Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na úpravě Shakespearova Večeru tříkrálového pro operu Viola Karla Weise (1862–1944) pracovali tři libretisté – Friedrich Adler, Richard Schubert a Václav Novohradský (jistě s vědomím, že ve Smetanově pozůstalosti je nedokončená opera stejného názvu na libreto Elišky Krásnohorské). Dlouhý úvod recenzenta Národních listů jako by se snažil předem omlouvat, že bude muset snést nějaké ty připomínky a vytknout, co se nepodařilo. Hovoří o odvaze, jakou musí mít mladý skladatel, odváží-li se pustit do opery (Weisovi bylo třicet let), s čím vším se musí potýkat, neboť se mu bude vybavovat „co studoval, hrál a slyšel“, že musí „voliti dobré a zavrhovati cizí“, musí se připravit na to, že dvě třetiny obecenstva budou vůči němu lhostejné, přátelé budou neupřímně shovívaví a také se vyskytnou nepřátelé. „Karel Weis je vzácný talent hudební. Obtíže stojící v cestě mladému skladateli zpěvoher překonal hravě, vrozeným pudem, a veden silou svého nadání vždy vítězně. […] Jeho žilami proudí divadelní krev, prozrazuje smysl pro charakteristiku osob i situací,“ psal Josef Bohuslav Foerster, a pochválil také libreto, „jen poslední akt povážlivě se vleče“. Weis později operu přepracoval (novým libretistou se stal Josef Vymětal) a roku 1917 byla v Národním divadle uvedena pod názvem Blíženci (databáze Národního divadla uvádí pod tímto názvem všechna tři uskutečněná nastudování).

Karel Weis na portrétu Jana Vilímka v roce 1889 (zdroj commons.wikimedia.org)

Libreto Elišky Krásnohorské Dítě Tábora dostalo roku 1884 spolu s jejím libretem Karel Škréta, které rovněž zhudebnil Karel Bendl (1838–1897), dělenou první cenu v soutěži Národního divadla, opera Dítě Tábora pak první cenu České akademie na rok 1893. „Při dosavadních operách Bendlových poukazovala kritika téměř bezvýminečně na konzervativní stanovisko skladatelovo vůči nejnovějším reformám dramatické hudby,“ psal František Karel Hejda pro časopis Dalibor. „Sledovali jsme s opravdovým překvapením změnu, která charakterizuje celou partituru Dítěte Tábora. Styl opery této odchyluje se od utkvělých tradic autorových valnou měrou a sleduje téměř veskrze dráhy moderní.“ V libretu ocenil recenzent spisovatelčinu „obvyklou zručnost a taktuplnost, účinné seřadění scén, střídání nálad a líčení efektních obrazů prozrazuje obeznalost v divadelní mechanice a obratnost ve volbě slova“, ale nezamlčel, že obsahuje „mnoho prostředního, nezřídka odpudlivého v podání charakterů“, v jejich „motivech, vůli a skutcích, […] povahy táboritských hrdinů a hrdinek jsou velmi problematické“.

Karel Bendl na portrétu Jana Vilímka pro Humoristické listy v roce 1880 (zdroj commons.wikimedia.org)

Recenzi premiéry pro Národní listy psal opět Josef Bohuslav Foerster. Sám už se tehdy – v očekávání uvedení své první opery Debora – řídil i vlastní zkušeností z kompozice hudebně dramatického díla. Jeho tehdejší názor je zajímavý i ve srovnání s názory na jeho operní dílo. Foerster spatřuje od Bendlovy první opery Lejla (která byla shodou okolností roku 1891 opět uvedena) „stálý vývoj a postup u skladatele za cíli stále vyššími. Ovšem pochybil by ten, kdo by chtěl tvrditi, že Bendl kdy zapřel svoji uměleckou povahu. Ani v první zpěvohře, ani v poslední nešel skladatel bez přesvědčení v boj, ani v té ani v oné nejednalo se o přímé napodobení nějakého vzoru, avšak v čem změna patrna, to jest směr a prohloubenost jeho umělecké práce. Nejednalo se tedy Bendlovi ani ve zpěvohře Dítě Tábora o napodobení, vpravení se v nový proud, ale o základní zásady estetické.“

Jistě, Foerster měl k Bendlovi blízký osobní vztah, získal od něj kdysi Vrchlického libreto na podkladě Shakespearova Kupce benátského, z nějž (teprve po patnácti letech) vznikla opera Jessika. Přesto nebudeme podsouvat Foersterovi neobjektivnost, píše-li o nové opeře chválu a konstatuje „pokrok ve slohu polyfonním a správné deklamaci českého slova“, výborně znějící orchestr a mistrovské ansámbly.

Námět Dítěte Tábora čerpá z doby husitské, ze známé epizody o obléhání města Naumburku, kdy průvod dětí zvrátil úmysl Prokopa Velikého město vojensky dobýt. Legendu dramaticky zpracoval August Kotzebue (pro vídeňské uvedení k ní napsal scénickou hudbu Antonio Salieri), u nás hru hrály ochotnické scény. Z jejího uvedení roku 1842 ve Stavovském divadle si poněkud vystřelil recenzent listu Česká včela formou fiktivního dopisu venkovské návštěvnice Prahy manželovi, která se po příjezdu do hlavního města dozvídá od dětí svých příbuzných, že jim maminka ušila bílé šatečky, protože mají zítra být obětovány – přijdou totiž husité. Zděšené venkovance teprve divadelní plakát udělal jasno. Tetinka pak obsáhle líčí dojmy z návštěvy představení. Jako doušku dodává redaktor: „K tomu pouze dokládám, že se hercové všemožně přičinili, svým úlohám zadost učiniti. V čele jejich byli, jako vždy, panna Manětínská, pan Grabinger a p. Kolár. Ostatně, an nám letos z nedostatku tenoristy dopřáno není nějakou zpěvohru slyšeti, těšili jsme se aspoň několik dobře vyvedených sborů zaslechnouti, z nichž však toliko dva nebo tři nějakou cenu do sebe mají.“ Vůči Kotzebuovu dramatu panovaly výhrady, ale – a na to také kritika poukazovala – známý obraz Jaroslava Čermáka Husité před Naumburkem „podnítil fantazii básnířky ku vytvoření dramatické osnovy“.

Obraz Jaroslava Čermáka Husité před Naumburkem (foto archiv)

Dojemnou legendu, jak nevinné děti oblomily tvrdé srdce husitského vojevůdce, Eliška Krásnohorská doplnila dalším tklivým příběhem sirotka, dívky Hagar, vyrostlé mezi husity, o níž se ukáže, že je utajeným dítětem Prokopa Velikého se ženou z nepřátelské strany. Hagar se zamiluje do nepřítele Oty, ale její vlastenectví zvítězí, Otu zabije (ten ve smrtelných křečích přijme kalich) a sama spáchá sebevraždu. Do truchlivé scény vejdou bíle oděné děti a prosí Prokopa, aby město ušetřil.

Krásnohorská nejednala jinak než řada jiných libretistů. Utajené děti, zapovězená láska, tragická smrt milenců, smíření nad mrtvolami a podobně, to jsou motivy nesčetných libret a jejich posvěcení patriotickou myšlenkou je právě tak běžné. I když libreto Dítěte Tábora dnes může budit pousmání, byla Eliška Krásnohorská (vedle Karla Sabiny a Marie Červinkové-Riegrové) v české libretistice průkopnicí. Krásnohorské se však libretistické prohřešky vytýkaly obzvlášť tvrdě, i proto, že to byla ona, kdo jako první rozvířil debatu o správné české deklamaci zhudebněného slova, a ve své stati vytkla prohřešky dokonce i Smetanovi.

Časy se mění
Roku 1916 si posteskl Karel Šípek: „Svého času bylo jméno Bendlovo vyslovováno hned po Smetanovi. Z druhého místa na čtvrté vytlačili jej Dvořák a Fibich; dnešního dne téměř umlkla jeho hudba instrumentální i vokální. […] Kam se poděly jeho opery? Jeho cenou vyznamenaný Karel Škréta, dávaný v druhém měsíci znovuotevřeného Národního, jeho Dítě Tábora, Matka Míla, jeho Lejla, kterou tak slibně začal?“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář