Zpola (?) zapomenuté opery: jediná opera Huga Wolfa a mnoho debat kolem ní (2)

Opera na španělské téma
Mezi roky 1889–1891 vzniklo čtyřiačtyřicet písní Wolfovy sbírky Španělský zpěvník – možná i jejich ohlas nakonec Wolfa přesvědčil, že libreto Rosy Mayreder nakonec přijal a během roku 1895 operu zkomponoval – několik písní do opery zařadil. Premiéra se uskutečnila 22. května 1896 v Mannheimu – ne náhodou v den Wagnerových narozenin – a byla úspěšná. Vídeňský tisk si ovšem trochu zašpičkoval: „Frankfurter Zeitung píše, že Wolf je pravděpodobně jediný z powagnerovské epochy, kdo akceptoval mistrův styl, aniž by ztratil sám sebe. Copak referent ještě nic neslyšel o Richardu Straussovi?“ Brzy nato se opera hrála ve Výmaru, v Hamburku a 8. dubna 1899 byla uvedena v Novém německém divadle v Praze. Byl to „velký, jednoznačný úspěch, jak se u skladatele tohoto významu a při jeho ocenění, které je dnes v Německu nezvratné, nedalo jinak očekávat,“ psal Václav Bělský v Prager Tagblattu. „My všichni, kdo jsme až do morku kostí prodchnuti reformátorským duchem Richarda Wagnera, víme až moc dobře, co si máme o významu jím založené nové hudební řeči, o prolnutí slova a tónu a o vztahu k předmětu zhudebnění myslet. Právě tak dobře víme, že Wagnerova reforma dosáhla vlastními prostředky cíle, jaký nemůže úsilí epigonů, alespoň pro tento okamžik, překonat. Proto radostně vítáme bez předsudku nového zástupce této nyní už uznávané oblasti, i když se také přirozeně nesmíme zdráhat přiznat, že ač něco nového vytvořil, svého mistra nepřekonal. Zvláště my kritikové, kteří hledíme na hudební události celého světa objektivně a bez ohledu na vedlejší proudy, se nesmíme nechat strhnout pouhým nadšenectvím ani jen vágní chutí objevovat, ale musíme soudit zcela chladně a střízlivě, asi tak, jak říká Hans Sachs: ‚Merker se bude chovat tak, aby úsudek, který padne, neovlivnila nenávist ani láska…‘“

Kritik se dále věnuje problému žánru – delší citáty dokládají, jak různě se na Wolfovu operu hledělo a jaká na ni byla brána měřítka: „To, co v operetě působí o to fraškovitěji a vtipněji, když se na zásady pravdy a morálky bere jen malý ohled, je v opeře, která se přes veškeré komično nemůže vzdát umělečtější hudební formy, podrobeno zcela jinému hledisku. V opeře se chceme spíš usmívat než smát, a to, co v nás vzbuzuje veselí, nesmí zraňovat náš cit pro mravnost. Stručně řečeno, opera potřebuje dobromyslný humor. To, co leckde nabízí libreto Corregidora, jsou vpravdě hrubé, mimo to také zcela nepravděpodobné troufalosti, které narušují uměleckou vážnost. Hugo Wolf, který uměl ostře charakterizovat a přes všechno podivínství měl jako hudebník vkus, nebyl naštěstí mužem, který by se nechal podobným nebezpečím zlákat. To, co v Corregidorovi cítíme jako skutečnou diskrepanci, je občas přílišný patos v situacích, k nimž se takové mocné vzedmutí sotva hodí. Také v komickém oboru má patos svůj význam, jen se nesmí brát vážně, musí být vždy strojený, jako parodie. Chraňme se toho, abychom uváděli příklad Mistrů pěvců. Také v nich je kromě parodistického a bizarního prvku pravý hudební patos, ale je velmi dobře opodstatněn poetickou součástí libreta, přirozenou slavnostní náladou, která celkem provívá. Ne tak v Corregidorovi.“ Srovnání s Wagnerovými Mistry pěvci se objevuje v souvislosti s Corregidorem téměř ve všech kritikách. Recenzent Bohemie napsal, že „polyfonním bohatstvím a uměleckou, jemnou tématickou prací překonává opera Corregidor vše, co na tomto poli vykonali od Wagnerových Mistrů pěvců ti, kdo vědomě navazují na jeho styl“.

Hugo Wolf už do debat o příští cestě komické opery zasáhnout nemohl. Rosa Mayreder pro něj roku 1897 psala další libreto Manuel Venegas, opět podle Alarcóna – jeho povídky El niño de la bola (u nás vyšla v překladu Jindřicha Vodáka pod názvem Ježíšek). Wolf začal revidovat Corregidora a v červenci se pustil do zhudebnění libreta Manuel Venegas, ne ovšem od Rosy Mayreder, nýbrž od Moritze Hoernese. Z jakého důvodu a jak došlo k odmítnutí spolupráce s Rosou Mayreder není úplně jasné. Moritz Hoernes nebyl spisovatel, nýbrž historik starověku a paleontolog – velký Wolfův obdivovatel a jeden z jeho mecenášů.

Náhlá změna libretisty jako by avizovala, k čemu došlo o dva měsíce později. 19. září 1897 u Wolfa propuklo šílenství a musel být hospitalizován. V lednu 1898 ho sice lékaři propustili, ještě dokázal zinstrumentovat sbor z Manuela Venegase – uvádí se pod názvem Jarní sbor – a se svou přítelkyní Melanií Köchert, dcerou dalšího z mecenášů, procestoval Slovinsko. 29. dubna byla ve Štrasburku uvedena revidovaná verze Corregidora. Začátkem října však šílenství propuklo znovu a ze Zemského blázince ve Vídni se už skladatel nedostal. Strávil v něm pět let, zemřel 22. února 1903.