Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (8)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Znovu Vrchlický
8. dubna 1905 přišla s další novinkou Plzeň, s operou Bar Kochba Stanislava Sudy podle eposu Jaroslava Vrchlického: „Byl jsem na zkoušce této nové zpěvohry našeho plzeňského skladatele a mohu říci, že přednostmi práce té byl jsem ve svrchované míře překvapen, a to velmi mile překvapen. Nechci předbíhati úsudkům našich kritiků, kteří jistě celé dílo svědomitě rozeberou a ocení, ale tolik snad přece lze už předem prozraditi, že Bar Kochba znamená ve vývoji Sudově neobyčejný krok kupředu a že jistě nová opera jeho bude zařazována mezi nejpozoruhodnější výtvory toho druhu, jež vykazuje v poslední době naše hudební literatura. Není pochyby, že jiní národové by senzačním způsobem zdůrazňovali onen moment, že Suda jako slepec-komponista, a to komponista oper – jest v celém muzikálním světě ojedinělým zjevem, ale náš skladatel tohoto zdůrazňování nemá potřebí – neboť jeho práce jest takové dramatické síly a tak plna pravého umění, že mnohý komponista se zrakem orlím mohl by mu ji jen záviděti. Suda, jenž dosud komponoval na libreta, k nimž děj vzat byl ze současného života venkovského, tentokráte hudebně zpracoval událost historickou, a sice čerpanou z posledního zápasu malého národa židovského s mocnými Římany (r. 135 p. Kr.).“ Tolik Plzeňské listy dva dny před premiérou (značka C.).

Jaroslav Vrchlický (zdroj commons.wikimedia.org)

Vrchlického epos Bar Kochba uvedlo v úpravě Miloše Weingarta v roce básníkových nedožitých sedmdesátých pátých narozenin Národní divadlo v Praze (premiéra 23. února 1928). Také v souvislosti s Vrchlickým se hodilo použít (v pozitivním smyslu) označení eklektik a další kategorie, s nimiž se tak často žongluje: „Jako obrovská a neobyčejně citlivá duchovní anténa zachytával všechny vlny světového myšlení, aby je proměnil v majetek vlastní země. Dalo by se paradoxně říci, že právě tento eklekticismus a kosmopolitismus, jenž byl Vrchlickému vytýkán jako nedostatek českosti, byl nejvášnivějším projevem jeho nacionalismu, neboť s odstupem času se objevilo, že ona papírová pyramida, již pokoušeli se zejména realisté rozleptati žíravinou své kritiky, patří k mohutným kvádrům, na nichž spočívají základy moderní české kultury a na nichž stáli namnoze nevědomky i ti, kdož ji popírali.“

Libretista Karel Jonáš se v libretu Sudovy opery Vrchlického eposu nedržel, a je otázkou, zda věděl on nebo skladatel, že stejný námět v téže době libretisticky zpracoval Catulle Mendès pro francouzského skladatele Camille Erlangera; jeho opera Le fils de l‘étoile (Syn hvězdy) měla premiéru 20. dubna 1904 v Paříži. Na čtyři pokračování popisuje referent (nb) v Plzeňských listech scénu za scénou operu s její bohatou instrumentací, monumentálními sbory, velkými vokálními rolemi až po „závěr na jásavém motivu Ben Akiby, jenž věští, že nezničen kmen izraelský, že vlády římské na čas jenom bude a Izrael že vstane z porobení. Plný, veliký a klidný akord celého orchestru (A dur) impozantně pak uzavírá vzácně jednotné a v textu i hudbě mohutně koncipované, velkými rysy provedené dramatické dílo.“

V Národním divadle v Praze měla premiéru 16. dubna 1905 jediná komická opera Josefa Bohuslava Foerstera Jessika podle Shakespearova Kupce benátského. Se Sudovou operou ji volně spojuje jméno libretisty Jaroslava Vrchlického a motiv židovství, který je zde však pojat z jiné stránky a který v určitých kontextech činil a činí Shakespearovu komedii problematickou. Vrchlického libreto bylo původně určeno pro Karla Bendla, ale ten je – jak už uvedeno dřív – přenechal Foersterovi, který se však ke kompozici odhodlal až po patnácti letech.

Josef Bohuslav Foerster (zdroj commons.wikimedia.org / foto Ignác Šechtl)

Vrchlický učinil ústřední postavou opery dceru lichváře Shylocka Jessiku a její lásku k benátskému kavalíru Lorenzovi (tím také zmizela problematická stránka Shakespearovy hry). Některé postavy předlohy vypustil, naopak připsal scény, v nichž skladateli umožnil hudebně vylíčit benátskou atmosféru. V první verzi opery (kterou roku 1906 uvedla také Plzeň) ještě scházela soudní scéna a po výtkách, že opeře chybí dramatický vrchol, ji autor dokomponoval, a takto se roku 1911 inscenovala znovu v Praze a také v Brně. Ale i pak se soudilo, že libreto není šťastné, Foersterovi sice vyhovují jeho lyrické úseky, „zato s dramatičností libreta, soustředěnou hlavně na postavě Shylockově, bylo těžko nějak si pomoci. Rozluštění, jež nalezneme v Jessice, je sotva správné. […] Přirozeně, že se tu shledáme opět se známými stránkami Foersterova tvoření, s přednostmi i vadami. Eklekticismus Foersterův sice zůstává uchráněn přímých reminiscencí, ale příbuznost s Fibichem a německými romantiky je zejména v erotických zpěvech značná.“ (Václav Štěpán)

Navzdory úpravě se opera neprosadila a lepšího ohlasu se dočkala až inscenace Národního divadla z roku 1920. Národní divadlo pak uvedlo Jessiku ještě čtyřikrát, a po druhé světové válce dvakrát pod názvem Kupec benátský (naposled roku 1969). Její problém je v podvědomém srovnávání se Shakespearovou předlohou, jejíž atmosféra je naprosto jiná. Potřebovala by režiséra, který by k ní dokázal najít cestu.

J. B. Foerster: Kupec benátský (Jessika) – Karel Berman (Shylock), Miloslava Fidlerová (Jessika) – ND Praha 1969 (zdroj archiv ND Praha / foto Jaromír Svoboda)


Slovo k repertoáru

V červnu 1905 se o slovo přihlásil Ludvík Čelanský fejetonem Slovo ke slovanské opeře, v němž apeloval na pěstování domácího repertoáru. Ze všech slovanských operních domů postavil na základě svých zkušeností pražský nejvýše; ostatní si teprve pozvolna budují vlastní repertoár a začínají se mu věnovat, přičemž nejhůř je na tom opera varšavská (kam Čelanský právě přecházel z Kyjeva).

Ludvík Čelanský (zdroj archiv Národního divadla)

„Opera německá ve všech svých uměleckých složkách (zpěv, deklamace, herectví, výprava, orchestr) dospěla dnešní výše svých největších ústavů ne provozováním oper vlašských ani francouzských neb slovanských, ale prováděním oper Gluckových, Mozartových, Wagnerových a nepřehledné řady i menších skladatelů domácích. Také naše opera bude pokračovati v dalším vývoji ne častým provozováním děl cizích, nýbrž častým prováděním oper českých. Sebelépe vystavená opera francouzská nebo vlašská zde nikdy nevystihne pravého ducha ani francouzského nebo vlašského, byť i přítomný cizí skladatel nad provedením v slzách se rozplýval. Rovněž Francouzi a Vlaši nikdy nezazpívají operu českou tak, jak se zpívá v Praze.“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat