Zemřela slavná italská sopranistka Mirella Freni

Ve věku nedožitých 85 let zemřela v neděli 9. února 2020 v rodné Modeně světově proslulá italská sopranistka Mirella Freni. Utichl tak jeden z nejkrásnějších hlasů druhé poloviny 20. století, interpretka mnoha rolí v operách Mozarta, Verdiho, Pucciniho nebo Čajkovského, která se často objevovala po boku Luciana Pavarottiho nebo Plácida Dominga, a to i na řadě skvělých nahrávek pod vedením Herberta von Karajana nebo Giuseppe Sinopoliho. Jejím manželem byl proslulý bulharský basista Nicolai Ghiaurov.

Mirella Freni se narodila 27. února 1935 v Modeně. Studovala v Bologni a debutovala v rodném městě v Teatro Municipale 3. března 1955, tedy ve dvaceti letech, v roli Micaëly v Bizetově Carmen. Téhož roku se Mirella Freni provdala za svého učitele na bolognské konzervatoři, klavíristu a dirigenta Leone Magieru, s nímž měla dceru. Mezi dalšími Magierovými žáky byli například Luciano Pavarotti, Ruggero Raimondi či Peter Glossop. Pavarottiho znal Magiera od dětství a později s ním často spolupracoval. Mirellu nasměroval v roce 1958 k roli Mimi v Pucciniho Bohémě v turínském Teatro Regio. Tato role se stala jednou z jejích životních, a to zvláště ve dvojici s Pavarottim v roli básníka Rudolfa.

V sezoně 1959–1960 zpívala v Nizozemské opeře v Amsterdamu a v letech 1960–1962 na festivalu v Glyndebourne – právě to jí přineslo mezinárodní úspěch, a to v Zeffirelliho inscenaci Donizettiho Nápoje lásky, kde zpívala Adinu. Italský repertoár zůstal její hlavní doménou, v Glyndebourne ji dále čekaly role mozartovské – Zuzanka ve Figarově svatbě a Zerlina v Donu Giovannim.

V roce 1961 debutovala Mirella Freni v londýnské Královské opeře Covent Garden jako Nannetta ve Verdiho Falstaffovi a v roce 1963 v milánské La Scale ve stejné roli. Téhož roku poprvé zpívala i v chicagské Lyrické opeře. V roce 1965 debutovala v Metropolitní opeře v New Yorku jako Mimi v Bohémě. Na této scéně vystoupila ve 140 představeních, naposledy v roce 1997 v titulní roli Giordanovy Fedory. Mezitím zde zpívala v Donizettiho Nápoji lásky, Liu v Pucciniho Turandot, Markétku v Gounodově Faustovi, Julii v Gounodově Romeovi a Julii, Zuzanku ve Figarově svatbě, Micaëlu v Carmen, Alžbětu z Valois ve Verdiho Donu Carlovi, titulní roli v Pucciniho Manon Lescaut, Taťánu v Čajkovského Evženu Oněginovi, Alici Fordovou ve Verdiho Falstaffovi a titulní roli v Cileově Adrianě Lecouvreur.

V polovině šedesátých let se stala jednou z oblíbených pěvkyň Herberta von Karajana, s nímž pak často spolupracovala v opeře i na koncertech. Nahráli spolu mimo jiné legendární nahrávky Pucciniho Bohémy a Madam Butterfly, v nichž byl partnerem Mirelly Freni Luciano Pavarotti, či Verdiho Requiem s dalšími sólisty Christou Ludwig, Carlem Cossuttou a Nicolaiem Ghiaurovem. Právě tento světoznámý bulharský basista se stal v roce 1978 jejím druhým manželem, když se Mirella Freni rozvedla s Magierou. S Ghiaurovem často vystupovali, nahrávali a dávali mistrovské kurzy a také pomohli založit Centro Universale del Bel Canto ve Vignole. Po Ghiaurovově smrti v roce 2004 pokračovala Mirella Freni v propagaci bel canta a v udržování jeho tradice a dál se věnovala výuce mladých zpěváků z celého světa.

Postupně dále rozšiřovala svůj repertoár, ať už na jevišti či na nahrávkách, který dále obsahoval mimo jiné tyto role: Beatrice (Belliniho Beatrice di Tenda), Elvira (Belliniho Puritáni), Markétka (Boitův Mefistofele), Líza (Čajkovského Piková dáma), Norina (Donizettiho Don Pasquale), Marie (Donizettiho Dcera pluku), Mireille (Gounodova Mireille), Oberto (Händelova Alcina), Nedda (Leoncavallovi Komedianti), Hraběnka (Mozartova Figarova svatba), Lauretta (Pucciniho Gianni Schicchi), Angelika (Pucciniho Sestra Angelika), Giorgetta (Pucciniho Plášť), Tosca (Pucciniho Tosca), Matylda (Rossiniho Vilém Tell), Aida (Verdiho Aida), Elvira (Verdiho Ernani), Leonora (Verdiho Síla osudu), Desdemona (Verdiho Otello), Amelia (Verdiho Simon Boccanegra) či Violetta (Verdiho La traviata). Většinu z těchto oper také nahrála, někdy i opakovaně, vedle Pavarottiho patřili k jejím častým partnerům na jevišti či na nahrávkách také Plácido Domingo, José Carreras nebo Peter Dvorský.

Kromě zmíněných Karajanových nahrávek uveďme ještě alespoň Manon Lescaut, Toscu a Madam Butterfly s Giuseppem Sinipolim, Micaëlu v Carmen s Karajanem a později s Ozawou, Evžena Oněgina s Jamesem Levinem, Pikovou dámu se Seijim Ozawou, Figarovu svatbu (Zuzanka) se sirem Colinem Davisem, Otella a Aidu s Karajanem, Falstaffa se sirem Georgem Soltim, Ernaniho a Sílu osudu s Riccardem Mutim, Simona Boccanegru s Claudiem Abbadem, Falstaffa s Jamesem Levinem či Viléma Tella s Riccardem Chaillym.

Hrála také ve dvou operních filmech režiséra Jeana-Pierra Ponnella: Madam Butterfly (1975) s Plácidem Domingem (dirigoval Karajan) a Figarova svatba (1976) s Dietrichem Fischerem-Dieskauem, Kiri Te Kanawou a Hermannem Preyem. Ve výběru repertoáru byla opatrná, například Butterfly nahrála dvakrát a ještě pro film, ale na jevišti celou roli nikdy nezpívala, stejně jako další role, které ztvárnila pouze pro nahrávky a živě z nich zpívala jen jednotlivé árie. K tomu v roce 1987 řekla pro časopis Opera News: „Jsem velkorysá v mnoha ohledech, ale ne když si myslím, že to zničí můj hlas. Někteří zpěváci si myslí, že jsou bohové, kteří dokážou všechno. Ale já jsem vždy byla sama sebou a vždy upřímná sama k sobě a ke svým možnostem.“ Za svou dlouhou kariéru prý vděčí mimo jiné tomu, že se naučila říkat „ne“ a odmítat pro sebe nevhodné role.

S profesionální kariérou se Mirella Freni rozloučila v 70 letech, když zpívala Janu z Arku v Čajkovského Panně orleánské ve Washington National Opera 11. dubna 2005. Téhož roku oslavila 50 let na scéně a 40 let v Metropolitní opeře galakoncertem v tomto operním domě, který dirigoval James Levine. Velice muzikální, atraktivní pěvkyně s charakteristicky průzračným, svítivým tónem, který postupně vyzrával, zanechala v dějinách opery nesmazatelné místo; a její naštěstí početné nahrávky patří v mnoha případech k opravdovým pokladům operní diskografie.