Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (7)

  1. 1
  2. 2
Divadlo na Veveří v Brně (zdroj ndbrno.cz)

Před premiérou vyšel v Lidových novinách nepodepsaný fejeton, jehož autor uvažuje: „Vidíme, že drama jeho [Janáčkovo] není psáno způsobem u nás obvyklým. Prvním, co nás zarazí, je próza textu. Jak možno na prozaický text komponovati árie? … Přihlédneme blíže, a vidíme, že árií jeho skladba nemá. A kde je symfonický, kontrapunktickými melodiemi bohatý průvod orchestrální? Také ho jeho skladba nemá. Tedy nic obvyklého! To bývá často příčinou nesprávných úsudků, nepochopení, odsouzení… Které jsou příčiny, jež Janáčka přiměly, že tak a ne jinak operu svou komponoval? On sám definoval je slovy: Realismus v hudbě. Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“

Autor poukazuje na Wagnera a Fibichův melodram, o jehož „uměleckém oprávnění veden je dosud spor“ a jehož nevýhodám „zde odpomoženo, a tak stojí svým dějinným významem Janáčkova Pastorkyňa vpravdě jako maják, ukazující jedinou možnou a správnou cestu v hudbě dramatické“.

Karel Sázavský v Daliboru napsal: „Když před 10 lety provedena byla Janáčkova jednoaktovka Počátek románu, slyšeli jsme z úst skladatelových, že příští operu složí zase na slova Preissové, a sice v próze. Tenkráte mnozí pokládali věc za nemožnou.“ Janáček však měl už tehdy jasnou představu, „věděl, že i mluva má svůj určitý melodický spád, a vytkl si za úkol, v příštím svém díle po stránce melodické dbáti tohoto přirozeného spádu a dbáti ovšem i rytmu slovního. […] Právě a hlavně tím, že zpívané slovo přizpůsobeno tu valně slovu mluvenému, pokud spádu melodie se týče, dostává se celku určitého rázu národního.“

Divadelní cedule k premiéře Její pastorkyně v Brně v roce 1904 (zdroj commons.wikimedia.org)

V citovaném souboru přednášek Zdeňka Nejedlého o posmetanovské opeře (1911) stojí pojednání o Její pastorkyni v sousedství textu o Foersterově Evě; Janáčkovu individualitu vykládá Nejedlý jako individualismus, vedený „moravským separatismem“: „Janáček pracoval své dílo ne s tendencí absolutně uměleckou jako Foerster, jenž neohlížel se na žádné jiné požadavky a pracoval prostě, jak cítil. Janáček měl právě vedle zřetelů absolutně uměleckých i zřetele směru separatistického. Chtěl podat hudební drama naveskrz slovácké podle svých teoretických předpokladů. Vyšel z názoru zajisté správného, že jen naprostá věrnost a upřímnost v podání slováckého života dodá dílu pravý ráz. Proto stal se umělecky především naturalistou.“

Nejedlý řadí Janáčka – ne zcela neoprávněně – ke skladatelům ruské „mocné hrstky“ a pokračuje: „Janáček při všem svém obsahovém naturalismu jest stejně jako novoruští skladatelé v otázce národnosti hudby zjevným formalistou, což dnes, po díle Smetanově, jest v české opeře rozhodně krok zpět.“ Janáček provádí do důsledků svou teorii nápěvků, přitom však „jest zvláště zajímavo konstatovati, jak málo lidového i slovenského živlu cítíme z Její pastorkyně“.

Vztah Nejedlého k Janáčkovi (a naopak) by bylo samostatné téma, před půl stoletím se jím zabýval Jiří Fukač, později Vladimír Karbusický a další. Traduje se nedoložitelná zpráva, že se po brněnské premiéře právě Nejedlý snažil Její pastorkyni prosadit v Národním divadle, tehdy o sobě ale vzájemně věděli velmi málo. Jejich vztah se začal přiostřovat později a projevoval se polemickými články, adresovanými přímo i nepřímo.

Janáček na vstup do pražského Národního divadla čekal ještě dvanáct let, za cenu toho, že přijal úpravy své partitury Karlem Kovařovicem. Také o tom se hodně psalo a kdysi příkré odsouzení Kovařovicových zásahů se později změnilo v pochopení; Kovařovic byl zkušený divadelník, který dokázal odhadnout, čeho je pro vyznění na velké scéně Národního divadla potřeba.

Dirigentem první brněnské premiéry Její pastorkyně (s retušemi pak byla v Brně uvedena roku 1906 a s dalšími úpravami 1911) byl Cyril Metoděj Hrazdíra (1868–1926). Jeho první operu Osudná sázka uvedla roku 1892 Ostrava a v létě 1903 se objevila zpráva, že „známý hudební skladatel C. M. Hrazdíra, nyní ředitel kůru v Přívoze u Mor. Ostravy, dohotovil operu Král Ječmínek. Úplně bude hotova asi do konce srpna, načež zadá ji správě Národního divadla v Praze. Libreto k ní napsal spisovatel K. V. Prokop, odborný učitel ve Strážnici na Moravě. Nová opera je v národním slohu, dílo dle úsudku těch, kteří měli příležitost seznámiti se s hotovými jejími částmi, zcela původní a vysoce zajímavé.“

Cyril Metoděj Hrazdíra (zdroj cs.wikipedia.org)

Dostat se na scénu pražského Národního divadla bylo ctižádostí a touhou mnoha skladatelů, Hrazdírovi se to nepodařilo. Jeho Ječmínek měl 3. března 1904 premiéru v Brně. Autor píšící pod pseudonymem Verus napsal v příloze Ostravana : „Libreto Ječmínkovo zabilo celé okolí. To je pravda tak jistá, že tvrdím: ani Dvořák by nezachránil libreto p. Prokopa. Hrazdíra měl se neunášet tím, co on do libreta tanců, her a všeho, čím oplývá, vložiti může, ale v prvé řadě měl míti na zřeteli libreto schopné života. To je nejhlavnější podmínka zdaru. To je požadavek, přes který nesmí skladatel klopýtnout. Na divadle se i v opeře musí něco díti, ale v Ječmínkovi neví ani sám Ječmínek, co chce, ba to ani pan Prokop neví. […] Zdá se, že tentokrát spiklo se proti Hrazdírovi vše, snad by mu i talent upřeli. […] Jistý odborník pravil: Hrazdíra chybil, že pustil dříve na scénu Pastorkyňu. Jistě by před Pastorkyní byl měl Ječmínek větší úspěch. […] Hrazdíra není dosud vyhraněný, musí si cestu svoji najít, a zdá se, že ji najde v duchu lidovém.“

Verus vyslovuje naději, že se skladatel nenechá odstrašit, ale Hrazdírova opera Poklad na libreto Karla Želenského se na jevistě nedostala vůbec. Také Hrazdíra našel později uplatnění u jižních Slovanů, v Lublani, v Záhřebu a ve Splitu.

(pokračování)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat