„Žijeť zde na dosti příjemný způsob…“ Ke stému výročí úmrtí Eduarda Nápravníka

„Četl jsem jednou, že nestává snad orchestru, v němž by nějaký Čech neúčinkoval. Pravda tohoto výroku se při mé cestě po Rusi mnohokráte potvrdila. V Oděse, v Kyjevě, ve Varšavě nalezl jsem naše rodáky buď v orchestru neb co soukromé učitele,“ psal roku 1862, kdy k ruské říši ještě patřila podstatná část Polska (a ta druhá Prusku), fagotista Crha českému hudebnímu časopisu Dalibor z Moskvy. Sám se k českým hudebníkům v Rusku právě připojil a jedna z jeho prvních návštěv krajanů náležela Eduardu Nápravníkovi. „Žijeť zde na dosti příjemný způsob – chodí na hony a přináší často bohatou kořist z káňat, havranů a vran sestávající domů. Zajíců zde není k spatření, a objeví-li se nějaký, hned na něj osm pušek namířeno a celé vesnice ho pronásledují. Také se učil, jak mi pravil, konimo jezditi, avšak bujný kůň ho jednou tak nemile vyhodil, že mu další chuť k cvičení zašla: zato však obětuje své prázdné hodiny komponování...“

Roku 1862 bylo Eduardu Nápravníkovi dvacet tři let, byl to pohledný, štíhlý mladík vznosného držení a měl za sebou první pianistické i skladatelské úspěchy. Jeho předehra Vlasta na motivy českých národních písní a klavírní fantazie České perle (kterou věnoval hraběti Janu Harrachovi) se daly považovat za dobové hity. V Českých perlách úspěšně zkombinoval oblíbené písně Když měsíček spanile svítil, Horo, horo, vysoká jsi, Pod dubem, za dubem a patetický závěr, při němž vlastenecké srdce jistě jásalo, tvořila píseň Hej, Slované. O fantazii se psalo, že „přesahuje taneční užití a hodí se ke koncertnímu přednesu“; Nápravník svou směsí vlastně nevědomky předběhl Českou besedu Ferdinanda Hellera, ale zpracováním účelovost úspěšně překonal.

Talentovaný hudebník dostal téměř současně dvě nabídky – do Frankfurtu a do Sankt Petěrburgu. Rozhodl se pro Rusko; v orchestru carské opery už tam působili violoncellista Jan Seifert a fagotista Hynek Vojáček, který při službě našel dost času i na komponování. Slovanské prostředí bylo bližší. Do Ruska Nápravníka zlákal kníže Nikolaj Borisovič Jusupov (1827-1891), carský důstojník a mecenáš umění, který vlastnil sbírku houslí, vzácných klenotů a obrazů a sám také trochu komponoval (jeho vnuk později zavraždí Grigorije Rasputina – ale to je jiný příběh).

Kantorské dítě
Eduard Nápravník se narodil 24. srpna 1839 v Býšti (tehdy se říkalo Bejšť), obci vzdálené 12 kilometrů od Pardubic; dnes v ní žije asi tisíc obyvatel. Učitelem zde býval Dominik Škroup, otec Františka a Johanna Nepomuka Škroupa, a také Nápravníkův otec byl učitel. V jednom z jeho životopisů se objevuje krásná formulace, že byl „dítě učitelské, tedy s pojištěným již napřed hudebním vzděláním“; kéž by tomu tak bylo dnes. Od jedenácti let se učil na klavír a varhany v Pardubicích, v Praze vystudoval gymnázium, varhanickou školu a klavírní ústav Petra Maydla, kde pak několik let vyučoval – přesně do roku 1861, kdy ho kníže Jusupov angažoval jako kapelníka své soukromé kapely.

V létě 1861 se tedy třiadvacetiletý Nápravník rozloučil s domovem a odjel do Sankt Petěrburgu – Petrohradu. Čtenářům časopisu Dalibor sděloval první dojmy:

„Hudební okolnosti se posud zde nehnuly; snad bohužel ztratíme následkem pobouření studentstva deset až dvanáct zajímavých koncertů, které se v univerzitě odbývají. Slyšel jsem již obě Glinkovy opery: Ruslan a Ludmila a Život za cara. Po prvním poslechnutí mohu jenom to říci, že z uměleckého stanoviska skoro první opera výše stojí, druhá však je v textu tak i v hudbě plynnější a vděčnější. Na tak originálního národního skladatele mohou být Rusové pyšni, a oni také jsou. Provedení ze strany zpěváků jest chatrné, ba i bídné; důkaz to, že za ohromné peníze nejsou zde s to, zdatný personál a vzornější repertoár zavésti… Včera na narozeniny prince měl jsem první produkci; program sestával z osmi kusů, mezi nimi též Glinkova skladba Kamarinskaja. Je to národní melodie sama v sobě kratinká: co však z této malinké melodie Glinka pro orchestru utvořil, dá se jenom poslechnutím vyjádřiti… Mimo Glinkovy skladby provozoval jsem též pochod z Tannhäusera, Mendelssohnovu Jarní píseň, Nikolaiovu ouverturu Veselé ženy windsorské, [svou] Vlastu a jiné. Došel jsem za zdařilé a precizní provedení velké pochvaly.“

Zmíněné vzbouření studentstva souviselo s protesty proti nově ustanovenému ministrovi školství Jefimu Putjatinovi (vysloužilému námořnímu admirálovi), který nařídil řadu reforem (včetně například povinné docházky na přednášky). Radikální mládež tehdy založila organizaci Zemlja i volja, která se hlásila k myšlenkám Nikolaje Černyševského. Panovalo rusko-polské politické napětí a nevole mezi mládeží překročila studentské prostředí, v Petrohradě byl neklid doprovázen žhářskými útoky. Ministr Putjatin ve funkci obstál pouze půl roku.

Eduard Nápravník brzy, už onoho rozbouřeného roku 1862, dostal možnost ukázat, co se v něm skrývá – redakce Dalibora však zprávu poněkud popletla: „Nedávno potkala zde kapelníka p. Ed. Nápravníka zvláštní náhoda. Dávalať se Gluckova [!] opera Ruslan a Ludmila. Před začátkem šel p. Nápravník do orchestru pohovořiti s některými solisty, načež se opět na své místo odebral. Bylo již půl osmé a orchestr ještě nezačínal. Najednou přikvapí k p. Nápravníkovi divadelní kapelník, jenž Nápravníka ani neznal, a žádá ho, aby šel hrát na klavír, anto pianista se k představení nedostavil. Je totiž v opeře též solový klavírní part a klavír, jenž stojí tu v orchestru, má hned solo v první scéně… Nápravník dal si říci, ačkoliv jen jedenkráte operu tu slyšel a věděl, že to velmi nesnadné, prima vista solová místa přednášeti… Všichni, kdo o tomto odvážném kusu věděli, divili se nemálo korektnosti a preciznosti hry Nápravníkovy, jakož i tomu, že bez zkoušky vše tak výtečně provedl… Carský úředník, jenž v divadle dohlídku měl, zaznamenal si jméno duchaplného a vista hráče, což p. Nápravníkovi někdy ku prospěchu býti může.“

Záměnu Glinky za Glucka sveďme na tiskařského šotka, Glinkovo jméno u nás ještě běžně známé nebylo. Roku 1866 uvedlo Prozatímní divadlo Život za cara a česká premiéra Ruslana a Ludmily se uskutečnila rok nato. Řídil ji ruský host Milij Balakirev a vyvolala nepříjemnost, která měla své důsledky – ale to je také jiný příběh. V orchestrálním obsazení Ruslana a Ludmily je skutečně part klavíru, který má ve spojení s harfou imitovat zvuk ruského lidového nástroje gusli. Nápravník si každopádně záskokem získal vstup mezi zaměstnance carské opery v Mariinském divadle a stal se nejprve jakýmsi asistentem kapelníka Konstantina Ljadova (otce skladatele Anatolije Ljadova). V říjnu 1864 řídil první samostatné představení – Mozartova Dona Giovanniho, v ruštině jako Dona Žuana, a jeho autorita sílila.

Dnes se ví, jak významně se zasloužil o uvedení Musorgského Borise Godunova. Opera byla nejprve vedením carského divadla odmítnuta (jediným, kdo hlasoval pro její přijetí, byl Nápravník), a tak uvedl začátkem února 1872 na koncertě Ruské hudební společnosti aspoň korunovační scénu. Dalšího roku – rovněž koncertně – pak tři scény, a konečně se 27. ledna (podle nového kalendáře 8. února) 1874 dostala v jeho nastudování na jeviště celá opera (mezitím ji Musorgskij přepracoval). Nápravník uvedl v Petrohradě také Prodanou nevěstu, která tu ovšem dopadla neslavně, což souvisí s oním jiným příběhem, zmíněným o několik řádek výše. Při pražském hostování Milije Balakireva roku 1867 v Praze se nepohodly dvě osobnosti – Balakirev a Bedřich Smetana – a nebohá česká Mařenka se tak stala o tři roky později v Petrohradě obětí, neboť mocný Balakirev předchystal soud petrohradské kritiky. O mnoho lépe nedopadl ani Dalibor, kterého Nápravník v Petrohradě uvedl na samém konci století.

Vzájemnost i nedůvěra
Ovzduší konce šedesátých let se neslo v duchu slovanské vzájemnosti, ovšem už ne ve smyslu vizionářství Slávy dcery, ale na základě pragmatické politiky. Císařský výnos – Říjnový diplom z roku 1860 – umožnil Čechům upevnit snahy o kulturní autonomii. V tomto duchu také byla v květnu a červnu 1867 uspořádána slovanská pouť do Ruska, které se zúčastnili reprezentanti všech slovanských zemí. Češi a Moravané byli zastoupeni nejpočetněji. Z Petrohradu si tehdy odváželi jakýsi iluzorní příslib, že Rusko nedopustí, aby při rozpadu Rakouska české země pohltilo Prusko – 8. června 1867 byla vyhlášena rakousko-uherská federace, první závažný signál trhlin v habsburské říši.

Není náhoda, že se v následujících letech ruská kultura sledovala se zvýšenou pozorností, a také osobnosti, které v Rusku zastupovaly kulturu českou, byly předmětem zájmu. V Daliboru ročníku 1869 například vycházela na pokračování životopisná zpráva o Nápravníkovi (pozornost, která byla věnována třicetiletému Nápravníkovi, byla mimořádná), současně se studií Slovo o ruské hudbě a dramatu.

Ne všechno Nápravníkovi v jeho funkci vycházelo, pravidelnost hudebního života narušovala vyšší nařízení: „Naděje, že zákaz ruských představení během velkého půstu bude odvolán, se bohužel nesplnila a donutila ředitelství uspořádat tři koncerty, aby nějak zaměstnala členy divadla. Kdyby se myšlenka využila, jak to síly, které jsou k dispozici, umožňují, bylo by možno nabídnout skutečné hudební zážitky,“ píše nejmenovaný zpravodaj z Petrohradu. Místo toho se uskutečnily koncerty o dvou částech, v první bylo uvedeno nějaké symfonické dílo a druhá byla sestavena z úryvků oper, „většinou těch, které jsou týden co týden na repertoáru. Pochopitelně takové koncerty málo táhly a pochybujeme, že se ředitelství vrátily náklady, protože se našlo málo takových, kteří by chtěli po sté slyšet scénu z Hugenottů, nadto bez optické stránky.“ Dozvídáme se ale také něco víc o dojmu, jakým působil Nápravník jako skladatel. „Z větších věcí jsme slyšeli Druhou symfonii Čajkovského, úryvky z Berliozova Romea a Julie, Korsakovova Sadka a Nápravníkovu symfonickou báseň Démon podle Lermontova. Dílo je to široce založené, pracuje s leitmotivy, dobře a místy zajímavě je instrumentováno, ale podle mého pocitu mu schází vyšší svěcení a nezanechává žádný dojem.“ Korespondent se vyjadřuje i k Nápravníkovi dirigentovi: „Koncerty, které řídil pan Nápravník, mě neuspokojily ani co do provedení: přestože se dávala díla, která orchestr už hrál častěji, spočívalo na všem cosi vynuceného, nedobrovolného, jako by zúčastnění byli málo při věci a jen se snažili program dohrát do konce. Jen pomysleme, co by se všechno mohlo nabídnout s tím úžasným orchestrem, který má čtyři harfy a k tomu bezvadný, hlasově výtečný sbor!“

Operní skladatel
První Nápravníkovou operou měla být Bouře podle Shakespeara; je ale nezvěstná a není jasné, zda ji Nápravník vůbec dokončil. Námět další opery Nižegorodci je vzat z ruských dějin. Odehrává se roku 1612, kdy byl sesazen z trůnu Vasilij Šujskij – souvisí tedy s rovněž operně zpracovanými příběhy Borise Godunova, cara Dimitrije a podobných.

Nápravník se ve svých zápiscích svěřuje, že důvody, proč se pustil do kompozice opery, byly finanční – autorský honorář mu pomohl vyrovnat rodinný rozpočet. Premiéra se uskutečnila 27. prosince 1868 (podle gregoriánského kalendáře 8. ledna 1869). Byla přijata velmi příznivě, kritičtější hlasy se objevily až s postupem doby. Uznání získal za instrumentaci, „jeho znalost prostředků orchestrálních a umění použíti jich může mu záviděti každý znamenitý skladatel“. Avšak „jeví se nám Nápravník jako napodobitel cizích myšlenek“, tlumočily názory ruské kritiky české noviny. Hudba prý připomíná hlavně Glinku, ale ozve se i Mendelssohn, Donizetti či Auber. Líbil se církevní sbor ve třetím jednání, v němž „poprvé uvedeny jsou na jeviště ruské nápěvy církevního rázu“.

O pražské uvedení Nižegorodců se zajímal roku 1874 Bedřich Smetana v tehdejší funkci kapelníka Prozatímního divadla. Nápravníkova odpověď na Smetanův dotaz zněla: „Velevážený pane kapelníku! Odpustíte mně zajisté moji váhavost, že jsem se nemohl dlouho rozhodnout, jakou dát odpověď na váš dopis, týkající se mé opery Nižegorodci. […] Můj náhled je však mé první dramatické skladbě málo přízniv; je to krátce řečeno začátečnická práce...“ Píše, že pro historické libreto a užití chrámového zpěvu při svatebním obřadu se sice opera líbila, ale jestliže posílá klavírní výtah, tedy jen „na naléhání mnohých přátel a zvláště pana Palečka“ (českého basisty Josefa Palečka, člena carské opery od roku 1870). Nápravník prosí Smetanu, aby posoudil skladbu nestranně a přísně, „neb tím posloužíte hlavně sobě a všem výkonným silám uspoříte namáhavou práci a ředitelstvu zbytečné výlohy“. Sděluje také, že operu oproti původnímu tvaru zkrátil. „Ujišťuji vás, velectěný pane, že nepřijmutí opery mne neurazí, a sám cítím veliké nedostatky mé dramatické skladby.“ Smetana v odpovědi Nápravníka ujistil, že má z hudby dobrý dojem, už nechal rozepsat zpěvní party a prosí o partituru. K uvedení za Smetanova kapelnictví však nedošlo, na podzim téhož roku ztratil skladatel sluch a z divadla musel odejít.

Česká premiéra Nižegorodců se uskutečnila v Prozatímním divadle 5. listopadu 1875: „S malebnými sbory lidu mužského a ženského sčítají se zpěvy milenců Olgy a bojarýna Kuratova. Obzvlášť hudba četně zastoupených v kusu tom sborů vyniká jednoduchou, ale půvabnou skladbou národních písní slovanských. Dramatické sestavení oplývá pěknými výstupy.“ Na úspěchu se podílely tehdejší přední představitelé opery Prozatímního divadla – Marie Sittová, Betty Fibichová, Josef Lev, dirigentem byl Adolf Čech.

Na rozdíl od ruských hlasů o příbuznosti Nápravníkovy hudby se známými díly psal český tisk: „Aniž stal se nápodobitelem nějakého vzoru, vytvořil skladatel velenadaný dílo velkolepě založené a velmi šťastně rozvinuté, jež poutá nejen veksrze živou a uměleckou svou koncepcí, jakož i obratným a účinným ovládáním veškerých prostředků výrazu dramatického, leč zejména působí zcela původním, velmi šťastným sloučením živlu ruského i českého i může v tomto ohledu opera Nižegorodci, třebať neměla ještě dokonalé jednotnosti stylistické, právem považována býti co opera slovanská.“ Opera se však hrála pouze třikrát.

Roku 1886 se Nápravník v Petrohradě představil další operou Harold podle dramatu německého spisovatele a diplomata Ernsta von Wildenbrucha; jeho manželkou byla vnučka Carla Marii von Webera. Wildenbruchovo drama zasazené do jedenáctého století – období dobytí Anglie Vilémem Dobyvatelem – je z roku 1882, jednalo se tedy o čerstvou dramatickou předlohu, podle níž Nápravníkovi libreto upravil Petr I. Vajnberg. Čajkovskij se po premiéře údajně vyjádřil, že Nápravník slouží pod Wagnerovým praporem, a ten připustil: „Nepočítám to za poklesek, neboť miluji v hudbě pokrok.“

„Národní divadlo posud nenapravilo křivdy, učiněné u nás Nápravníkovi urážlivým odhozením Nižegorodců po několika představeních, a má příležitosť, Haroldem vyplniti mezeru v repertoáru zbylou, než konečně dojde k rehabilitaci zpěvných a zároveň slovanským duchem kypících Nižegorodců,“ propagovala dílo česká žurnalistika. Nevytýkala, že skladatel sáhl k cizímu námětu, byl přece slovanský. „Že by se Nápravník ve svém vzácném ruském postavení mohl vrátiti k pěstování české hudby v užším smyslu, již nedoufáme, a na tom přestáváme, že jako talent v invenci znamenitý, v koncepci vysoko vynikající a ve vší technice hudební k mistrovství dospělý zastupuje v hudební literatuře naší na jednom z míst přímo čelných živel slovanský vůbec. Vedle toho však doufáme, že jeho nehojné, ale proto přece nikdy nepřetržité styky s Prahou… přinesou též hudební vzájemnosti českoruské mnohé ovoce, ač vedle toho také vyznáváme, že nemáme Nápravníkovi za zlé, nevnucuje-li zejména oper českých podivným poměrům ruským. České umění, zejména dnes, již jest příliš hrdo, aby stálo o vyžebraná pochybná postavení v cizině, nabývajíc úspěchů nehledaných dostatek. Jestli by se arci chvíle někdy ukázala vskutku příznivou, byli bychom slavnému petrohradskému dirigentu povděčni, kdyby jí užil ve prospěch operní neb instrumentální hudby české. Jistě však mnohem více nám na tom záleží, abychom Nápravníkova díla viděli žíti u nás,“ psal Václav Vladimír Zelený.

V Čechách ale přesto tak trochu nevěděli, jak s ním naložit. Svědčí o tom článek ve Světozoru z roku 1887: „Píšeme toto jméno vždycky s nepotlačitelnou lítostí. Mělo by nám znamenati mnohem více, než co se jím rozumí dnes v naší širší společnosti. Jen nejbližší sledovatelé hudební literatury vědí o tom, jak vynikající postavení má Nápravník ve slovanské hudbě, a jen ti, kdo jsou s ním ve styku osobním, znají sami poněkud větší počet jeho pozoruhodných děl: mimo tyto úzké kruhy však jest Nápravník – totiž nynější Nápravník – ve své vlasti téměř neznám, ač patří k jejím nejpřednějším umělcům. Ještě větší politování vzbuzuje ztráta, kterou hudební život český utrpěl na znamenitém tom umělci. Ne tím, že jako skladatel nám Čechům takřka zmizel a téměř znova se narodil hudbě ruské, nepřestávaje tedy sloužiti umění slovanskému a dobrému jménu svého národa, ale ovšem proto, že jsme v něm již patrně navždy ztratili jednoho z nejzávažnějších umělců výkonných, který by byl zejména Praze dnes neocenitelný a za nějž bychom pravé náhrady na ten čas hledali marně.“

Harolda uvedlo Národní divadlo 23. března 1888: „Za dnešní všeobecné mizérie libretní je Harold vzácným zjevem. Pro nepopiratelnou divadelní působivost přehlížíme vděčně nejednu vadu textu,“ zaznělo po premiéře. V Praze byly se souhlasem autorovým provedeny v partituře velké škrty, ovšem – jak psala kritika – znejasnil se děj. „Nápravník je divadelní talent, přiklání se k velké opeře francouzské“, ale v jeho opeře je příliš tragiky, příliš proměnlivých nálad, příliš mnoho postav, zkrátka příliš všeho na malém prostoru. Soudilo se poněkud v protimluvech: „Nápravník představil se Haroldem jako eklektik, přívrženec starší školy, zároveň jako umělec vyspělý, všemi prostředky vládnoucí a nevšední divadelní talent. Vzácné vlastnosti originality ovšem postrádá, avšak vše dostupné pílí, studiem, zkušeností snahou a vážností uměleckou dosáhl. Melodika Nápravníkova jest prostá, nikdy přeslazená. Jako harmonik zaujme velmi často, ačkoliv se vyhýbá hledanému. Vedení hlasů a ovládání komplikovaného aparátu operního vzbuzuje úctu. Instrumentace jest sytá, nikde přebarvená, avšak dosti zhusta příliš kryjící: časté užívání žesťových a bicích nástrojů, k němuž ovšem svádějí rozjitřené scény, unavuje.“ Takto viděl Nápravníkovu operu Josef Bohuslav Foerster. Nad tři představení se ani ona v Praze nedostala. A časopis Dalibor lakonicky poznamenal, že „operetou zkažené obecenstvo dílo nedocenilo“.

Mnohem větší štěstí měla třetí opera – Dubrovskij (dříve hráno pod názvem Dubrovský) podle povídky Alexandra Sergejeviče Puškina. Petrohradskou premiéru měla v lednu 1895, a 13. prosince následujícího roku ji v překladu Václava Judy Novotného uvedlo pražské Národní divadlo. Příběh marné lásky mladých lidí ze znesvářených rodů má svůj nesmrtelný vzor ve veronských milencích a v operním světě existuje mnoho jejích dalších – ať už skutečných, nebo fiktivních – podob. Libreto Nápravníkovi napsal Modest Čajkovskij, skladatelův bratr. Dubrovskij se dostal na další jeviště v Rusku a také do Německa, dokonce do Spojených států.

Puškinova povídka vyšla roku 1868 na pokračování v časopise Světozor a český návštěvník opery ji mohl znát. Tentokrát nezůstalo u ojedinělého uvedení, opera úspěšně zavítala i na české scény v Brně a v Plzni, a pražské Národní divadlo ji roku 1908 inscenovalo znovu: „Jako umělec českého původu má Nápravník, který od mladých let působí na Rusi a jako vůdce carské opery v Petrohradě domohl se postavení dominujícího, nárok na to, aby česká scéna operní dbala jeho dramatické tvorby hudební, třeba šla o něm zvěst, že vynikající vliv svůj v Rusku neuplatňuje ve prospěch české zpěvohry tou měrou, jak by bylo žádoucno a možno,“ neodpustil si připomenout Emanuel Chvála; otázka je, nakolik mohl vědět, kolik je v Rusku možno. Také on se pokouší najít definici Nápravníkova tvůrčího slohu, také on zakopává o pojem eklekticismu, který už se tehdy stal synonymem nedostatku originality, a hledá, kde všude bral či nebral skladatel podněty. „Povahou svou jest Nápravník eklektikem, který přes dlouholetý pevný styk s hudbou ruskou poměrně málo poddává se vlivům vysloveně ruským; spíše sklání se k romantice německé, a tu a tam spoře ohlásí se v melodice též český jeho původ.“ Přesto prý v Dubrovském působí především rusismy, „často i příbuznost scén se známými scénami ruských oper, zejména Čajkovského Oněgina. Modlitby lidu při skonu Dubrovského otce, zpěv dívek ve třetím jednání a ‚ruská národní pljaska‘ v posledním dotýkají se ruské hudby lidové buď přímo, buď prostřednictvím vynikajících výtvorů umělé hudby ruské. Navzdor tomu však i v Dubrovském převládá vliv romantiky západoevropské, specielně mendelssohnismus, a sice i v těch zpěvech Dubrovského a Máši, které odnášeti se měly ke vzorům lyriky francouzské,“ podává recenzent celou škálu rad. „Scén prokomponovaných jest málo, oporou skladby zůstává číslo uzavřené, převahou formy písňové dvou a třídílné. V tom přizpůsobuje se Nápravník ruskému zvyku, který přidržuje se vzoru Glinkova a k modernímu nazírání na potřeby hudby dramatické, najmě k formám Wagnerovým, chová se odmítavě. Víme, že v té příčině nejen Borodin a Dargomyžskij, nýbrž i Čajkovskij a Rimskij-Korsakov odpírali pokrokovému směru západnímu, spatřujíce v něm nebezpečí pro samorostlost a z ní vyplývající rázovitost umění ruského.“ Vida, čeští odpůrci Wagnerovi, kteří ztrpčovali život Smetanovi, už byli zapomenuti. Bohužel neměla inscenace odpovídající obsazení – devětatřicetileté Růženě Maturové už dívčí pel mladinké Máši nebylo snadné uvěřit (před osmi lety ještě zpívala Dvořákovu Rusalku, nyní už stála těsně před výpovědí, kterou také následujícího roku dostala), a ani tenoristu Bohumila Ptáka v roli Vladimíra „nezastihl Dubrovský v plné síle někdejší účinnosti, svěžesti hlasu postrádáme“.

Roku 1903 měla v Petrohradě premiéru poslední Nápravníkova opera, Francesca da Rimini podle tragédie Paolo a Francesca tehdy populárního a po smrti zapomenutého anglického dramatika Stephena Phillipse (1864-1915), jemuž za předlohu posloužila Danteho Božská komedie. Operou se Nápravník s divadlem rozloučil také jako kapelník.

Maršál orchestru
Eduard Francevič Nápravník výrazně pozvedl úroveň carské opery. Celkem nastudoval přes sedmdesát děl, mezi nimi opery Petra Iljiče Čajkovského, Antona Rubinsteina, Césara Kjuje, Rimského-Korsakova, ale také Wagnera a Verdiho – a pochopitelně svá vlastní díla. Čajkovskému prý pomohl překonat nedostatek sebedůvěry k dirigování, když ho vyzval, aby moskevskou premiéru svých Střevíčků (druhá verze Kováře Vakuly) dirigoval sám.

Přes deset let byl Nápravník předsedou petrohradského odboru Ruské hudební společnosti a i po odchodu z funkce řídil její koncerty s bohatým repertoárem. Na zimní sezonu 1881 například bylo ohlášeno deset koncertů za Nápravníkova řízení, na nichž měly být uvedeny Beethovenova Pastorální symfonie, Berliozova Fantastická symfonie, Schumannova Čtvrtá symfonie a předehra Manfred, Schubertova Nedokončená, Lisztova symfonická báseň Hungaria, Čajkovského Bouře, předehra k Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským, a také Nápravníkova novinka, symfonická báseň Orient.

Eduard Nápravník získal řadu ocenění a vyznamenání, roku 1888 byl povýšen do šlechtického stavu („potomstvennoje dvorjanstvo“), které před ním získal jen Anton Rubinstein. S manželkou Olgou měl tři děti, syna Vladimíra a dcery Olgu a Varvaru – kvůli nim přestoupil roku 1903 k pravoslaví a přijal jméno Dimitrij. Dirigentskou činnost zcela ukončil v prosinci 1914. Poslední léta jeho života nebyla radostná, ztratil ženu, jediný syn spáchal sebevraždu. Náročná léta s taktovkou se podepsala na jeho zdraví. Zemřel (podle gregoriánského kalendáře) 23. listopadu 1916.

Tak, jak se za života Nápravníkovi občas vytýkalo, že v Rusku málo dělá pro českou hudbu, že se z jeho hudby ztratila česká nota, tak se z něj ale později učinil posel česko-ruských kulturních vztahů:

„Eduard Nápravník — ‚maršál orchestru‘ — jak ho ještě dnes v Sovětském svazu nazývají, si zaslouží, abychom si ho stále připomínali jako významného krajana, velikého umělce: dirigenta, skladatele, pedagoga, a jako nadšeného propagátora česko-ruských styků,“ psalo se například roku 1976. Nápravník není jediný, jehož odkaz se převracel podle toho, jak se to kdy hodilo.

Čajkovskij věnoval Nápravníkovi svou operu Panna orleánská. Jejich vzájemný vztah dokumentuje pětaosmdesát dopisů ruského skladatele Nápravníkovi a čtyřicítka Nápravníkových dopisů ruskému mistrovi. V prvním dopise, z května 1872, oslovuje Čajkovskij Nápravníka „Milostivyj gosudar“. V tom posledním, odeslaném 3. srpna 1893, zmiňuje Čajkovskij cestu do Anglie, kde převzal čestný doktorát v Cambridgi, setkání s klavíristkou Sofií Menter a žákem svého bratra Modesta Nikolajem Konradim, nechává pozdravovat Nápravníkovu dceru a její rodinu a jeho syna Vladimíra – a píše také o dokončování Šesté symfonie:

„Drahý příteli! Spěchám ti odpovědět s odcházející poštou, a proto promiň, že píšu jen několik slov. Dostal jsem v těchto dnech dopis od Modesta z Kamenky. Píše o Tobě a Tvojí práci, z čehož soudím, že podle všeho už dostal můj dopis i telegram. Z Optinského kláštera jel k bratru Nikolajovi do Kamenky. Myslím, že proto jsi tak dlouho zůstával bez dopovědi. V každém případě je mi hrozně nemilé, že jsi zbytečně ztratil mnoho drahocenného času.

Za sebe Ti sděluju, že jsem se po skoro dvouměsíčním trmácení vrátil do Klinu. Po Londýně jsem se zdržel týden u Menterové v Tyrolsku, víc než dva v Poltavské gubernii u Konradiho, pak deset dní u bratra Nikolaje v Kurské gubernii. Teď jsem se pustil do instrumentace symfonie. Jsem velmi rád, že můžu konečně klidně sedět u sebe a věnovat se většinou práci, ta prázdnota mě začínala tížit.

Buď zdráv, holoubku! Srdečné poklony Olze Eduardovně, dcerkám i Kosťovi. Voloďa mi nepíše. Ostatně, já mu napíšu sám.

Tvůj P. Čajkovskij

Odpusť, že píšu nečitelně – moc spěchám.“

Premiéru Šesté symfonie dirigoval Čajkovskij 28. října 1893 v Petrohradě, 6. listopadu zemřel. Eduard Nápravník uspořádal mimořádný koncert k uctění jeho památky, na němž Patetickou symfonii znovu uvedl; tehdy prý nastoupila vítěznou cestu do světa.