu – opera Intolleranza (autor Luigi Nono) v divadle La Fenice v Benátkách v roce 1960 aneb premiéra vskutku „po italsku“:

„Už dlouho předtím přední fašistické novinové plátky psaly, že toto dílo, exponované politicky i hudebně, jen tak lehce nepropustí. Dodržely slovo. Divadlo se zaplnilo vybranou mezinárodní společností. Několik minut po začátku začne na jevišti scéna demonstrace – a tu začala druhá demonstrace v hledišti: výrostci si přinesli dlouhé píšťaly a na ně nejen pískali a troubili, ale z galérií vydatně čurali do parterů na luxusní publikum. Když dámy zpozorovaly, že do jejich účesů a norkových kožichů nepadá ani mana, ani ‚eau de Cologne‘, začalo náramné vřeštění i v parketu. Sám jsem seděl u regulace tónů a světel. Okamžitě jsem nechal zvýšit intenzitu zvukových záznamů a tak magnetofonové pásy přeřvaly i to pískání, které nepřestalo až do konce opery. V přestávkách se bojovalo pro a proti ručně. Taková premiéra sice nepřinesla tiché, koncentrované umělecké zážitky, zato neopakovatelným způsobem vešla do paměti návštěvníků a trochu i do dějin.“

S Václavem Kašlíkem se dnes rozloučíme závěrečnými slovy jeho knihy:

„Tak jsem proletěl jako kometa téměř celým operním světem. Ovšem ta zanechává i při svém lesku jen krátkou hasnoucí stopu. Byl bych rád, kdybych našel doma aspoň ve svých starších letech tolik možností, abych v naší operní kultuře zanechal hlubší stopu, aby aspoň něco z mé namáhavé práce zůstalo.“

A my už dnes víme, že zůstalo nemálo… O dalších životních i uměleckých zkušenostech a prožitcích Václava Kašlíka si přečtěte v jeho knize Jak jsem dělal operu. Těším se na shledanou při dalším pátrání po zapomenutých knižních pokladech.