Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Dítě Tábora uvedlo Národní divadlo ještě roku 1927, v roce třicátého výročí skladatelova úmrtí. Premiéra byla dlouho odsouvána pro onemocnění Kamily Ungrové, která měla zpívat roli Hagar – nakonec ji převzala Gabriela Horváthová. A také tehdy se ozvalo: „A zas se teskně ptáme: Proč zapomíná se na Lejlu, Karla Škrétu a lidového Starého ženicha? Nedostaneme odpovědi stejně, jako bychom se ptali, proč tak zatvrzele nedochází k slovu Richard Rozkošný. […] Hřímalého, Šebora, Blodka, Maláta, Weise atd. si už ani neopovažujeme připomínati.“

Reklama

Eliška Krásnohorská se pietního uvedení Dítěte Tábora roku 1927 nedožila, zemřela v listopadu 1926. Byla tak ušetřena dost nesmlouvavé kritiky své dramatické práce: „Za života Bendlova častěji se tvrdilo, že štěstím pro jeho operní tvorbu byla spolupráce s Eliškou Krásnohorskou,“ psal Antonín Šilhan. „Troufám si říci opak. Je možno míti neobmezenou úctu před poetickým odkazem české básnířky, která v srdcích celých generací rozněcovala plamen vlasteneckého nadšení a která českou překladovou literaturu obohatila Mickiewiczem a Byronem, a přitom odmítavě se stavěti k literární její činnosti, pokud se odnášela ke kompozici operních libret. První dějství Tajemství a Hubičky – toť vše, co opravdu zdařilého na této půdě vyšlo z pera Elišky Krásnohorské. Vše ostatní jsou podprůměrná, dramaticky nešťastná a nedivadelní libreta.“ Šilhan nebere na milost ani Bendla, jeho snaha vymanit se z formy číslové opery a obrátit se k modernějšímu deklamatornímu stylu byla proti jeho přirozenosti, „necítil se volným v roli melodického askety hudebního dramatu. Jeho hudba, kde sledujíc deklamatorní styl, chce býti dramaticky výraznou, je ve skutečnosti bezkrevnou, plochou a konvenční.“

Eliška Krásnohorská na portrétu Jana Vilímka (zdroj commons.wikimedia.org)

Smířlivější byl k výsledku vzkříšení Bendlovy opery Jaromír Borecký: „Jak se nám jeví Dítě Tábora dnes? Čestně se vyrovnává powagnerovským zpěvohrám české operní tvorby, Fibichovým i pozdějším. Bendl vzal to s dramatičností a deklamačními zásadami tehdy vážně, osvojil si skladatelskou techniku pokrokového směru, dovedl vystaviti scény břitké a spádné, pohřížiti se v orchestr a dáti mu jednotný proud, přitom vyzískal z něho i z hlasů lidských, zvláště hromadných, co nejvíce zvuku a lesku. Povahy kreslí ostře. Zároveň však zachovává si čistě bendlovskou, romantickou melodičnost, sladkou a vášnivou. Žel, že upjal to vše na libreto, jehož nedostatků pociťujeme víc než kdysi. Krásnohorská měla na svou dobu v libretistovi přednost básnického vzletu a jazyka rovněž poetického a česky čistého, formy bezvadné. Ale složila děj na okraji velké doby a na účet muže tak velkého, jakým byl Prokop Holý, tak čistě fantasticky, nepsychologicky, nehistoricky, ve všem všudy libovolný, že lze jej srovnati jen se starými rytířskými hrami.“

Mirko Očadlík však ve výročním článku k Bendlovu úmrtí napsal, že se sice Bendl v devadesátých letech vzchopil (po návratu z pobytu v Itálii) k „umělecké reflexi“ a revizi vlastních skladeb, „avšak i na této cestě, jistě svou povahou sympatické, se ukázal Bendlův životní omyl. Tehdy již neměl tento skladatel tolik potřebné pružnosti, aby popřel svou dosavadní tvorbu a stavěl na nových základech. […] Pohodlnost myšlení, konvence a kompromisnost povahy svedla zde Bendla opět z cesty. […] Vzrůst Bendlovy popularity, která ho stavěla do stejné řady i se Smetanou, spočívá v téže okolnosti jako její úpadek. Byla to chudoba invence. […] Nebylo v ní stylotvorného prvku, protože v ní nebylo ani stopy po osobitosti.“

Kdo z recenzentů vystihl skutečnost a jak bychom vnímali operu dnes, to bychom mohli zjistit jedině po seznámení se s jejím zněním.

(pokračování)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na