Životní jubileum dlouholeté hvězdy brněnské opery: Natalia Romanová slaví sedmdesátiny

  1. 1
  2. 2

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Ve dnech, kdy si připomínáme stotřicáté výročí existence českého Národního divadla v Brně, slaví své kulaté narozeniny také dlouholetá sólistka Janáčkovy opery Natalia Romanová. Toto propojení je v něčem přímo symbolické. Ačkoli Natalia Romanová přišla do Brna až po dvou „tovaryšských“ letech v Ústí nad Labem, v Brně zakotvila natrvalo. A nejen to, lze říci, že za tři desítky let působení v Janáčkově opeře zaujala významné postavení v historii tohoto souboru. Je jednou z posledních českých zpěvaček, které dokonale zvládaly úskalí repertoárového provozu operních souborů tak, jak byl u nás po desítky let praktikován. Rovněž jednou z posledních, která se soustavně a programově věnovala českému opernímu repertoáru a na vysoké interpretační úrovni zvládla náročné sopránové partie ve všech Smetanových operách a ve stěžejních dílech Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.Narodila se 7. prosince 1944 v Černovicích. Dnes jsou Černovice oblastním centrem na západní Ukrajině, ale v dávných dobách habsburské monarchie byly rychle rostoucím centrem provincie Bukovina, o jehož rozkvět se výrazně zasloužil významný český architekt a mecenáš mnoha umělců Josef Hlávka. V roce 1944 ovšem v této oblasti zuřila válka a rodiče malé Natálky sloužili v armádním sboru Ludvíka Svobody. Její otec byl velitelem tanku, maminka byla ošetřovatelka. Jak otec, tak matka měli hudební nadání, tatínek byl jedním ze zakládajících členů vojenského hudebního souboru Víta Nejedlého a maminka velmi dobrou klavíristkou.

Po válce se rodina Romanových usadila v Bohosudově u Teplic. Malou Natálku přitahovala hudba už od raného dětství. Učila se hrát na klavír a ve školním orchestru dokonce hrála na trubku. Na teplickém gymnáziu, kde studovala, objevil její pěvecký talent profesor Slavík a doporučil jí studium na konzervatoři. Uposlechla jej a na Pražské konzervatoři se stala posluchačkou profesora Konstantina Karenina. Vedle toho navštěvovala také lekce hry na varhany. Svá pěvecká studia si poté prohloubila u profesorky Růženy Židové a později u profesora Václava Achaladze, který se stal jejím manželem.

Se skupinou posluchačů konzervatoře absolvovala třítýdenní studijní pobyt v Miláně, kde účinkovali v představení Mozartovy opery La clemenza di Tito. Opera se hrála na malé scéně milánské La Scaly (La Piccola Scala). Představení dirigoval Nino Sanzogno a v sólových rolích účinkovali přední italští sólisté.

Po absolutoriu v roce 1967 se stala členkou sboru opery Smetanova divadla (nyní Státní opera), jako jeho členka vystoupila v řadě představení Wagnerova Lohengrina v roli jednoho z pážat. Na jaře 1975 ji obsadili dirigent František Vajnar a hostující režisér, jedna z největších osobností tehdejší ruské operní scény, Boris Alexandrovič Pokrovskij do role Jolkinové v opeře Kirilla Molčanova A jitra jsou zde tichá.V ústecké opeře tehdy nastoupil do šéfovské funkce mladý ambiciózní dirigent Petr Vronský, který doplňoval soubor o mladé perspektivní sólisty. Natalie Romanová vykonala konkurz následovně: naučila se kompletně roli Mařenky a při hostování ústecké opery v Teplicích v této roli vystoupila. Okamžitě byla angažována a Mařenka se od té doby stala jednou z jejích nejmilejších a také nejlepších rolí.

Za dva roky svého ústeckého působení na sebe upozornila v řadě rolí různého typu, v nichž prokázala svou vrozenou hudebnost, vynikající pěveckou techniku, ale také hlubokou citovost projevu a bezprostřední jevištní přirozenost. Byly to například paní Fordová v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Liu v Pucciiho Turandot, Žofie ve Straussově Růžovém kavalíru, Hanička v Lucerně Vítězslava Nováka, titulní role v Dvořákově Rusalce, Krasava ve Smetanově Libuši a především role královny Alžběty v Donizettihio opeře Roberto Devereux, která se v Ústí hrála pod názvem Královnin prsten. Inscenaci této opery režíroval hostující Václav Věžník, který na mladou sopranistku upozornil vedení Janáčkovy opery. Po dvou hostováních v roli Mařenky a Violetty ve Verdiho Traviatě se Natalia Romanová stala v roce 1977 členkou Janáčkovy opery.

Její první brněnskou studovanou rolí byla Soňa v Prokofjevově opeře Semjon Kotko, poté následoval záskok v malé roli Chocholky v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky a Varvara v Káti Kabanové. Po čase se setkala s Karolkou v Její pastorkyni a po několika letech následovaly její vrcholné janáčkovské kreace, v nichž prokázala své plné souznění se skladatelovými náročnými požadavky na zpěváky a jejich pěveckou a hereckou svrchovanost. Dne 21. ledna 1984 ztvárnila titulní roli v Její pastorkyni při slavnostní premiéře nastudované dirigentem Františkem Jílkem a režisérem Václavem Věžníkem u příležitosti osmdesátého výročí prvního uvedení této opery.Jejím partnerem v roli Lacy byl Vilém Přibyl a spolu účinkovali i při prosincovém představení, jež bylo uvedeno ke stému výročí zahájení činnosti Národního divadla v Brně. Dvakrát byla v této inscenaci její partnerkou v roli Kostelničky Leonie Rysanek. Jednou to bylo v Brně, podruhé při hostování brněnské opery v Madridu.V říjnu 1986 se poprvé setkala s titulní rolí v Káti Kabanové a od první chvíle si ji zamilovala. Jak řekla v rozhovoru, o nějž ji požádala v rámci své bakalářské práce v roce 2006 tehdejší studentka pedagogické fakulty Jitka Klečanská, cítila mezi sebou a osobou Káti určitou vnitřní spřízněnost. Premiéra Káti, kterou dirigoval Gennadij Rožděstvenskij, se stala mimořádnou událostí. Eva Herrmannová takto v Tvorbě ohodnotila výkon představitelky titulní role Natalie Romanové: „… je citově bohatá s velkou hudební inteligencí, křehká a něžná.“

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář