Zpívat česky, nebo v originále?

  1. 1
  2. 2
V ohlasech na několik posledních premiér tuzemských operních souborů se znovu rozproudily debaty o tom, zda se na českých scénách mají zpívat opery v originále, nebo v češtině. Téma, u kterého rozhodně stojí za to se zastavit.
ilustrační foto (foto archiv)
ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Nejdřív ale zdánlivě nesouvisející úvod. Před časem probíhala především na stránkách Lidových novin chvílemi dosti vášnivá diskuze o tom, zda dabovat filmy, či jen titulkovat. Proti dabování se přitom ostře vymezovali většinou angličtináři, ať už kantoři anebo překladatelé. Bylo to plně pochopitelné, angličtina je lingua franca dneška a sledování filmu či televizní inscenace v originále, zejména pokud se jedná o text ze současnosti, může ke znalosti jazyka velmi přispět. Souhlasím, že pro texty v běžné angličtině, která se používá dnes, ať už se jedná o programy umělecké anebo populárně naučné, je dabing zhola zbytečný, úplně postačí titulky. Jenže angličtina není jediný jazyk, byť by si to nepochybně mnozí přáli.

Ruku na srdce, kolik lidí dnes u nás umí francouzsky? Těžko by četnické historky ze Saint Tropez s geniálním Louisem de Funesem získaly v českém prostředí takovou oblibu, jakou mají díky kongeniálnímu dabingu Františka Filipovského. A mohl bych uvést další příklady, například z italské filmové produkce anebo i některých anglických či amerických filmů ze specifického prostředí. Prostě, jednotné řešení neexistuje.

A ono je to s tím zpíváním v opeře v lecčem obdobné. Problému, zda zpívat česky, nebo v jazyce originálu, se dost intenzivně věnuji od chvíle, kdy se na našich jevištích začalo zpívat v původních jazycích v hojnější míře.

Především si uvědomme, že primární důvody zpívání v originále byly ryze praktické. V devatenáctém století se v rámci emancipace jednotlivých evropských národů všude v Evropě rozšířilo uvádění oper v národních jazycích. V českém prostředí to bylo vzhledem ke specifice národního obrození a úloze, kterou sehrálo Národní divadlo v naší historii, obzvláště významné.

Postupný proces návratu k uvádění oper v originále byl zahájen v Americe, především v Met, kam byli zváni špičkoví pěvci z celého světa. Šlo o to, aby operní představení nepůsobilo jako babylonská věž. Opery byly uváděny vesměs v některém ze tří jazyků, v nichž byly komponovány, v italštině, němčině a francouzštině. České opery jako Prodaná nevěsta, Rusalka anebo Jenůfa byly uváděny v němčině.

V Evropě byla, jak je obecně známo, prvním divadlem, kde se začalo systematicky zpívat v originále, v padesátých letech díky Herbertu von Karajanovi Státní opera ve Vídni. A po Vídni se uvádění oper v originále rozšířilo do dalších čelných souborů. Stalo se tak opět především proto, aby v tělesech, v nichž působili nejlepší z nejlepších z celého světa, dostalo představení jednotný ráz. Ve velkých metropolích vedle sebe působily soubory, v nichž se zpívalo v originále, a soubory, upřednostňující domácí jazyk – Staatsoper a Volksoper Vídeň, Staatsoper a Theater am Gärtnerplatz v Mnichově, Met a New York City Opera nebo Covent Garden a English National Opera v Londýně. Postupně se praxe uvádění v jazyce originálu začala rozšiřovat do celého světa a po roce 1990 dorazila v masovém měřítku i k nám.

Rozšíření této praxe výrazně napomohlo zavedení titulkovacího zařízení, které bylo poprvé použito údajně v roce 1983 v kanadském Torontu. Dnes tato zařízení dospěla k dosavadnímu vrcholu dokonalosti v podobě, kdy si jazyk může navolit divák sám na sedadle před sebou a není rozptylován neustálým zvedáním hlavy nad portál. V Japonsku, kde je ovšem jiný princip psaní, je to praktičtější, protože čtecí panely jsou rozmístěny po stranách jeviště.

ilustrační foto (zdroj thebentnailopera.wordpress.com)

Není od věci si uvědomit, že ve vztahu k opeře mají české země na rozdíl od většiny evropských zemí (samozřejmě kromě rodné země opery, Itálie) dost rozdílnou pozici. Zatímco ve velké části evropských zemí byla opera dlouhou dobu záležitostí vybraných vrstev obecenstva, u nás se díky specifickému vývoji národního obrození i funkci, kterou v něm mělo divadlo, opera stala doslova celonárodní záležitostí. Platilo to v době habsburské monarchie, v době první republiky, kdy se český národ opájel získanou samostatností, v maximální intenzitě to platilo v době okupace a v pozměněné podobě to dost dlouho platilo i v době reálného socialismu.

Devadesátá léta ale přinesla prudký zlom. Stali jsme se součástí takzvaného západního světa se vším všudy. Nebyli jsme na to připraveni a v lecčems na to nejsme připraveni dodnes, což v mnohém samozřejmě platí i v kultuře. Světovou globalizaci pak ještě znásobilo používání internetu.

Rozhodně si nehodlám hrát na prognostika a věštit, co bude za pár desítek let. Jsem ale přesvědčen, že současný trend zpívání v originále bude trvat i nadále. Na druhé straně bychom jej ale neměli chápat jako dogma a měli bychom si občas dopřát luxus poslechnout si zpívané slovo v rodném jazyce.

Asi nikdo přitom nebude pochybovat o tom, že italské opery by se měly zpívat italsky. Italština je rodným jazykem opery a desítky generací skladatelů od Monteverdiho po Pucciniho vycházely z jejího charakteru a vycházejí z něj i současní komponisté.

Dovolím si na tomto místě dvě osobní poznámky. Někdy v polovině devadesátých let jsem se z Plzně zajel podívat do Chebu na inscenaci Maškarního plesu, který tam hráli kolegové ze saského Freibergu. Představení bylo solidní, s několika kvalitními sólisty, ale slyšet krásné verdiovské melodie v němčině bylo nad mé síly. A uvědomil jsem si, jak asi musí trpět Ital, když se dostane do českého divadla a slyší Mistrovy melodie v češtině. Za jedinou výjimku pro použití češtiny považuji Lazebníka sevillského. Tato opera vždy na českém jevišti plnila především roli zábavného titulu, pravda, občas i včetně nejrůznějších extempore, ale také to k divadlu patří. Pokud nejsou k dispozici opravdu pěvecké hvězdy nejvyšší kvality, kvůli kterým se inscenace uvádí, dával bych u Lazebníka přednost češtině

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


10
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
10 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
10 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Milan V.

Osobně jsem téměř zásadně proti uvádění oper v překladech. Verdi či Puccini v němčině nebo češtině, Wagner nebo Strauss v češtině atd., Janáček nebo Smetana v němčině apod. – to mi prostě trhá uši. Jsem přesvědčen, že jazyk a hudba příslušného skladatele jsou tu více, tu méně svázány a jakýkoli sebelepší překlad prostě to původní dílo naruší a už tak “nesouzní”. Jsou výjimky, jako opery pro děti nebo některé komické opery, kde je to asi na místě. Nebo pokud jsou v nabídce dvou operních domů ve velkoměstech tituly v překladu a v původním jazyce (to si ale mohou dovolit opravdu… Číst vice »

jansvan

Připomnělo mi to hovor kdysi dávno s jednou známou. Milovala Rigoletta, tak jí její bratr přivezl z Maďarska nahrávku. Krásné hlasy, ale v maďarštině…Nešlo to poslouchat.

HonzaB

I když asi obecně je zpívání v originále lepší, plně souhlasím s tím že existují výjimky, kdy překlad do češtiny může zlepšit přístupnost díla. Podle mě to třeba platí jak pro Humperdinckova Jeníčka a Mařenku, tak i pro Orffovy pohádkové opery Chytračka a Měsíc, co v současnosti hrají v ND.U Orffa si to třeba celé v německém originále moc neumím představit (vzhledem častému mluvenému textu). A určitě je to lepší, než střídat německý zpěv s mluveným českým textem (viz třeba Veselé paničky windsorské v Liberci). A u Lazebníka sevillského bych to viděl stejně. Mám moc hezkou vzpomínku ze svého dětství… Číst vice »

Johanka

Plně souhlasím s názorem p. Weimanna. Italské opery by se měli zpívat v originále. Je to zážitek. Já slyšela jen jednou Toscu v němčině a poprvé jsem z divadla po 2. dějství odešla. Od té doby se mi to nestalo. Prostě se to nedalo poslouchat, i když výkony pěvců byli skvělé. Ale ta tvrdost jazyka, prostě ne. V Ostravě se dávaly 3 Mozartovy opery v překladu J. Nohavici a bylo stále vyprodáno. Těžko se sháněly vstupenky a hodně mladých lidí poprvé přišli do divadla na operu a jak sami říkali, zjistili, že opera není nuda. A někteří dokonce začali operu… Číst vice »

Filmy bych daboval již s ohledem na tradici českého dabingu, který občas předčí originál, speciálně v případě komedií a také s ohledem na děti v případě pohádek a rodinných filmů, pro které mohou být titulky zatěžující. Ale samozřejmě, kde je to možné, se zachováním volby původního znění, případně i s titulky. U DVD a BlueRay to je standard a myslím, že to začíná být běžné i v TV vysílání. Takže není problém uspokojit oba tábory, dabingové i titulkové. U divadelního představení asi také není zas až takový problém udělat jednu či dvě reprízy v původním jazyce pro zájemce, najde-li se… Číst vice »

Edvard Holub

Vážený pane Weimanne, se zájmem jsem si přečetl Váš článek. Nezabývám se operou, jsem jen její hudebně totálně nevzdělaný fanoušek. Jsem již starší člověk a proto jen odhaduji své počty návštěv operních představení na cca 300. Velmi jsem uvítal provádění oper v originále. Mnohem později jsem si však začal uvědomovat, že tím představení také něco ztratila. Nejenom, že diváci většinou musí navíc sledovat obrazovku s překladem, který je často ne právě dobře synchronizován (a pominu takové komičnosti, kdy je text české opery uváděn i v češtině ale trochu jiný, než je skutečně zpíván), ale především u dramatických děl se, jak… Číst vice »

jiri

Překlady nebyly jen českou specifikou. Německá divadla preferovala překlady do němčiny, anglická do angličtiny. Byl to obecný trend nedávné minulosti. Ředitel Met Rudolf Bing líčí ve svých memoárech, jak volil anketní lístky divákům, s dotazem, zda chtějí v italských dílech originál nebo trvají na angličtině. Ivo Žídek se pro konkurzní představení ve Wiener Staatsoper musel narychlo naučit Verdiho Dona Carlose německy, jinak to bylo nemožné. Mám desítky kompletů a průřezů italských děl ještě v němčině, třeba skvělou Butterfly s Pinkertonem Fritze Wunderlicha. Originály jsou novodobý jev všude, první to bylo akceptováno velkými scénami, postupně a pomalu přejímáno i menšími divadly.… Číst vice »

Tibor Hajek

Dobrý den, i mně se občas stává, že k cizojazyčnému originálu mi v hlavě znějí česká slova. Přiznávám ale, že více než otázku, v jakém jazyce je opera zpívána, řeším poslední dobou SROZUMITELNOST zpívaného. A s tou mám mnohdy problém i u českých zpěváků zpívajících česká díla, ač je znám téměř zpaměti. Abychom za chvíli neměli titulkovací zařízení i u českých oper, nebo jak říkal Václav Zítek, abychom neměli pocit, že česky na jevišti zpívají cizinci, ač jsou to Češi jako polena. T. Hájek

shimo

English National Opera (ENO) hraje veskery repertoar zasadne v anglictine, predevsim proto aby privedli do divadla a k opere nove publikum; Royal Opera House (ROH) hraje prakticky veskery repertoar (krome nekolika malo vyjimek) v originalnich jazycich (pri narodnostni mixture hostujicich umelcu a zcela odlisnem pofilu navstevniku zcela pochopitelne). Ani jedno reseni neni automatickou zarukou kvality; nicmene se priznam, ze v ENO jsem mel – i pri sebelepsim obsazeni a hudebnim provedeni – zasadni problem prezit napriklad Wagnerova Tristana ci Soumrak v anglictine (o DG ci Rigolettu ani nemluve). Pro spravedlnost vsak dodavam, ze naprosto chapu “nutnost” uvadet napriklad Martinu Juliettu… Číst vice »

jamka

Mám rada, ak súčasťou programového bulletinu je i libreto opery v slovenčine/češtine….