Závěr Festivalu Leoše Janáčka vycházel z konfrontace i symbiózy dvou skladatelů

Omyl. Zákaz konání veřejných akci trvá stále. Jarní festival, všech připravených třicet koncertů, se proto muselo zrušit a připravil se Podzimní festival. Z toho se v září odehrály jen čtyři koncerty a následoval opět zákaz. Proto se management festivalu rozhodl alespoň poslední, závěrečný koncert, uskutečnit a uzavřít tak se ctí letošní koncertní sezónu. I když bez diváků, jak velí hygienický předpis. Ale zato pod televizními kamerami, přenášen živě a současně nahráván Českým rozhlasem Vltava. Přesně po půl roce, 29. listopadu, si mohli fanoušci barokní hudby naladit video a sledovat koncert „na gauči ve svém obýváku“, jak lákal marketingový slogan.

Dovolím si zamyšlení. Je to východisko, které nás posune do budoucna dál, kdy rezignujeme na společenskou událost a budeme sledovat i klasickou hudbu přes počítače či televizi? Je to vylepšení vnímání, protože máme vše zblízka, namixované, za předpokladu kvalitního audio vybavení dostaneme poslech kompaktní a kvalitnější? Nerušený poslech? Bez zásahu rodinných příslušníků a jejich aktivit u ledničky? Po celodenním homeoffice a domácí školní výuce to bude osvěžení naší únavy? Nebo je to náhražka, která nemůže konkurovat přímému poslechu v kultivovaném prostředí, nabitém energií, prostupující všechny zúčastněné a kumulující se v čase a místě?

Troufám si tvrdit, že to druhé je pravda. Přímý poslech s osobní interakcí v akusticky přátelském a kultivovaném prostředí nemůže nahradit nic. Vzpomeňme si jen, jaké obavy byly, když se prudce rozvíjela audiotechnika a koncerty bylo možné si poslechnout v super kvalitě doma. A přesto se koncertní sály nevylidnily a těší se dál zájmu publika a dokonce právě tato schopnost audiotechniky, vykouzlit kvalitativně téměř dokonalý zvuk, zvýšila nároky posluchačů i na zvuk v sálech a volá se naopak po nových, moderních, kvalitativně odpovídajících koncertních sálech.

Zájmu fanoušků se těšil přenos z kostela sv. Václava v Ostravě, mimochodem z nejstarší kulturní památky v Ostravě ze 13. století, kde soubor Czech Ensemble Baroque s dirigentem Romanem Válkem vystoupil spolu s barytonistou Adamem Plachetkou. Koncert se těšil velkému zájmu publika již v květnu a byl beznadějně vyprodaný, neboť Adam Plachetka je v pěvecké oblasti pojmem. Sólista Metropolitní opery a Státní opery ve Vídni podává vždy spolehlivě maximální kvalitní výkon. Tak tomu bylo i v tomto případě. Program večera rovněž zaujal, název Molieri vycházel z konfrontace i symbiózy dvou skladatelů, kterým beletrie přiřkla soupeření až za hrob. Dramaturgie večera nabídla ukázky z děl Antonia Salieriho a Wolfganga Amadea Mozarta a hledala to, co oba autory spojuje. A nejen to, vztah obou hudebních skladatelů a jejich poslání v době, kdy žili, poutavě a zasvěceně osvětloval a propojil zasvěceným a kultivovanýma průvodním slovem a projevem Jiří Vejvoda.

Úvodem zazněla předehra k opeře A. Salieriho Axur, re d’Ormus. Brilantní provedení odkrylo styl hudby 18. století, pro které byla hudba a opera základem kulturního života. Po odeznění předehry se rozhostilo ticho – nezvyklé, zarážející. Samozřejmě, koncert bez publika… podivný pocit. I pěvec nastoupil bez aplausu a následovala árie Almavivy z Mozartovy  opery Figarova svatba z roku 1786. Opera, která si podmanila Prahu a jejíž árie zněly v ulicích jako hity. I árie hraběte Hai già vinta la causa – Vedrò mentr’io sospiro má v sobě náboj, který chytá za srdce. Vedle toho árie Falstafa Nell’Impero di Cupido ze stejnojmenné opery A. Salieriho, už působí poněkud kalkulovaně. A opět Mozart, tentokrát árie Narda A forza di martelli z opery La Finta giardineria. Opět muzikantský bod pro Mozarta, který vyvrcholil předehrou k Figarově svatbě. V podání barokního orchestru na historické nástroje zněla měkčeji, autentičtěji, než jsme dnes zvyklí. Následoval opět Salieri a jeho opera La scuola de’ gelosi (Škola žárlivosti), ze které zazněla árie Blasia Mi dica, il mio signore. První polovinu večera ukončila perlivá árie Figara z opery Figarova svatba Non più Andrai.

Obligátní přestávka, neboť i umělci si potřebují chvíli vydechnout, byla vyplněna poutavým vyprávěním Jiřího Vejvody. Dozvěděli jsme se genezi pověsti o rivalitě obou hudebníků, kterou už tehdy vyvolala, jak jinak, média. V roce 1791 údajně v Berlíně v novinách vyšel článek novináře  F. X. Němečka, který podezření o otravě ze strany Salieriho zveřejnil. Ono to už ve Vídni mezi lidmi kolovalo a tak to byla jistě i finančně zajímavá informace. A pak už si fáma žila svým životem. V roce 1825 ji zpracoval A. S. Puškin, použil ji i Miloš Forman ve filmu Amadeus. Snad nejzajímavější je, že se kauzou zabýval v roce 1997 soud v Miláně – a Antonio Salieri byl konečně z podezření osvobozen! Hezký byl bonmot moderátora, který nazval Mozarta „chrličem“ nápadů a Salieriho „spořičem“ nápadů. Nakonec i tohle bylo možné vystopovat v konfrontačním večeru.

Po přestávce nastoupil opět orchestr a zahájil předehrou k Mozartově opeře Don Giovanni a poté A.Salieri, tři ariosa Axura z opery Axur, re d’Ormus v podání Adama Plachetky. Árie Guglielma z opery Così fan tutte,  Rivolgete a lui lo sguardo W.A.Mozarta v konfrontaci s A. Salierim, árií Aristona z opery La grotta di Trofonio – Se il tuo sposo. A po předehře z opery La grotta di Trofonio se gradovalo do finiše dvěma snad nejslavnějšími áriemi W.A.Mozarta. Tutto e disposto… Aprite un po quegli occhi – árie Figara z opery Figarova svatba a závěrem Madamina, il catalogo è questo – árie Leporella z opery Don Giovanni, kdy vypočítává, kolik že to milenek vlastně Giovanni měl – tři miliony! Na to přece žárlit nelze. Perlivá, precizní interpretace, vtip a šarm, nosný baryton s perfektní technikou. To byl Adam Plachetka, ovšem na mikrofon a bez diváků. Heroický výkon, který dokázal překonat bariéru a fobii prázdného sálu a přenést se alespoň virtuálně do domovů svých fanoušků. A jakže vlastně dopadla konfrontace obou vídeňských skladatelů? Inu, výborně, každý měl svůj styl, své publikum a svoje místo v hudebních dějinách Vídně, Evropy i celého světa. A jestli se někomu víc líbil ten či ten, to je na osobním vkusu a o tom vlastně celé umění je.

Podle statistiky se v konání koncertu připojilo na 500 posluchačů. Zajímavá jsou data z doby pozdější, kdy si ze záznamu v době pozdního večera do půlnoci v klidu pustilo koncert 2 500 tisíce posluchačů! Dosud si celkově záznam přehrálo téměř 5 000 lidí. Záznam bude viset na stránkách do pátku 11. prosince a kdo ještě koncert neslyšel, má šanci si ho pustit. A to díky absolventům a studentům oborů multimediálních technik a audiovizuální tvorby na Slezské univerzitě v Opavě, kteří celý projekt realizovali. I za to jim patří dík a uznání za skvěle odvedenou práci.