Zdařilá a nadčasová duchovní Olomouc
Zahajovací koncert dne 25. září se nesl ve znamení velkého očekávání, radostného napětí a také velké výzvy. Vždyť šlo o uvedení velkolepého díla Johanna Sebastiana Bacha Mše h moll. Je to dílo zásadní v hudební a kulturní historii, podvědomí o tomto díle je zakořeněno snad ve všech kulturně vzdělaných lidech. Interpretace se ujal český renomovaný soubor barokní hudby Musica Florea, který má za sebou několik let zkušeností, praxe, ocenění. Úvodní koncert významně lákal jak na dílo samotné, tak na dokonalou interpretaci již známého souboru. Dirigent Marek Štryncl před vystoupením vysvětlil zvukovou zvláštnost komorního orchestru – namísto barokních clarin zvolil, dle dobové praxe, jemnější odstín klasicistních klarinetů a ve výsledku to bylo skutečně nápadité řešení. Zvukově se celý ansámbl společně se zpěváky nesl dobře tak do první poloviny kostela sv. Michala. Pak už kostelní prostor nedovolil kvalitně vyznít barokní polyfonii a zvukové srozumitelnosti. Čili se nabízí dvě otázky, zda nezvolit jiné (větší) obsazení orchestru nebo jiný (komornější) prostor.
Mše byla rozdělena do čtyř částí. V první (Kyrie) se prostřídaly sólové a sborové části (takto pak i dále v průběhu celé mše). Zvláště vynikl duet sopranistek Stanislavy Mihalcové a Ireny Troupové. Obě podaly nesmírně krásný projev. Suverénní a obzvláště zvonivý hlas Mihalcové příjemně zněl a kraloval během celého vystoupení. Ve druhé části (Gloria) opět vynikla sopranistka Mihalcová a první housle s přednesem části Laudamus te. V jiné části Quoniam tu solus Sanctus byl basový přednes (David Nykl) doprovázen dvěma fagoty a přirozeným lesním rohem. Pouze v této části zazněl přirozený lesní roh a zaslouží si obrovský obdiv, neboť svůj part přednesl naprosto bravurně a neomylně. Sborové Cum Sancto Spiritu s nadšeným projevem uzavřelo druhou část. V třetí části (Symbolum Niceum) vyzněl nádherný duet sopranistky Mihalcové a altistky Sylvy Čmugrové za skvělého ansámblového doprovodu. Bohužel se občas během mše stalo, že některé instrumentální nástupy byly nejednotné. V jiné sborové části Crucifixus etiam pro nobis bylo znát jakési zapálení a najednou jsem měla pocit, že jsem konečně vtažena do děje. Myslím, že právě tato část patřila k nejzdařilejším číslům mše. Basové sólo Et in Spiritum Sanctum Dominum zastupujícího interpreta (kvůli nemoci) Michaela Adaira za doprovodu dvou hobojů, fagotu, varhanního positivu a kontrabasu vyznělo velmi jemně, přesvědčivě a intonačně naprosto přesně. Poslední čtvrtá část (Sanctus) otevřela radostnou bránu k závěru. Jak říkal v úvodu Mons. Jan Graubner, v této části jde především o radost, a tu interpreti s radostným nadšením dokázali (konečně) předat. V této části byly dva sólové výstupy, první Benedictus tenoristy Hasana El Dunia za doprovodu flauto traverso, violoncella a varhanního positivu, což bylo provedeno velmi citlivě. Agnus Dei altistky Sylvy Čmugrové vyniklo v procítěném a až pokorném přednesu. Závěrem musím podotknout, že ačkoliv bylo toto dílo v interpretaci ansámblu Musica Florea očekáváno s nadšením a radostí, tak ve výsledku posluchači odcházeli ochuzeni o nějaké procento stoprocentního výkonu. Přála bych dirigentu Markovi Štrynclovi, aby dokázal své zapálení a nadšení přenést vždy na všechny své hráče.
Velmi zdařilý koncert se odehrál v neděli 2. října. Bylo to podařené provedení dvou kontrastních skladeb. První – utrpení, byť protkané nejhlubší mateřskou láskou, nad zemřelým synem v Boccheriniho Stabat Mater, a druhé – jásavá Missa Sancta Carla Marii von Webera. Prostor kostela sv. Mořice nabídl skvělé akustické možnosti pro komorní obsazení první skladby a velké, sborově orchestrální obsazení díla druhého. Sólistkou Stabat Mater byla jako vždy noblesní Eva Dřízgová s jako obvykle naprosto perfektním přednesem a k textu citlivým přístupem. Během celého vystoupení sopranistka za doprovodu komorního smyčcového obsazení Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín dokázala svým projevem naprosto vtáhnout, až ponořit posluchače do podstaty děje skladby, do děje utrpení i lásky.
Zvuk komorního orchestru se nesl též ve velmi citlivém duchu, v úžasné lehkosti a samozřejmé jednotě, s krásně vyhranými ozdobami. Některé části byly i con sordini a nechaly tak dokonale vyznít sopranistku v jemnějším dynamickém odstínu. To se odehrálo například v části Eja Mater, fons amoris, která byla uvozena předehrou prvních houslí, violy, violoncella a kontrabasu. Violoncellista ve flažoletové poloze poněkud intonačně zaplaval, ale dále si s touto těžší polohou již poradil. Ve druhé části zazněla nanejvýš pozitivní skladba Carla Marii von Webera, a to Missa Sancta. Již od prvních tónů jak celého orchestru, tak špičkového pěveckého sboru Lúčnica (sbormistr Elena Matušová) vytryskl gejzír radosti a až nakažlivého optimismu. Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín měla velmi dobrý ohlas a jakousi zvukovou svěžest, která se těžko popisuje. Radost samotná totiž prýštila i z šéfdirigenta Vojtěcha Spurného a bylo znát, že si koncert náležitě užívá. Sbor svými vstupy, které vlastně tvořily převážnou část mše, podtrhoval nadšený projev, zvukově pevný a přesvědčivý, přesto velmi ukázněný v tišších místech. Zajímavé je srovnání s jinými (filharmonickými) sbory, protože jejich pěvecký charakter je opravdu velmi zvučný a nosný. Takový neunavený. Malou měrou, zato docela příjemnou, se ve mši doslova blýskli i sólisté Olga Jelínková (soprán), Barbora Poláčková (mezzosoprán), Tomáš Kořínek (tenor), Pavel Švingr (bas). Společně jako kvartet vystoupili až v části Credo – Et incarnaus est a dále v poslední části Dona nobis pacem v Agnus Dei. Především sopranistka Olga Jelínková zazářila v části Benedictus za zajímavého doprovodu „continuových“ nástrojů violoncella, kontrabasu a fagotu.
Koncert ze dne 6. října, Ensemble Inégal a jeho provedení Zelenkových nešpor – Psalmi Vespertini II., zanechal stopu. Velmi silnou. Ve špičkovém provedení, v prvotřídním nastudování a v nevídané muzikalitě všech, kteří se na tomto díle podíleli. Tím by, de facto, mohla ona hudební recenze skončit. Co více říci k tomu, že zážitek to byl naprosto ojedinělý. Z koncertu se odcházelo s nevšedním pocitem naplnění hudebních tužeb a je velmi těžké se těch krásných pocitů „zbavit“ podrobným popsáním té hudební krásy. První nadšení vycházelo již ze slibného obsazení jak orchestru, co do barevnosti nástrojů, tak pěveckého ansámblu (všechny hlasy po šesti). Vůbec nevadilo, že z důvodu nemoci byla avizovaná altistka nahrazena jinými zpěvačkami. Také nevadilo, že se z nějakého důvodu vypustila část Laetatus sum. Po prvních odehraných tónech bylo jasné, že toto bude výjimečný zážitek. Dirigent Adam Viktora si dal záležet na přizpůsobení díla prostoru kostela Panny Marie Sněžné a nechal doznít vše, co zasloužilo dozvuk i patřičné napětí doznívajícího času. Hned první částí Dixit Dominus byla nasazena pomyslná nejvyšší laťka, která slibovala stejné nasazení po celé nešpory. Viktora nezklamal. Vybral si znamenité hudebníky, zpěváky a sólisty. Na všech byla znát perfektní forma a zodpovědné nasazení. Není divu, další dny hned po koncertě čekalo muzikanty natáčení tohoto díla na CD.
Jako první se v sólu představila sopranistka Gabriela Eibenová jen v doprovodu houslí a bassa continua. Eibenová disponuje krásnou barvou a nevtíravou nosností hlasu, tak akorát přesně šitou na míru potřebám barokní hudby. Střídala jí altistka Nadia Ladkany (zaskakovala za sjednanou zpěvačku), která však zdaleka nedosahovala takových interpretačních kvalit. Bohužel její hlas byl spíše tišší, tudíž špatně slyšitelný i navzdory výraznější artikulaci, a místy i nejistý. Sborové Amen ve fugové formě vyznělo jako překrásná hlasová plastika zásluhou zřetelně slyšitelného vedení jednotlivých hlasů a témat. Všechny závěrečné části jednotlivých cyklů nešpor, tedy formálně sborové fugy, byly opravdu pečlivě propracované a dynamicky barevné. Zaskakující interpret, basista Jiří Miroslav Procházka, se svého partu ujal velmi přesvědčivě, stejně tak i v poslední části De profundis. Mimo jiné, zde doslova exceloval. Velmi hudebně zajímavé, zvláště v zápisu pro basso continuo, bylo Nisi Dominus pro soprán a alt. Hybné figury v basových nástrojích naznačovaly jakousi dramatičnost a efektnost.
Naprostou pěveckou špičkou se jevil sólista Tobias Hunger (tenor) v části Lauda Jerusalem. Navzdory svižnému tempu, rychlým a zdobným figurám ve svém partu, podal brilantně suverénní výkon, bez známek vedlejších možných negativ (zadýchanost, uspěchanost, nezřetelnost projevu). Chtělo by se zvolat „bravo!“. Obdobné bravo by si jistě zasloužila sopranistka Lenka Cafourková Ďuricová, která též zaskakovala za nepřítomnou zpěvačku. Její Magnificat, plné různých afektů, obdivuhodného hlasového rozsahu, zřetelného rozlišení echo efektů, nadchlo bez nejmenších pochybností. V De profundis (Sustinuit anima mea) zazněli všichni sólisté společně a v Gloria Patri opět zazářil v obtížné, rychlé a zdobné podobě tenorista Hunger. V porovnání s loňským provedením prvního cyklu Zelenkových nešpor se výkon letos hudebně i interpretačně posunul výrazně vpřed a jen doufám, že Olomouc si nenechá ujít provedení i poslední III. cyklus nešpor.
Nový experiment v rámci festivalu se konal v sobotu 8. října v Klášterním Hradisku. Šlo o zařazení jazzové hudby, pochopitelně s duchovním záměrem. Interprety byli muzikanti František Kop Quartet, tedy Petr Malásek (klavír), Martin Lehký (baskytara), Pavel Bady Zbořil (bicí) a František Kop (saxofon).
Osobnost Františka Kopa se dnes již řadí k legendám českého jazzu a své příznivce si Kop našel i v Olomouci. Rovněž zájem TV Noe o záznam z koncertu svědčí o tom, že záměr tohoto experimentu nebyl zase tak od věci. Vneslo to nový vítr do dramaturgie a festival se posunul svým záběrem zase o kus dále. Nejsem jazzový expert, proto pár postřehů z proběhlého koncertu. Výběr místa je vždy oříšek. Výběr zvukaře je sázka. Dobrý zvukař by si měl poradit i s tak náročným prostředím jako je sál na Hradisku. Slyšitelná nevyváženost jednotlivých nástrojů mi však po celou dobu koncertu vrtala hlavou (uchem). Nevýrazná baskytara, bicí vše většinou přehlušovaly, klavír poněkud ostřejší. Docela ráda bych si kvartet poslechla v jeho akustické podobě, ale to by musel Martin Lehký hrát na kontrabas. V první polovině koncertu jsme vyslechli ve světové premiéře skladbu Františka Kopa Suite for Mr. J. Coltrane. Nemám kompetence k rozebrání skladby a jejího průběhu, jen mně z toho vyplývá závěr, že ve všech proběhlých sólech se dá zhodnotit velká muzikalita všech hráčů, pro mě především klavíristy Petra Maláska. V druhé polovině večera zahráli své autorské skladby a v přídavku funkovou The Chicken (Jaco Pastorius). Soudě dle nadšených posluchačů byl dramaturgický záměr s jazzovou hudbou dobrý, příště bych ovšem dala přednos vyhovujícímu zvukovému pohodlí.
Velkým obloukem se další koncert přesunul do období vrcholné renesance. Konal se ve středu 12. října v kostele Navštívení Páně (u kapucínů). Na programu zazněla mše Missa super Santa Maria od významného renesančního skladatele Jacoba Handla Galluse a byla dále doplněna o vokální skladby a varhanní vstupy jiných renesančních autorů. Petr Daněk, vedoucí souboru Octopus Pragensis, ve svém hudebním předávání zúročuje svou letitou badatelskou zkušenost. Vědecky se orientuje právě na období vrcholné renesance a raného baroka. Vokální projev se jevil velmi disciplinovaně, krásně si pohrával s frázemi jak dynamicky a agogicky, tak rovněž s výraznou akcentací, že některé části působily až tanečněji. Jindy se zpěv linul velmi křehce, citlivě a vždy velmi intonačně pevně. Bylo jasné, že v důsledku harmonických příkrostí a chromatických postupů, kterých bylo hned několik, například v Proroctví Sibyll (Orlando di Lasso), se zpěváci drželi intonačně velmi důsledně.
Varhanní vstupy Pavla Černého vhodně doplňovaly a odlehčovaly vokální projev. Výborně bylo použito varhanního positivu namísto stylově neadekvátního místního nástroje na kůru. Varhaník jistě a zřetelně vyhrával veškeré obohacení varhanní faktury o ozdoby, běhy a jiné zdobné a technicky náročné prvky. Ricercar J. Luyhona fascinoval častými harmonickými zvláštnostmi, ale to je prostě již hudbě tohoto období vlastní a je psaná tak, aby pokud možno hnula s našimi afekty. Nejsem si však jistá, zda dnešní posluchač dokáže ocenit tyto příkrosti nebo je spíš na pochybách o varhaníkově interpretační nejistotě. Osobn, bych si to dokázala jistě vychutnat ještě dotažené do absolutna použitím dobového středotónového ladění. Ale to už je otázka specializace hudebních prostředků určitých stylových období, nástrojů, způsobu přednesu a také vzdělaných posluchačů. Kostel Navštívení Páně poskytl vynikající akustické podmínky pro vyznění těch nejsubtilnějších částí celého koncertu. Ráda bych vyzdvihla i přídavek, který byl v jemnějším dynamickém odstínu a zapůsobil velmi citlivě.
Jestliže platí, že finis coronat opus (konec je korunou díla), tak závěr letošního duchovního festivalu byl korunou tou nejcennější celému ročníku. Provedení Beethovenovy Deváté symfonie přitáhlo do dómu sv. Václava velké množství nadšených posluchačů, také díky přímému přenosu mediálního partnera festivalu TV Noe mohli koncert sledovat i diváci doma. Určitě bude přenos reprízován, takže již v úvodu mého ohlasu na sobotní koncert s nejlepším doporučením zvu k jeho opětovnému sledování. Zážitek to byl totiž téměř nadpozemský. Bylo to prostě dáno již dílem samotným, prověřenými interprety a osobností dirigenta Jaromíra M. Krygela. Stejně tak jako rutinně známá Bachova Mše h moll přitáhla své početné příznivce, tak Beethovenova symfonie měla ještě o nějakou tu sympatii více. O provedení se perfektně postarala místní Moravská filharmonie Olomouc.
V chrámovém prostoru měla vynikající zvuk, všechny skupiny nástrojů byly výborně a zvukově vyváženě slyšitelné. Před poslední větou se nad filharmonií doslova zjevil Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala). Sboristé nastupovali totiž z prostoru presbytáře, ze tmy a ticha, aby si třetí větu připraveni na místě v klidu a posvátnosti vyposlechli, než dostali svou šanci v závěru díla. Sbor je vždy letitou zárukou kvality a platilo to i letos. Jak sbor, tak filharmonie až disciplinovaně reagovali na dirigentova gesta, zvláště ta dynamická, na propracovaná crescenda a decrescenda. Po skončení koncertu mnoho ohlasů na provedenou symfonii velmi pozitivně nejvíc hovořilo právě o dokonale propracované dynamice. Neobyčejně jemně a jak krásně vyzněly některé části především v pianu. Intenzivně a nejvíce zapamatovatelně vstupem hlavního tématu radostné ódy v poslední větě, kterou přednesly v unisonu violoncella a kontrabasy. Ve finále se též prosadila neobyčejně vyrovnaně pěvecká sóla, a to konkrétně, basové sólo Gustáva Beláčka, které uvedlo vstup veškerého vokálního projevu. Mírně mě nechalo na pochybách, co se jistoty týče. Ostatní sólisté se přidali bezprostředně poté. Sopranistka Lucie Silkenová a mezzosopranistka Jana Hrochová se vhodně hlasově doplňovaly, obě patří k významným operním interpretkám a jejich pěvecký projev se výtečně nesl vyrovnaně a intenzivně celým chrámem. Tenorová jistota Tomáše Černého již téměř každoročně patří k hvězdným sólistickým projevům. Kvarteto sólistů bylo bezpochyby výborně zvoleno, všichni svým projevem zněli plně a velmi vyrovnaně.
Za vším úspěchem provedené symfonie stojí dirigentská osobnost Jaromíra M. Krygela. Pokaždé mě fascinuje, s jakou pokorou dirigent předstupuje před publikum i hudebníky a dílo samotné. S jakou pečlivostí dílo připravuje a odvede každoročně k nezaměnitelnému výsledku! Dirigent Beethovenovo dílo studoval a porovnával z mnoha zdrojů, velmi pilně a svědomitě dbal na tempová označení a frázování, která Beethoven různě měnil. Zodpovědným porovnáváním vydaných dobových edic a faksimile se nakonec přiklonil pokud možno té nejautentičtější podobě a přizpůsobil vhodně tempa chrámovému prostotu. Ten mimochodem získal velmi dobré kvalitní akustické podmínky i díky velké posluchačské zaplněnosti. Další autentičnost v prostoru dómu lze také spatřovat v historické danosti vztahu olomouckého arcibiskupa Rudolfa Jana s Beethovenem, a tak zařazení závěrečného koncertu do tohoto prostoru svědčí o dobré dramaturgické propracovanosti a zodpovědnosti organizátorů, především ředitelky Dobromily Hamplové.
Podzimní festival duchovní hudby 2016
(23. ročník)
25. září – 15. října 2016 Olomouc
Dirigent: Marek Štryncl
Stanislava Mihalcová (soprán)
Irena Troupová (soprán)
Barbara Solazzo (soprán)
Sylva Čmugrová (alt)
Isabella Shaw (alt)
Hasan El Dunia (tenor)
Ondřej Šmíd (tenor)
David Nykl (bas)
Michael Adair (bas)
Musica Florea
25. září 2016 chrám sv. Michala Olomouc
program:
Johann Sebastian Bach: Mše h moll
***
Dirigent: Vojtěch Spurný
Eva Dřízgová (soprán)
Olga Jelínková (soprán)
Barbora Polášková (alt)
Tomáš Kořínek (tenor)
Pavel Švingr (bas)
Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín
Spevácky zbor Lúčnica
Sbormistryně: Elena Matušová
2. října 2016 chrám sv. Mořice Olomouc
program:
Luigi Boccherini: Stabat Mater
Carl Maria von Weber: Missa Sancta č. 1 in Es dur
***
Dirigent: Adam Viktora
Gabriela Eibenová (soprán)
Lenka Cafourková Ďuricová (soprán)
Nadia Ladkany (alt)
Tobias Hunger (tenor)
Jiří Miroslav Procházka (bas)
Michael Adair (bas)
Ensemble Inégal
6. října 2016 chrám Panny Marie Sněžné Olomouc
program:
Jan Dismas Zelenka: Psalmi vespertini II.
***
František Kop (sopran/tenor saxofon)
Petr Malásek (klavír)
Martin Lehký (baskytara)
Pavel Budy Zbořil (bicí)
8. října 2016 Klášterní Hradisko Olomouc
program:
František Kop: Suite for Mr. J. Coltrane
***
Octopus Pragensis
Umělecký vedoucí: Petr Daněk
Pavel Černý (varhany)
12. října 2016 kostel Zvěstování Páně (u kapucínů) Olomouc
program:
Jacobus Handl Gallus: Missa super Santa Maria a hudba vrcholné renesance
Anonym: Os iusti mediabitur a 8 vocum
Jacob Hassler: Toccata IV. Toni
Orlando di Lasso: Proroctví Sibyll (výběr)
Jacobus Handl Gallus: Mirabile mysterium
Charles Luython: Canzon in G
Jacobus Handl Gallus: Missa super “Sancta Maria” pro šest hlasů
Hans Leo Hassler: Ricercar in d
Jacobus Handl Gallus: Harmonie morales (výběr)
Franz Sale: Dialogismus octo vocum de amore Christi
***
Dirigent: Jaromír M. Krygel
Lucie Silkenová (soprán)
Jana Hrochová (mezzosoprán)
Tomáš Černý (tenor)
Gustáv Beláček (bas)
Moravská filharmonie Olomouc
Český filharmonický sbor Brno
Sbormistr: Petr Fiala
15. října 2016 dóm sv. Václava Olomouc
program:
Ludwig van Beethoven: 9. symfonie
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
