„Žijeť zde na dosti příjemný způsob…“ Ke stému výročí úmrtí Eduarda Nápravníka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

O pražské uvedení Nižegorodců se zajímal roku 1874 Bedřich Smetana v tehdejší funkci kapelníka Prozatímního divadla. Nápravníkova odpověď na Smetanův dotaz zněla: „Velevážený pane kapelníku! Odpustíte mně zajisté moji váhavost, že jsem se nemohl dlouho rozhodnout, jakou dát odpověď na váš dopis, týkající se mé opery Nižegorodci. […] Můj náhled je však mé první dramatické skladbě málo přízniv; je to krátce řečeno začátečnická práce...“ Píše, že pro historické libreto a užití chrámového zpěvu při svatebním obřadu se sice opera líbila, ale jestliže posílá klavírní výtah, tedy jen „na naléhání mnohých přátel a zvláště pana Palečka“ (českého basisty Josefa Palečka, člena carské opery od roku 1870). Nápravník prosí Smetanu, aby posoudil skladbu nestranně a přísně, „neb tím posloužíte hlavně sobě a všem výkonným silám uspoříte namáhavou práci a ředitelstvu zbytečné výlohy“. Sděluje také, že operu oproti původnímu tvaru zkrátil. „Ujišťuji vás, velectěný pane, že nepřijmutí opery mne neurazí, a sám cítím veliké nedostatky mé dramatické skladby.“ Smetana v odpovědi Nápravníka ujistil, že má z hudby dobrý dojem, už nechal rozepsat zpěvní party a prosí o partituru. K uvedení za Smetanova kapelnictví však nedošlo, na podzim téhož roku ztratil skladatel sluch a z divadla musel odejít.

Česká premiéra Nižegorodců se uskutečnila v Prozatímním divadle 5. listopadu 1875: „S malebnými sbory lidu mužského a ženského sčítají se zpěvy milenců Olgy a bojarýna Kuratova. Obzvlášť hudba četně zastoupených v kusu tom sborů vyniká jednoduchou, ale půvabnou skladbou národních písní slovanských. Dramatické sestavení oplývá pěknými výstupy.“ Na úspěchu se podílely tehdejší přední představitelé opery Prozatímního divadla – Marie Sittová, Betty Fibichová, Josef Lev, dirigentem byl Adolf Čech.

Prozatímní divadlo (zdroj theatre-architecture.eu/archiv J. Hilmery)
Prozatímní divadlo (zdroj theatre-architecture.eu/archiv J. Hilmery)

Na rozdíl od ruských hlasů o příbuznosti Nápravníkovy hudby se známými díly psal český tisk: „Aniž stal se nápodobitelem nějakého vzoru, vytvořil skladatel velenadaný dílo velkolepě založené a velmi šťastně rozvinuté, jež poutá nejen veksrze živou a uměleckou svou koncepcí, jakož i obratným a účinným ovládáním veškerých prostředků výrazu dramatického, leč zejména působí zcela původním, velmi šťastným sloučením živlu ruského i českého i může v tomto ohledu opera Nižegorodci, třebať neměla ještě dokonalé jednotnosti stylistické, právem považována býti co opera slovanská.“ Opera se však hrála pouze třikrát.

Roku 1886 se Nápravník v Petrohradě představil další operou Harold podle dramatu německého spisovatele a diplomata Ernsta von Wildenbrucha; jeho manželkou byla vnučka Carla Marii von Webera. Wildenbruchovo drama zasazené do jedenáctého století – období dobytí Anglie Vilémem Dobyvatelem – je z roku 1882, jednalo se tedy o čerstvou dramatickou předlohu, podle níž Nápravníkovi libreto upravil Petr I. Vajnberg. Čajkovskij se po premiéře údajně vyjádřil, že Nápravník slouží pod Wagnerovým praporem, a ten připustil: „Nepočítám to za poklesek, neboť miluji v hudbě pokrok.“

Národní divadlo posud nenapravilo křivdy, učiněné u nás Nápravníkovi urážlivým odhozením Nižegorodců po několika představeních, a má příležitosť, Haroldem vyplniti mezeru v repertoáru zbylou, než konečně dojde k rehabilitaci zpěvných a zároveň slovanským duchem kypících Nižegorodců,“ propagovala dílo česká žurnalistika. Nevytýkala, že skladatel sáhl k cizímu námětu, byl přece slovanský. „Že by se Nápravník ve svém vzácném ruském postavení mohl vrátiti k pěstování české hudby v užším smyslu, již nedoufáme, a na tom přestáváme, že jako talent v invenci znamenitý, v koncepci vysoko vynikající a ve vší technice hudební k mistrovství dospělý zastupuje v hudební literatuře naší na jednom z míst přímo čelných živel slovanský vůbec. Vedle toho však doufáme, že jeho nehojné, ale proto přece nikdy nepřetržité styky s Prahou… přinesou též hudební vzájemnosti českoruské mnohé ovoce, ač vedle toho také vyznáváme, že nemáme Nápravníkovi za zlé, nevnucuje-li zejména oper českých podivným poměrům ruským. České umění, zejména dnes, již jest příliš hrdo, aby stálo o vyžebraná pochybná postavení v cizině, nabývajíc úspěchů nehledaných dostatek. Jestli by se arci chvíle někdy ukázala vskutku příznivou, byli bychom slavnému petrohradskému dirigentu povděčni, kdyby jí užil ve prospěch operní neb instrumentální hudby české. Jistě však mnohem více nám na tom záleží, abychom Nápravníkova díla viděli žíti u nás,“ psal Václav Vladimír Zelený.

V Čechách ale přesto tak trochu nevěděli, jak s ním naložit. Svědčí o tom článek ve Světozoru z roku 1887: „Píšeme toto jméno vždycky s nepotlačitelnou lítostí. Mělo by nám znamenati mnohem více, než co se jím rozumí dnes v naší širší společnosti. Jen nejbližší sledovatelé hudební literatury vědí o tom, jak vynikající postavení má Nápravník ve slovanské hudbě, a jen ti, kdo jsou s ním ve styku osobním, znají sami poněkud větší počet jeho pozoruhodných děl: mimo tyto úzké kruhy však jest Nápravník – totiž nynější Nápravník – ve své vlasti téměř neznám, ač patří k jejím nejpřednějším umělcům. Ještě větší politování vzbuzuje ztráta, kterou hudební život český utrpěl na znamenitém tom umělci. Ne tím, že jako skladatel nám Čechům takřka zmizel a téměř znova se narodil hudbě ruské, nepřestávaje tedy sloužiti umění slovanskému a dobrému jménu svého národa, ale ovšem proto, že jsme v něm již patrně navždy ztratili jednoho z nejzávažnějších umělců výkonných, který by byl zejména Praze dnes neocenitelný a za nějž bychom pravé náhrady na ten čas hledali marně.“

Harolda uvedlo Národní divadlo 23. března 1888: „Za dnešní všeobecné mizérie libretní je Harold vzácným zjevem. Pro nepopiratelnou divadelní působivost přehlížíme vděčně nejednu vadu textu,“ zaznělo po premiéře. V Praze byly se souhlasem autorovým provedeny v partituře velké škrty, ovšem – jak psala kritika – znejasnil se děj. „Nápravník je divadelní talent, přiklání se k velké opeře francouzské“, ale v jeho opeře je příliš tragiky, příliš proměnlivých nálad, příliš mnoho postav, zkrátka příliš všeho na malém prostoru. Soudilo se poněkud v protimluvech: „Nápravník představil se Haroldem jako eklektik, přívrženec starší školy, zároveň jako umělec vyspělý, všemi prostředky vládnoucí a nevšední divadelní talent. Vzácné vlastnosti originality ovšem postrádá, avšak vše dostupné pílí, studiem, zkušeností snahou a vážností uměleckou dosáhl. Melodika Nápravníkova jest prostá, nikdy přeslazená. Jako harmonik zaujme velmi často, ačkoliv se vyhýbá hledanému. Vedení hlasů a ovládání komplikovaného aparátu operního vzbuzuje úctu. Instrumentace jest sytá, nikde přebarvená, avšak dosti zhusta příliš kryjící: časté užívání žesťových a bicích nástrojů, k němuž ovšem svádějí rozjitřené scény, unavuje.“ Takto viděl Nápravníkovu operu Josef Bohuslav Foerster. Nad tři představení se ani ona v Praze nedostala. A časopis Dalibor lakonicky poznamenal, že „operetou zkažené obecenstvo dílo nedocenilo“.

Národní divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu)
Národní divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments