„Žijeť zde na dosti příjemný způsob…“ Ke stému výročí úmrtí Eduarda Nápravníka

„Četl jsem jednou, že nestává snad orchestru, v němž by nějaký Čech neúčinkoval. Pravda tohoto výroku se při mé cestě po Rusi mnohokráte potvrdila. V Oděse, v Kyjevě, ve Varšavě nalezl jsem naše rodáky buď v orchestru neb co soukromé učitele,“ psal roku 1862, kdy k ruské říši ještě patřila podstatná část Polska (a ta druhá Prusku), fagotista Crha českému hudebnímu časopisu Dalibor z Moskvy. Sám se k českým hudebníkům v Rusku právě připojil a jedna z jeho prvních návštěv krajanů náležela Eduardu Nápravníkovi. „Žijeť zde na dosti příjemný způsob – chodí na hony a přináší často bohatou kořist z káňat, havranů a vran sestávající domů. Zajíců zde není k spatření, a objeví-li se nějaký, hned na něj osm pušek namířeno a celé vesnice ho pronásledují. Také se učil, jak mi pravil, konimo jezditi, avšak bujný kůň ho jednou tak nemile vyhodil, že mu další chuť k cvičení zašla: zato však obětuje své prázdné hodiny komponování...“

Roku 1862 bylo Eduardu Nápravníkovi dvacet tři let, byl to pohledný, štíhlý mladík vznosného držení a měl za sebou první pianistické i skladatelské úspěchy. Jeho předehra Vlasta na motivy českých národních písní a klavírní fantazie České perle (kterou věnoval hraběti Janu Harrachovi) se daly považovat za dobové hity. V Českých perlách úspěšně zkombinoval oblíbené písně Když měsíček spanile svítil, Horo, horo, vysoká jsi, Pod dubem, za dubem a patetický závěr, při němž vlastenecké srdce jistě jásalo, tvořila píseň Hej, Slované. O fantazii se psalo, že „přesahuje taneční užití a hodí se ke koncertnímu přednesu“; Nápravník svou směsí vlastně nevědomky předběhl Českou besedu Ferdinanda Hellera, ale zpracováním účelovost úspěšně překonal.

Talentovaný hudebník dostal téměř současně dvě nabídky – do Frankfurtu a do Sankt Petěrburgu. Rozhodl se pro Rusko; v orchestru carské opery už tam působili violoncellista Jan Seifert a fagotista Hynek Vojáček, který při službě našel dost času i na komponování. Slovanské prostředí bylo bližší. Do Ruska Nápravníka zlákal kníže Nikolaj Borisovič Jusupov (1827-1891), carský důstojník a mecenáš umění, který vlastnil sbírku houslí, vzácných klenotů a obrazů a sám také trochu komponoval (jeho vnuk později zavraždí Grigorije Rasputina – ale to je jiný příběh).

Kantorské dítě
Eduard Nápravník se narodil 24. srpna 1839 v Býšti (tehdy se říkalo Bejšť), obci vzdálené 12 kilometrů od Pardubic; dnes v ní žije asi tisíc obyvatel. Učitelem zde býval Dominik Škroup, otec Františka a Johanna Nepomuka Škroupa, a také Nápravníkův otec byl učitel. V jednom z jeho životopisů se objevuje krásná formulace, že byl „dítě učitelské, tedy s pojištěným již napřed hudebním vzděláním“; kéž by tomu tak bylo dnes. Od jedenácti let se učil na klavír a varhany v Pardubicích, v Praze vystudoval gymnázium, varhanickou školu a klavírní ústav Petra Maydla, kde pak několik let vyučoval – přesně do roku 1861, kdy ho kníže Jusupov angažoval jako kapelníka své soukromé kapely.

V létě 1861 se tedy třiadvacetiletý Nápravník rozloučil s domovem a odjel do Sankt Petěrburgu – Petrohradu. Čtenářům časopisu Dalibor sděloval první dojmy:

„Hudební okolnosti se posud zde nehnuly; snad bohužel ztratíme následkem pobouření studentstva deset až dvanáct zajímavých koncertů, které se v univerzitě odbývají. Slyšel jsem již obě Glinkovy opery: Ruslan a Ludmila a Život za cara. Po prvním poslechnutí mohu jenom to říci, že z uměleckého stanoviska skoro první opera výše stojí, druhá však je v textu tak i v hudbě plynnější a vděčnější. Na tak originálního národního skladatele mohou být Rusové pyšni, a oni také jsou. Provedení ze strany zpěváků jest chatrné, ba i bídné; důkaz to, že za ohromné peníze nejsou zde s to, zdatný personál a vzornější repertoár zavésti… Včera na narozeniny prince měl jsem první produkci; program sestával z osmi kusů, mezi nimi též Glinkova skladba Kamarinskaja. Je to národní melodie sama v sobě kratinká: co však z této malinké melodie Glinka pro orchestru utvořil, dá se jenom poslechnutím vyjádřiti… Mimo Glinkovy skladby provozoval jsem též pochod z Tannhäusera, Mendelssohnovu Jarní píseň, Nikolaiovu ouverturu Veselé ženy windsorské, [svou] Vlastu a jiné. Došel jsem za zdařilé a precizní provedení velké pochvaly.“

Zmíněné vzbouření studentstva souviselo s protesty proti nově ustanovenému ministrovi školství Jefimu Putjatinovi (vysloužilému námořnímu admirálovi), který nařídil řadu reforem (včetně například povinné docházky na přednášky). Radikální mládež tehdy založila organizaci Zemlja i volja, která se hlásila k myšlenkám Nikolaje Černyševského. Panovalo rusko-polské politické napětí a nevole mezi mládeží překročila studentské prostředí, v Petrohradě byl neklid doprovázen žhářskými útoky. Ministr Putjatin ve funkci obstál pouze půl roku.

Eduard Nápravník brzy, už onoho rozbouřeného roku 1862, dostal možnost ukázat, co se v něm skrývá – redakce Dalibora však zprávu poněkud popletla: „Nedávno potkala zde kapelníka p. Ed. Nápravníka zvláštní náhoda. Dávalať se Gluckova [!] opera Ruslan a Ludmila. Před začátkem šel p. Nápravník do orchestru pohovořiti s některými solisty, načež se opět na své místo odebral. Bylo již půl osmé a orchestr ještě nezačínal. Najednou přikvapí k p. Nápravníkovi divadelní kapelník, jenž Nápravníka ani neznal, a žádá ho, aby šel hrát na klavír, anto pianista se k představení nedostavil. Je totiž v opeře též solový klavírní part a klavír, jenž stojí tu v orchestru, má hned solo v první scéně… Nápravník dal si říci, ačkoliv jen jedenkráte operu tu slyšel a věděl, že to velmi nesnadné, prima vista solová místa přednášeti… Všichni, kdo o tomto odvážném kusu věděli, divili se nemálo korektnosti a preciznosti hry Nápravníkovy, jakož i tomu, že bez zkoušky vše tak výtečně provedl… Carský úředník, jenž v divadle dohlídku měl, zaznamenal si jméno duchaplného a vista hráče, což p. Nápravníkovi někdy ku prospěchu býti může.“