Ženy, které rozsévají smrt: Amazonky

Temnota na scéně i v duších, panoptikum vášně pro zabíjení. Amazonky milují boj a nenávidí muže, svůj čas tráví tréninkem, lovem a laskáním zbraní. Proč je nám tento obraz předkládán? Abychom si uvědomili, že každé společenství může bezděky upadnout do extrému, a ten je vždy nestvůrný a zhoubný. Každý si může najít celou paletu případů, kdy fanatické nadšení zatlačilo do pozadí veškerou lidskost. Nejde o samoúčelný obraz bestiality, je to něco, co se nás bezprostředně týká. Přijímám plně poselství i jeho formu, která snad pro někoho bude trochu příliš brutální, ale je velmi účinná.

V inscenaci nenajdete dějovou linku, a přesto vás nepřestane fascinovat od prvního do posledního obrazu, jež se střídají téměř filmovými střihy, gradují, nepřestávají překvapovat (kreace současného tance jsou někdy tak předvídatelné, že už pro nic jiného než tuto schopnost překvapovat svého diváka patří Lence Vagnerové dík). Čtveřice performerek ovládne jeviště, jako kdyby šlo o celou masu interpretů, scéna se současně topí ve tmě, světlo ozařuje jen těla, rekvizity, napodobeniny zbraní nebo uťatých hlav a tanečnicím sekundující hudebníky.

Fanny Barrouquére jako křehká lyrická Marie z Lešanských jesliček? Zapomeňte, ale úplně. Je to vůdkyně ženského kmene, ta nejbrutálnější, ta nejmrštnější, nejvíce se vyžívající v krutosti. Je oporou souboru Lenky Vagnerové a v nové inscenaci zazářila v zatím nevídané poloze. Ostatní Amazonky Markéta Frösslová, Simona Machovičová a Barbora Rokoszová nezaostávají. Jde spíše o fyzické divadlo než tanec, ve výkonech se jeví poctivý nácvik bojových umění, performerky mají bystré reflexy, jejich trénink působí naprosto věrohodně. Po stránce výrazu není co vytknout, každé z nich radost z šíření zkázy divák okamžitě uvěří.

Amazonkám, tedy inscenaci, kraluje fyzická akce a vizuálně silné obrazy. Skutečně jde o výjevy, črty, záblesky, z nichž si můžeme jako diváci vytvořit představu o soužití této fiktivní skupiny, trénované k zabíjení. Některé výjevy jsou čistým zobrazením přípravy na boj – kontaktní souboj, hole, trénink s biči. Dynamika na okamžik poleví v choreograficky nejjemnější pasáži, v níž si dívky dotykem předávají cosi jako životní sílu, nebo možná neviditelnou drogu, která nezbystřuje smysly, ale zvláčňuje jejich těla, jež získávají kočičí pružnost. Zde také místo rychlosti a postřehu vyniká plasticita. Výjev připomíná také iniciaci, nová členka společenství nejprve po pozření neviditelné síly umdlévá. Tato scéna působí velmi reálně, víc než naopak hyper-realistické výjevy s umělými postavami v kápích nebo hlavami a lebkami, i na sečných zbraních je patrné, že nejsou skutečně nebezpečné. Tehdy přicházejí momenty až komické, protože se nelze oprostit od vědomí, že jde o rekvizity. Na jednu inscenaci je snad těch umělohmotných hlav příliš mnoho, ale takové okamžiky jsou alespoň zdrojem určitého odlehčení.

Ještě brutálnějším dojmem působí, když dívky odkládají haleny a vesty a jejich hrudníky nekryje spodní prádlo, ale pevně stažené obvazy (výjev symbolizuje část starověké pověsti, podle níž si Amazonky odřezávaly ňadra, aby jim nepřekážela v lukostřelbě). Aby byl vjem ještě realističtější, jsou i zakrvácené a Fanny Barrouquére vypouští červenou tekutinu i z úst a dlaní a ženy se smějí v extázi nad vlastním utrpením. Není to ale zase až tak absurdní, jak v této nahuštěné formě vidíme, rozkoš z fyzické bolesti se táhne historií lidstva odnepaměti, na mnohé formy sebepoškozování sice moderní civilizace nahlíží jako na psychickou poruchu, ale tytéž projevy byly v jiných civilizacích ritualizované a přijímané jako společenská norma. To jen tak na okraj, aby se slabší povahy příliš neděsily, anebo nás nepřekvapovala naopak vlastní netečnost k těmto výjevům – otupěli jsme možná trochu sledováním akčních thrillerů, kde krev teče proudem, ale její prolévání skutečně k lidstvu a jeho rituálům odjakživa patří.

Možná spíš než čůrky umělé krve a křik mužů a dětí ze zvukové smyčky se diváka dotkne závěrečná scéna s létajícími bojovnicemi. Velkou zásluhu na temné atmosféře večera má i hudba. Tomáš Vychytil s Hynkem Obstem jsou přítomni na scéně, většinou ale v pozadí v kápích, stranou běsnících žen, u bicích, elektrických kytar a zvukových pultíků, kde se kombinují předtočené zvuky, v reálném čase zaznamenávané útržky a živá hudba s nervy a uši drásajícími kytarovými sóly. Dochází i k interakci mezi ženami a hudebníky, kteří se pozvolna a nenápadně stávají i performery, i když je jim stále přiřazena podřízená role. Hudba je silně stimulující, připomíná nám, že intenzivní rytmus a hlasitost zvuku rozpaluje přirozeně bojovnost jako podpůrný nástroj (bojový pokřik, skandování, to vše jsou odlesky téhož). Ačkoli jsme stále odděleni od dění na scéně a pečlivě si držíme odstup, přibližuje nás zvuková krajina nemilosrdně tomuto děsivému společenství.

Syrová, podmanivá, pohlcující, poctivá divadelnická práce. Nedávno jsem říkala, že taneční divadlo nutně potřebuje dramaturgy a režiséry. Lenka Vagnerová je jednou z výjimek, která je nepotřebuje a dokáže přesně na jeviště převést to, co chce sdělit, takovými prostředky, které jsou zároveň nejpůsobivější, přičemž se obratně vyhne i patosu a kýči. Můžete se bránit tomu, o čem vám chce vyprávět, ale těžko kdo popře, že jde o kvalitní a profesionální divadlo, které hovoří beze slov, ale velmi jasně.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Amazonky
Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Scénografie, kostýmy: Michal Heriban
Světelný design: Michal Kříž
Hudba: Tomáš Vychytil
Zvukový design: Andrej Jurkovič
Repetitor: Lucie Krameriusová
Koordinátor bojových scén: Radek Mačák
Produkce: Andrea Vagnerová
Premiéra 1. listopadu 2017 divadlo La Fabrika Praha

Účinkují – Fanny Barrouquére, Markéta Frösslová, Simona Machovičová, Barbora Rokoszová, Tomáš Vychytil, Hynek Obst

www.lafabrika.cz