Zpola (?) zapomenuté opery: jediná opera Huga Wolfa a mnoho debat kolem ní (2)

Další recenzent, Friedrich Josef Gaigg von Bergheim, byl zastáncem „klasické“ libretistické formy, za nepodařené operní texty považoval například Beethovenova Fidelia, a také Lohengrina, pozdější Wagnerova díla uznával. O Corregidorovi napsal, že časté změny dějiště, které si vynucují proměny, brzdí a trhají souvislost, což se přenáší také na hudbu. „Scény nemají organickou souvislost a logické přechody,“ píše a jako dobrý příklad divadelní logiky uvádí právě Wagnerova hudební dramata. „Padá na nás smutek, když si uvědomíme, jaký by mohl být Wolf operní skladatel, kdyby měl s jevištěm víc zkušeností.“

A konečně hlas Julia Korngolda v Neue Freie Presse, který stejně jako jiní konstatoval, že Alarcónův příběh je sice rozkošný, ale „v opeře, která se musí obejít bez vypravěče, jenž se podílí na jeho humoru, musí vesele působit sama intrika. Ta je zde však frivolní a schází jí půvab, nálada je suchá a těžkopádná, titulní postava je spíš protivná než komická, napůl Falstaff a napůl krvelačný, záludný ďábel. Když v komické opeře spadne postava do vody, musí si divák přát, aby se dostala ven, ale tohohle protivného dědka by každý v náhonu nejradši nechal. Ani Lukas není sympatický. Ne proto, že se vydá za corregidorovou ženou, to by byla veseloherní msta. Ale protože předtím nasadil tragický tón, působí jeho náhlé rozhodnutí brutálně. Neměli bychom připomínat Figarovu svatbu, a přece mimoděk myslíme na to, jak se v Lukasově situaci chová Figaro. Figaro má téměř buffo árii a orchestr se dokonce připojí hornami. V Corregidorovi má Lukas velkou patetickou scénu a je zřejmé, jak s ní Hugo Wolf bojoval. Ani Frasquita a corregidorova žena Mercedes nejsou tím, čím by být mohly – spíš jakési ‚veselé paničky z Andaluzie‘. […] Lyrik Wolf je tak málo jevištní skladatel jako Schubert nebo Schumann, v mnohých z písní je Wolf dramatičtější než ve své opeře; je malířem intimních obrázků, nikoli jevištních prospektů, určených pro pohled zdálky. Wolf říkal, že se snažil vymanit z magického kruhu hudebního dramatu. Ale kdo se chce vyhnout Tristanovi, spadne mezi Mistry pěvce. Corregidor je psán ve stylu Mistrů pěvců, jenže Wolf jejich styl ovládá jen jako hudebník, méně jako dramatik. […] Humorem, melodickou silou a charakterizací není Corregidor ani vzdáleně srovnatelný s Corneliovým Lazebníkem z Bagdádu nebo s Götzovým Zkrocením zlé ženy. A přitom také tyto opery sklízejí spíš jen chválu, než aby se hrály. Není nic chmurnějšího, než dělat inventuru chatrného stavu moderní německé komické opery, jíž ještě stále hrdě, na osamělé výšině, kralují Mistři pěvci.“

Různily se také názory na čistě hudební provedení: „Ředitel Mahler dirigoval osobně, což bohužel není příliš časté. Orchestr pod jeho ohnivým vedením dokázal zázraky,“ psala jedna kritika, zatímco Max Graf se k Mahlerovu nastudování vyjádřil sice elegantně, ale přece jen pochybovačně: „Tento geniální umělec snáší od jisté doby hudbu jen jako znějící prach, znějící páru, světélkující, mihotavý živel. Rozštěpuje, rozprašuje jemnou rukou a z každé partitury činí duchaplně odstíněnou hudební mlhu, orchestr už pro něj není víc než osvětlovací těleso jeviště. Je však hudba opravdu jen naladění nervů a temný cit, není to také vůle a myšlení?“

Arbeiter Zeitung byl s Mahlerovou úpravou v podstatě srozuměn, schválil škrty, stažení třetího a čtvrtého dějství do jednoho i několik dalších „praktických jevištních úprav […], i když leccos z Wolfovy hudby vzalo za své. Bylo to nutné, pokud se má opera udržet – což není jisté, protože Wolfova hudba je všechno možné, jen ne hudba divadelní. Máme potěšení z bezvadné deklamace, z orchestrace, tónomalby, z logického rozvíjení leitmotivů, ale nikde se nedostaví přesvědčivý jevištní účinek.“

První vídeňské nastudování Corregidora mělo skvělé obsazení: Corregidora ztělesnil Hans Breuer a tři další stěžejní role byly svěřeny rodákům z Čech: Mlynáře Lukase zpíval Leopold Demuth, který pocházel z Brna, Frasquitu Berta Foersterová-Lautererová, a Sluhu Repelu Vilém Heš. Výkon Foersterové-Lautererové ocenily všechny kritiky nejvýš, některým jen scházelo trochu „více šarmu“, jiným větší hlasový objem, a Vilém Heš přehrával, to však byly jen drobné výhrady.

Zajímavý je pohled na zveřejněnou statistiku uváděných oper ze sezony 1903/1904. Z německých novinek dosáhl největšího počtu provedení Alpský král Leo Blecha (podle Ferdinanda Raimunda), následovaly Kobold Siegfrieda Wagnera a Krakonoš Hanse Sommera – tedy tři pohádkové náměty, v nichž (podle vzoru Humperdinckovy Perníkové chaloupky, která tehdy patřila mezi nejhranější) hledali wagneriáni únik z pout svého mistra. Mezi úspěšnými operami byl také Potopený zvon Heinricha Zöllnera (další pohádka). Z oper ostatních národů kralovali Leoncavallo a Mascagni se svými jednoaktovkami, za nimi se řadily opera Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse a Pucciniho Bohéma. S přibližně stejným počtem představení pak Charpentierova Louisa, dvě opery Julese Masseneta (Navařanka a Kejklíř), a Pucciniho Tosca. Celkově (včetně děl staršího data) byly nejhranějšími operami Lohengrin, Carmen, Tannhäuser Čarostřelec, Mignon a Trubadúr. Jak je vidět, oblíbený kmenový repertoár se dodnes příliš neproměnil.

Corregidor v Salcburku
Vídeňská Dvorní respektive Státní opera uvedla Corregidora znovu roku 1914 v hudebním nastudování Leopolda Reichweina, poté roku 1926 v nastudování Franze Schalka a naposled roku 1936 v nastudování Bruna Waltera, s Jarmilou Novotnou jako Frasquitou, Lukasem byl brněnský rodák Alfred Jerger. Tato inscenace se hrála také na Salcburském festivalu.

Rozpaky nad dílem zůstávaly, je však třeba mít na paměti, že názory jsou vždy ovlivněny inscenační a interpretační složkou – a osobním založením recenzenta. Roku 1936 byl Corregidor uveden také ve Schwerinu a v Darmstadtu. Zpráva ze Schwerinu hovoří o opeře jako o „klenotu jemné komiky. Není to hned zjevné, pro skryté krásy této drobnokresby je třeba mít ten správný smysl“. Kritik z Darmstadtu ale přiznává, že „vzdor skvělému nastudování dílu nepřišel na chuť. V hudbě žijí dvě duše a hůře nebo lépe se spolu vypořádávají, což ale nevylučuje, že v ní nejsou ukryty cennosti“.