Životní role Sylvie Kodetové

  1. 1
  2. 2

Snad každý umělec alespoň jednou v profesní kariéře zažil ten výjimečný a ostatním jen těžko sdělitelný pocit, že úloha, kterou právě studuje, je pro něj čímsi výjimečná. Zcela sugestivně přitom v probíhajícím tvůrčím procesu nabyl dojmu, jako by dotyčná úloha byla napsána pouze a jedině pro něj a že jen on ji dokáže podat tím nejlepším a nejdůvěryhodnějším způsobem. V seriálu o životních rolích se vám budeme snažit zprostředkovat příběhy těchto rolí a dojmy, které si umělci z jejich studia odnášeli.

Ve volném pokračování našeho pravidelného setkávání zavzpomíná na svou životní roli komorné Zuzanky z Mozartovy opery Figarova svatba dlouholetá členka pražského Národního divadla a Státního divadla v Brně operní pěvkyně Sylvia Kodetová.


Kterou roli považujete vy za svou životní?

To je nesmírně těžké říct jen tak. Vybrat jednu jedinou roli, to se snad ani nedá… Nejraději jsem zpívala v mozartovských operách. Během své pěvecké kariéry jsem si zazpívala Zerlinku v Donu Giovannim, Despinu v Così fan tutte, Papagenu v Kouzelné flétně, Blondu z Únosu ze serailu a řadu dalších. Mojí nejzamilovanější operou však byla Figarova svatba. Zpívala jsem v ní v různých provedeních, pod rozličným režijním i dirigentským vedením. Figarova svatba mě v různých obměnách provázela po celý život. Z toho také vyplývá, že mou nejoblíbenější a zároveň životní rolí se stala postava komorné Zuzanky.

Ve kterém období života vás tato role potkala?

Poprvé jsem se s Figarovou svatbou potkala již během studia na Pražské konzervatoři. Zpívala jsem tehdy úlohu Barušky, se kterou jsem ještě jako konzervatoristka vystoupila pohostinsky společně se Soňou Červenou v úloze Cherubína při premiéře opery v lednu 1954 na prkna pražského Tylova divadla. Později se k Barberině přidala také Zuzanka, která mi ze všech mozartovských postav seděla nejlépe i hlasově. Byla to role, se kterou jsem se potkávala celý život a zpívala jsem ji během angažmá v Praze i Brně, při zájezdech i na festivalech.Kdo stál u zrodu vaší Zuzanky? Od koho přišla pověstná nabídka, která se neodmítá?

Ve své první pražské inscenaci Figarovy svatby jsem zpívala pouze úlohu Barušky. Když se na přelomu let 1960/1961 připravovalo nové uvedení opery, dostala jsem již jako sólistka a členka souboru opery Národního divadla vedle úlohy Barušky, kterou jsem již měla nastudovanou a léty prověřenou, také nabídku na roli Zuzanky. Nabídka přišla od vedení opery, které tehdy tvořil její šéf Jan Seidel, režisér inscenace Karel Jernek a dirigent Robert Brock.

Jakým způsobem jste roli studovala?

Naprosto běžným. Ze všeho nejdřív jsem si zakoupila klavírní výtah a pečlivě jsem jej doma studovala. Později jsem roli zkoušela při korepeticích v divadle. Pozorně jsem také sledovala zkoušky paní Tauberové, jedné z nejvýznamnějších představitelek této role. Marii Tauberovou jsem měla profesně i lidsky nesmírně ráda. Poznala jsem ji jako velice milou, vstřícnou a krásnou kolegyni, která bytostně nesnášela konflikty a důsledně se jim vyhýbala. Zpívala nenapodobitelným lyricko-koloraturním sopránem, který jsem milovala. Tato výborná operní pěvkyně se stala mým celoživotním pěveckým vzorem. Skvělá však byla také Jaroslava Vymazalová jako Hraběnka nebo Dalibor Jedlička jako Figaro.

Měla jste nějaký rituál, který jste před představením dodržovala?

Ani ne, spíše jsem udržovala určitý pravidelný rytmus, kterým jsem se řídila. Před představením jsem se snažila být vždycky v klidu. Odpoledne jsem si šla na dvě hodiny lehnout, pak jsem se rozezpívala a dala si něco lehkého k snědku, většinou se jednalo o chleba s máslem nebo šunkou. Chybět nesměla také káva, kterou jsem během představení vzhledem k tomu, že vysušuje, nikdy nepila. V divadle jsem si dávala pouze čaj.

Prodělala během let vaše Zuzanka nějaké zásadní proměny?

Podstatu role jsem neměnila, ta je daná. Měnilo se pouze režijní provedení. Do Národního jsem vstupovala v roce 1954 do Figarky režírované Bohumilem Hrdličkou, na počátku šedesátých let ji pak inscenoval režisér Karel Jernek, později pak v roce 1971 Bohumil Zoul. Každý z režisérů měl své představy a ty se musely dodržet.

Jak probíhala vaše spolupráce s režiséry a dirigenty? Dovedla jste si při studiu role takzvaně prosadit svou?

Já byla vždycky poslušná. Pozorně jsem naslouchala pokynům režiséra i požadavkům dirigenta a většinou jsem proti nim neprotestovala. Vystartovala jsem pouze jednou: Při inscenaci Mozartova Dona Giovanniho v Kašlíkově režii, v roce 1962, byl na scéně postaven paraván, za kterým se měla Zerlina při usmiřovací scéně s Masettem svlékat a postupně přes něj odkládat své svršky. Následně měla vystoupit ven a po cestičce kolem lóží projít pouze ve spodním prádle do zákulisí. Tohle již bylo moc i na mě a odmítla jsem. Režisér Kašlík po zkoušce vyletěl z lóže, odkud všechno sledoval, přiběhl za mnou do šatny a prohlásil: „Taková hezká baba a nechce se svléknout.“ Tehdy jsem však prosadila svou a nic podobného jsem dělat nemusela.Vraťme se k Zuzance: Dokázala byste ji nějakým způsobem charakterizovat?

Zuzanka je nesmírně veselé a živé stvoření. Celé představení jsem běhala po jevišti z jednoho konce na druhý a pořádně se nezastavila. Až v samém závěru opery přijde zvolnění při jedné poklidné árii. Byly to nervy, ale vždycky jsem to nějak zvládla, musela jsem. Člověk si tak nějak zvykne a hlavně jsem to dělala ráda. Mozart mě provázel celým profesním životem. Měla jsem na něj dispozice a do mozartovských oper mě obsazovali velice často. Zuzanka se stala mým celoživotním údělem a jsem tomu tak nějak i ráda…

Kterou část opery nebo árii jste si oblíbila?

Nejraději jsem měla zmíněnou klidnou árii ze závěru čtvrtého, závěrečného jednání.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na