„Žijeť zde na dosti příjemný způsob…“ Ke stému výročí úmrtí Eduarda Nápravníka
Talentovaný hudebník dostal téměř současně dvě nabídky – do Frankfurtu a do Sankt Petěrburgu. Rozhodl se pro Rusko; v orchestru carské opery už tam působili violoncellista Jan Seifert a fagotista Hynek Vojáček, který při službě našel dost času i na komponování. Slovanské prostředí bylo bližší. Do Ruska Nápravníka zlákal kníže Nikolaj Borisovič Jusupov (1827-1891), carský důstojník a mecenáš umění, který vlastnil sbírku houslí, vzácných klenotů a obrazů a sám také trochu komponoval (jeho vnuk později zavraždí Grigorije Rasputina – ale to je jiný příběh).
Kantorské dítě
Eduard Nápravník se narodil 24. srpna 1839 v Býšti (tehdy se říkalo Bejšť), obci vzdálené 12 kilometrů od Pardubic; dnes v ní žije asi tisíc obyvatel. Učitelem zde býval Dominik Škroup, otec Františka a Johanna Nepomuka Škroupa, a také Nápravníkův otec byl učitel. V jednom z jeho životopisů se objevuje krásná formulace, že byl „dítě učitelské, tedy s pojištěným již napřed hudebním vzděláním“; kéž by tomu tak bylo dnes. Od jedenácti let se učil na klavír a varhany v Pardubicích, v Praze vystudoval gymnázium, varhanickou školu a klavírní ústav Petra Maydla, kde pak několik let vyučoval – přesně do roku 1861, kdy ho kníže Jusupov angažoval jako kapelníka své soukromé kapely.
V létě 1861 se tedy třiadvacetiletý Nápravník rozloučil s domovem a odjel do Sankt Petěrburgu – Petrohradu. Čtenářům časopisu Dalibor sděloval první dojmy:
„Hudební okolnosti se posud zde nehnuly; snad bohužel ztratíme následkem pobouření studentstva deset až dvanáct zajímavých koncertů, které se v univerzitě odbývají. Slyšel jsem již obě Glinkovy opery: Ruslan a Ludmila a Život za cara. Po prvním poslechnutí mohu jenom to říci, že z uměleckého stanoviska skoro první opera výše stojí, druhá však je v textu tak i v hudbě plynnější a vděčnější. Na tak originálního národního skladatele mohou být Rusové pyšni, a oni také jsou. Provedení ze strany zpěváků jest chatrné, ba i bídné; důkaz to, že za ohromné peníze nejsou zde s to, zdatný personál a vzornější repertoár zavésti… Včera na narozeniny prince měl jsem první produkci; program sestával z osmi kusů, mezi nimi též Glinkova skladba Kamarinskaja. Je to národní melodie sama v sobě kratinká: co však z této malinké melodie Glinka pro orchestru utvořil, dá se jenom poslechnutím vyjádřiti… Mimo Glinkovy skladby provozoval jsem též pochod z Tannhäusera, Mendelssohnovu Jarní píseň, Nikolaiovu ouverturu Veselé ženy windsorské, [svou] Vlastu a jiné. Došel jsem za zdařilé a precizní provedení velké pochvaly.“
Eduard Nápravník brzy, už onoho rozbouřeného roku 1862, dostal možnost ukázat, co se v něm skrývá – redakce Dalibora však zprávu poněkud popletla: „Nedávno potkala zde kapelníka p. Ed. Nápravníka zvláštní náhoda. Dávalať se Gluckova [!] opera Ruslan a Ludmila. Před začátkem šel p. Nápravník do orchestru pohovořiti s některými solisty, načež se opět na své místo odebral. Bylo již půl osmé a orchestr ještě nezačínal. Najednou přikvapí k p. Nápravníkovi divadelní kapelník, jenž Nápravníka ani neznal, a žádá ho, aby šel hrát na klavír, anto pianista se k představení nedostavil. Je totiž v opeře též solový klavírní part a klavír, jenž stojí tu v orchestru, má hned solo v první scéně… Nápravník dal si říci, ačkoliv jen jedenkráte operu tu slyšel a věděl, že to velmi nesnadné, prima vista solová místa přednášeti… Všichni, kdo o tomto odvážném kusu věděli, divili se nemálo korektnosti a preciznosti hry Nápravníkovy, jakož i tomu, že bez zkoušky vše tak výtečně provedl… Carský úředník, jenž v divadle dohlídku měl, zaznamenal si jméno duchaplného a vista hráče, což p. Nápravníkovi někdy ku prospěchu býti může.“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky