Zpívat česky, nebo v originále?

V ohlasech na několik posledních premiér tuzemských operních souborů se znovu rozproudily debaty o tom, zda se na českých scénách mají zpívat opery v originále, nebo v češtině. Téma, u kterého rozhodně stojí za to se zastavit.

Nejdřív ale zdánlivě nesouvisející úvod. Před časem probíhala především na stránkách Lidových novin chvílemi dosti vášnivá diskuze o tom, zda dabovat filmy, či jen titulkovat. Proti dabování se přitom ostře vymezovali většinou angličtináři, ať už kantoři anebo překladatelé. Bylo to plně pochopitelné, angličtina je lingua franca dneška a sledování filmu či televizní inscenace v originále, zejména pokud se jedná o text ze současnosti, může ke znalosti jazyka velmi přispět. Souhlasím, že pro texty v běžné angličtině, která se používá dnes, ať už se jedná o programy umělecké anebo populárně naučné, je dabing zhola zbytečný, úplně postačí titulky. Jenže angličtina není jediný jazyk, byť by si to nepochybně mnozí přáli.

Ruku na srdce, kolik lidí dnes u nás umí francouzsky? Těžko by četnické historky ze Saint Tropez s geniálním Louisem de Funesem získaly v českém prostředí takovou oblibu, jakou mají díky kongeniálnímu dabingu Františka Filipovského. A mohl bych uvést další příklady, například z italské filmové produkce anebo i některých anglických či amerických filmů ze specifického prostředí. Prostě, jednotné řešení neexistuje.

A ono je to s tím zpíváním v opeře v lecčem obdobné. Problému, zda zpívat česky, nebo v jazyce originálu, se dost intenzivně věnuji od chvíle, kdy se na našich jevištích začalo zpívat v původních jazycích v hojnější míře.

Především si uvědomme, že primární důvody zpívání v originále byly ryze praktické. V devatenáctém století se v rámci emancipace jednotlivých evropských národů všude v Evropě rozšířilo uvádění oper v národních jazycích. V českém prostředí to bylo vzhledem ke specifice národního obrození a úloze, kterou sehrálo Národní divadlo v naší historii, obzvláště významné.

Postupný proces návratu k uvádění oper v originále byl zahájen v Americe, především v Met, kam byli zváni špičkoví pěvci z celého světa. Šlo o to, aby operní představení nepůsobilo jako babylonská věž. Opery byly uváděny vesměs v některém ze tří jazyků, v nichž byly komponovány, v italštině, němčině a francouzštině. České opery jako Prodaná nevěsta, Rusalka anebo Jenůfa byly uváděny v němčině.

V Evropě byla, jak je obecně známo, prvním divadlem, kde se začalo systematicky zpívat v originále, v padesátých letech díky Herbertu von Karajanovi Státní opera ve Vídni. A po Vídni se uvádění oper v originále rozšířilo do dalších čelných souborů. Stalo se tak opět především proto, aby v tělesech, v nichž působili nejlepší z nejlepších z celého světa, dostalo představení jednotný ráz. Ve velkých metropolích vedle sebe působily soubory, v nichž se zpívalo v originále, a soubory, upřednostňující domácí jazyk – Staatsoper a Volksoper Vídeň, Staatsoper a Theater am Gärtnerplatz v Mnichově, Met a New York City Opera nebo Covent Garden a English National Opera v Londýně. Postupně se praxe uvádění v jazyce originálu začala rozšiřovat do celého světa a po roce 1990 dorazila v masovém měřítku i k nám.

Rozšíření této praxe výrazně napomohlo zavedení titulkovacího zařízení, které bylo poprvé použito údajně v roce 1983 v kanadském Torontu. Dnes tato zařízení dospěla k dosavadnímu vrcholu dokonalosti v podobě, kdy si jazyk může navolit divák sám na sedadle před sebou a není rozptylován neustálým zvedáním hlavy nad portál. V Japonsku, kde je ovšem jiný princip psaní, je to praktičtější, protože čtecí panely jsou rozmístěny po stranách jeviště.

Není od věci si uvědomit, že ve vztahu k opeře mají české země na rozdíl od většiny evropských zemí (samozřejmě kromě rodné země opery, Itálie) dost rozdílnou pozici. Zatímco ve velké části evropských zemí byla opera dlouhou dobu záležitostí vybraných vrstev obecenstva, u nás se díky specifickému vývoji národního obrození i funkci, kterou v něm mělo divadlo, opera stala doslova celonárodní záležitostí. Platilo to v době habsburské monarchie, v době první republiky, kdy se český národ opájel získanou samostatností, v maximální intenzitě to platilo v době okupace a v pozměněné podobě to dost dlouho platilo i v době reálného socialismu.

Devadesátá léta ale přinesla prudký zlom. Stali jsme se součástí takzvaného západního světa se vším všudy. Nebyli jsme na to připraveni a v lecčems na to nejsme připraveni dodnes, což v mnohém samozřejmě platí i v kultuře. Světovou globalizaci pak ještě znásobilo používání internetu.

Rozhodně si nehodlám hrát na prognostika a věštit, co bude za pár desítek let. Jsem ale přesvědčen, že současný trend zpívání v originále bude trvat i nadále. Na druhé straně bychom jej ale neměli chápat jako dogma a měli bychom si občas dopřát luxus poslechnout si zpívané slovo v rodném jazyce.

Asi nikdo přitom nebude pochybovat o tom, že italské opery by se měly zpívat italsky. Italština je rodným jazykem opery a desítky generací skladatelů od Monteverdiho po Pucciniho vycházely z jejího charakteru a vycházejí z něj i současní komponisté.

Dovolím si na tomto místě dvě osobní poznámky. Někdy v polovině devadesátých let jsem se z Plzně zajel podívat do Chebu na inscenaci Maškarního plesu, který tam hráli kolegové ze saského Freibergu. Představení bylo solidní, s několika kvalitními sólisty, ale slyšet krásné verdiovské melodie v němčině bylo nad mé síly. A uvědomil jsem si, jak asi musí trpět Ital, když se dostane do českého divadla a slyší Mistrovy melodie v češtině. Za jedinou výjimku pro použití češtiny považuji Lazebníka sevillského. Tato opera vždy na českém jevišti plnila především roli zábavného titulu, pravda, občas i včetně nejrůznějších extempore, ale také to k divadlu patří. Pokud nejsou k dispozici opravdu pěvecké hvězdy nejvyšší kvality, kvůli kterým se inscenace uvádí, dával bych u Lazebníka přednost češtině

Druhý případ je z nedávné doby. Stanice Vltava vysílala pořad věnovaný významným pěvcům brněnské operní minulosti. Barytonista Eduard Hrubeš zpíval árii „Cortigiani“ z Rigoletta. Byl jsem až překvapen, jak nádherně ji někdejší výtečný Figaro mých mladých let zazpíval. Jediné, co mi vadilo, byla čeština. Přitom překlad Rudolfa Vonáska byl výborný. Díky své perfektní znalosti jazyka, zákonitostí zpěvu i preciznosti se překladatel dokázal vypořádat s úskalími italského přízvuku a frázování, ale přesto… Ne, Verdi musí být v italštině, stejně jako Donizetti. Bellini, Puccini a další.

A v obráceném gardu to platí o Wagnerovi. Ani v nejbujnější fantazii si nedovedu představit Wagnera zpívaného v jazyce Dantově. Takže Wagnera, prosím, německy.

Ale spornější je to už u Webera či u německých Mistříčků, kde navíc bývá přítomná i próza. Nesmyslné mi připadá míchat německé zpívání a české prózy, což občas bývá případ Čarostřelce nebo Kouzelné flétny. A pokud se týče Mozarta, pokusy inscenovat Mozartovy opery v moderních vtipných překladech Jaromíra Nohavici nebyly vůbec marné.

Ruské opery by se u nás myslím v měly zpívat v originále (a hlavně by se měly více uvádět, zaslouží si to). Složitější je to s operami francouzskými včetně Carmen, zejména pokud je uváděna ve verzi s prózou. Výslovnost francouzštiny je pro Čecha obtížná a to, co někdy slyšíme při představeních této opery z jeviště, bývá, mírně řečeno, velmi zvláštní. Mám za to, že při obecné popularitě tohoto díla by stálo za to, kdyby se ho ujal některý z našich renomovaných básníků a převedl text do češtiny na takové úrovni, na jaké to ve své době učinila Eliška Krásnohorská.

A pak tu máme zcela specifické případy jako právě Bartókův Modrovousův hrad.  Maďarština je samozřejmě plně na místě, pokud se jedná o reprezentativní představení se špičkovými zahraničními zpěváky, ale není tomu tak zdaleka vždy. Modrovousův hrad nikdy nebude repertoárový titul. Dokážu si lehce představit, že se v Liberci nebo v Opavě rozhodnou tuto operu uvést, a v tomto případě si myslím, že pro úspěšné uvedení by se vyplatilo spíše pořídit český překlad.

A podívejme se na tento problém také z druhé strany, z hlediska uvádění českých oper v zahraničí. U Rusalky nebo i Prodanky je situace jasná. To jsou dnes tituly už běžně uváděné ve špičkových operních domech na celém světě v češtině, kterou se každý zpěvák ochotně naučí, protože ví, že roli nejspíš nezpívá naposledy.

Totéž platí o díle Leoše Janáčka, kde k tomu přistupuje i fakt, že takové Příhody lišky Bystroušky a zejména Z mrtvého domu jsou díky specifice Janáčkova jazyka tituly prakticky nepřeložitelné. A samozřejmě zcela specifický je problém uvádění oper Bohuslava Martinů.

Ale máme řadu dalších děl, za všechny bych jmenoval především Smetanovo Tajemství, Čertovu stěnu a Dvě vdovy, také Dvořákova Dimitrije či Jakobína, jež by mohla do světa proniknout, byť ne v tak velké míře. Možná se mýlím, ale odstranění jazykové bariéry by tomu mohlo napomoci.

Zdůrazňuji, že to, co jsem napsal, je pouze a jedině můj názor, který nikomu nevnucuji. Neblahým jevem našich dní je totiž názorová nesmiřitelnost. Dodnes často posuzujeme vše kolem nás v černobílém spektru, dělíme věci a jevy kolem nás na dobré a špatné, což je většinou zcela podvědomé uvažování. Operní tvůrci (podobně jako tvůrci čehokoli jiného) by se měli rozhodnout podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, aby jejich dílo vyznělo co možná nejpůsobivěji a co možná nejvíce oslovilo toho, komu je určeno: pana diváka.