Zdali mě, moře, uvítáš…? Hudební fórum Hradec Králové

I druhý ze čtyř koncertů letošního ročníku ve čtvrtek 26. října ukázal, že se stále rodí zajímavá hudba. Hostem byla v Hradci Králové Janáčkova filharmonie Ostrava se svým šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem. Svět témbrů, hudbu opalizující, mysteriózní, barevnou, tvarovanou ve velkých plochách a sledující své vlastní časové rozměry, reprezentovali v první polovině večera dva japonští autoři, oba rozkročení mezi Východem a Západem.

Toshio Hosokawa v bezmála půlhodinové kompozici Cirkulující oceán nabídl klidnou, jakoby nekonečnou a nekončící scenérii, hudební fresku bez děje, báseň beze slov. Nemá části, ale je členěna, pocitově různě střídá hlubší a vyšší polohu, rychlejší a pomalejší tempo, tišší a hlasitější dynamiku, zachycuje poryvy, temné údery a dlouhodobější proměny. Nemá motivy a témata – a když se později přece jen v náznaku něco uchopitelnějšího objeví, je to velká změna. Jde o okamžiky, kdy se do zvukového zrcadlení nenápadně vetknou konkrétní úryvky svěřené dlouhé hluboké flétně, klarinetu, fagotu, houslím a violoncellu; v této epizodě se zvláštním komorním muzicírováním je značná krása, stejně jako nedlouho poté pak v dlouhém závěru skladby, kdy se hudba i zvuk vytrácejí za tichého ševelení až do úplného ticha.

Dílo nemá vlastně žádné určité tónové centrum, ale současně se zdá být právě v tomto parametru velmi statickým, jako kdyby takový úběžník byl stále jeden a tentýž, neměnný. Vzniklo na objednávku Salcburského festivalu v roce 2005. Toshio Hosokawa žije v Německu. Jeho skladbu přesto prostupuje východní meditativní princip opakování cyklů, nikoli západní představa lineárního času. Postihl zde velmi sugestivně nekonečnost hloubky a rozlohy oceánu i koloběhu vody a patrně ji vztáhl i na vznikání a zanikání konkrétních životů. Dirigent se u této partitury, ale vlastně po celý večer, omezoval na převažující věcné a názorné ukazování dob, proměn a nástupů, s výrazem hudby se nepokoušel kouzlit.

Druhým autorem byl Tōru Takemitsu. Jeho kompozice s názvem Citace snu – Řekni, moře, vezmi si mě je koncipována pro dva klavíry a orchestr. Přestože používá podobné prostředky jako Hosokawova skladba, vyznívá konkrétněji a jakoby „evropštěji“. Má poloviční rozměr a přítomnost dvou sólových nástrojů i jejich dialog s orchestrem přibližuje dílo stavbou a rozvrhem tradičnějším formám, dokonce snad skutečnému klavírnímu koncertu… Titul odkazuje k veršům Emily Dickinsonové, celková koncepce snad i k estetice japonských zahrad, které počítají do určité míry také s krajinou za svými hranicemi. V této hudbě s jejími námětovými konotacemi se pojí východní vnímavost se západní touhou, náboženství s milostnou tematikou, impresionismus se stylovou uvolněností, s pozorností témbrům. Občas si vzpomenete na Messiaena, ale v jiném okamžiku vás zasáhne citát z Debussyho Moře, umně vpravený do proměnlivých struktur. U klavírů byly Helena Suchárová Weiser a Shoko Yamada. Ne vše v souhře vyšlo na úplně přesných sto procent, ale celkový zajímavý dojem z hudby tohoto skutečného klasika moderny to nijak neovlivnilo. Skladba zazněla poprvé roku 1991 jako společná objednávka v Centru Barbican v podání Londýnských symfoniků.

Třetí kompozice tohoto programu byla po pauze z jiného světa – Magnus Lindberg svůj Klavírní koncert č. 2 komponoval v letech 2011-2012 na objednávku Newyorské filharmonie. Půlhodinové dílo má podobu téměř provokativního ohlasu na patetické skladby pozdního romantismu, ale není groteskou, ani parodií, ani plagiátem, je svébytným tvarem v rámci postmoderního přístupu, kdy je dovoleno cokoli. Při bližším zkoumání partitury by zřejmě vyšlo najevo, že autor důmyslně pracuje s tematickým materiálem, se stavbou a formou, ale pouhý poslech odkazuje skutečně hlavně jakoby k postupům a dojmům známým, řekněme, od Sergeje Rachmaninova. S tím, že hudební jazyk je ovšem samozřejmě zahuštěn, že je disonantnější a že sleduje romantizující působení jen do určité míry, respektive místy silněji a místy se mu vzdaluje. Famózní výkon podal sólista – student brněnské Janáčkovy akademie múzických umění Miroslav Beinhauer. Skladba klade přinejmenším stejné, ale patrně i vyšší hráčské nároky než zmíněný Rachmaninov, je ovšem zároveň v sazbě ještě mnohem komplikovanější, expresivnější a disonantnější, protože dobu vzniku nezapře. Je v ní víc akordické hry než virtuózních běhů, víc síly než lyriky. Hudbě minulosti se blíží spíše pocitově, než že by ji doslovně napodobovala. Orchestr je přiváděn k působivým gradacím, velký zvuk nad občasným zastavením či zjihnutím zcela převažuje. Skladba strhne, jinak ani nelze.

V Sále Filharmonie je při koncertech tohoto festivalu realizován světelný design, je ale nevtíravý. V úterý 31. října, podobně jako už 24. října, hraje Filharmonie Hradec Králové, a sice Vaskse, Góreckého a Kilara. Poslední koncert pak 2. listopadu obstará spolu s Gabrielou Demeterovou Symfonický orchestr Českého rozhlasu a zazní díla Guillaumea Connessona, Jamese McMillana a Johna Corigliana.

Hodnocení autora recenze: 80%

Hudební fórum Hradec Králové 2017
Helena Suchárová Weiser (klavír)
Shoko Yamada (klavír)
Miroslav Beinhauer (klavír)
Dirigent: Heiko Mathias Förster
Světelný design: Jaromír Vlček
Osvětlovací a vizuální technologie: Petr Zima
Janáčkova filharmonie Ostrava
26. října 2017 Sál Filharmonie Hradec Králové

program:
Toshio Hosokawa: Cirkulující oceán pro orchestr
Tōru Takemitsu: Citace snu – Řekni, moře, vezmi si mě! pro dva klavíry a orchestr
=přestávka=
Magnus Lindberg: Klavírní koncert č. 2

www.hfhk.cz