Zpola (?) zapomenuté opery: jediná opera Huga Wolfa a mnoho debat kolem ní (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

O provedení v Salcburku psal rozsáhle pro Salzburger Volksblatt Otto Kunz. Vystihuje myšlenku opery, která nemohla neoslovit bojovnici za ženská práva Rosu Mayreder – a kterou by právě dnes obratný režisér mohl aktuálně využít. Postihuje i leccos jiného – námětové zdroje, podstatu divadelní komiky, nostalgické ohlédnutí za divadelní historií: „Corregidor […] je vysoká úřední osoba (v salcburštině se mu říkalo kurátor), něco jako státní komisař, představený správního úřadu […] Je to takový darebák, až je směšný. Hudební veselohra Corregidor je o slabostech muže s opožděným sexuálním chtíčem, o nafoukaném hlupákovi, který je přechytračen. Divoce nadbíhá Frasquitě a plácne sebou na podlahu, protože mu Frasquita neváhá jednu ubalit, spadne do náhonu a předvede se zbožňované v mokrých šatech, ze studené lázně ho přepadne slabost, v cizích šatech je považován za někoho jiného a dostane na pamětnou, a nakonec málem sám získá parohy, které chtěl nasadit mlynářovi. Kdože to na nás z každého kousku této postavy hledí? Starý známý bassbuffo italské opery osmnáctého století, tlustý osel, který se při každé příležitosti blamuje tak, že se diváci smíchem popadají za břicho. Je to drastická, jevištně vděčná italská divadelní postava, oblíbená mladými i starými, typ z commedia dell’arte, která měla své dřevěné boudy na jarmarcích. Patří do epochy veselé, improvizované přímé hry ze ‚štégrajfu‘, do té nádherné staré doby, kdy bylo divadlo ještě pravým lidovým pojmem a v každém Italovi se skrýval maskovaný hrdinný nebo komický herec. Osmin, Pandolfo, Don Pasquale, Falstaff a mnoho dalších stojí v rodokmenu předků tohoto corregidora, nemluvě o typech potulných společností, které hrály po hospodách, na schodištích a ve stodolách a dávaly k lepšímu příběhy o chlapících s pivními pupky toužících po lásce, kteří při námluvách dostávali na frak. Devatenácté století, které se pro své nové divadelní budovy považovalo za vznešené, tuto naivní lidovou scénu zabilo. Drastickému buffobasu došel vzduch jako vyfouklé gumové hračce, když splaskne se smrtelným zakvičením. Zůstávají basové role, které ho připomínají – Hassan Ali Ebn Bekar v Lazebníkovi z Bagdádu, kejklíř Bonifác v Kejklíři naší milé paní a tak dále. Také corregidor i Ochs von Lerchenau vznikli ze znovuprobuzené touhy po tomto veselém historickém typu. […]

Verdi by literaturu paní Mayreder považoval za divadelně málo vhodnou. Vtělený divadelník Mozart by se na takový text vrhl a dodal mu tóny nebes i pekla. Hugo Wolf se jako jemný lyrik dostavuje s velkým zvukovým aparátem, formát drobného příběhu stupňuje do obří velikosti. V tom je rozpor. ‚Bez Mistrů pěvců by Corregidor nikdy nebyl napsán. Ano, může za to ten starý kouzelník, a dobře nám tak, že se teď musíme toulat po takových cestách,‘ stojí v jednom skladatelově dopise. Mistři pěvci se stali pro písňového skladatele, jehož krok na jeviště je sám o sobě na pováženou, osudem. Divadlo je zkrátka zvláštní svět, a když se zvedne opona, musí to jiskřit. […] Ale i přes hutnou instrumentaci není Corregidor nápodobou Mistrů pěvců. Je to mistrovské dílo plné krásné hudby, jakou může napsat jen génius, ale hlavně pro znalce. […]  Opera pro masové publikum to není a o obecnou platnost musí neustále bojovat. […] Corregidorovi chybí divadelní krev. Jeho vtip je příliš chudokrevný, určený pro světlo ramp, jeho drastika málo jevištně plastická. Pravá scénická hloubka se dostaví málokdy, ačkoliv (nebo možná právě proto) to v orchestru hýří lyrikou, zvukovou fantazií, jemným, vybraným, výstižným hudebním výrazem. […] Nejkrásnějšími místy opery zůstávají lyrické perly, které znějí jako orchestrální písně: fandango v prvním dějství, nádherný duet ve druhém, pijácká píseň, dostaveníčko, kvintet ad. To je pravý písňový Wolf, ve svém lehkém, impresionistickém, stručně charakterizačním způsobu. […] Stále musím myslet na Franze Schalka, který tuto partituru obdivoval, a spolu s ním my všichni, kteří se hudbou více či méně zabýváme. Ale ti ostatní?…

Libretistka a skladatel mysleli jistě (navzdory Mistrům pěvcům) na operu buffu. Adekvátně k tomu by se musela hra neustále dotýkat ironie a žertu, být uvolněná, nevázaná, ireálná. Gunnar Gaarud (Corregidor) je vzdor pěvecky výtečnému výkonu příliš vážný a také fyzicky pro Corregidora příliš vysoký. Hraje kavalíra, s nímž zjevně nejsou žerty. Ale přáli bychom si malého, pohyblivého chlapíka, zakrslíka se sexuálním chtíčem, který už svým zjevem vyvolává smích. Skvělá je paní Novotná jako Mlynářka, vysoká, štíhlá, pružná, operetní typ, půvabná, svůdná, koketní, výtečná herečka, ďábel i anděl. Jasný pravý wolfovský písňový hlas, i když bychom si občas přáli hlubší duševní ponor.

Hugo Wolf: Der Corredigor – Gunnar Gaarud (Corredigor), Jarmila Novotná (Frasquita) (zdroj archiv autorky)

Pan Jerger jako Mlynář nasazuje správný tón. Jeho eminentní muzikalita cítí souvislost s komickými operami minulosti, hru mezi vážným a bláznivým. Když se jako manžel, který se cítí podváděn, rozhodne v převleku Corregidora vytrestat, pak se jeho pomsta skutečně promění v bouři, která hřmí monumentálně – je to grandiózní emfáze, za níž se skrývá smějící se vtip, který se táhne všemi rolemi. Neboť smát se mají všichni, také Repela, Corregidorův sluha (Ludwig Hofmann), takový malý mazaný filozof, zde byl ale příliš démonický. Kerstin Thorborg je kouzelná Corregidora.

Hugo Wolf: Der Corredigor – Kerstin Thorborg (Corredigora) (zdroj archiv autorky)

[…] A smát se má i hudba. Bruno Walter stál před těžkým úkolem, jak těžkopádnou instrumentaci přivést do živého toku. Jeho výstavba je velká a jasná, smysl výrazových forem, vystupňovaný k monumentalitě, tvoří výklad díla. A právě tak interpretuje vše něžné s nejjemnějším citem, radostí a noblesně. Bruno Walter je aristokrat interpretace i v tomto díle, jehož děj je (i když jemně odstíněný) drsně-komický.

Smát se mají konečně také pěkné dekorace (Robert Kautsky). S několika modifikacemi jsou převzaty z Vídně. Nejsou snad trochu málo zářivé pro veselí? Velmi živý je pohyb osob (režie Lothar Wallerstein). V hudbě je vtip a duch tiché ironie, dokonalá veselohra sama o sobě. V Corregidorovi odevzdal největší rakouský písňových skladatel od dob Schubertových svou navštívenku Salcburskému festivalu, tak jako před několika měsíci festivalu ve Vídni. Publikum ji přijalo s velkým zájmem a zjistilo, že lyrikové a dramatikové jsou z různých látek. Dramatikové na jevištích jsou mezinárodně nejangažovanější a snadno srozumitelní, lyrikové však mají krásnou modrou květinu pro ty, kteří, s pokorou v srdci, dokáží hledat a vychutnávat.“

Hugo Wolf: Der Corredigor – Alfred Jernek, Karl Norbert, Bella Paalen, William Wernigk (zdroj archiv autorky)

Téměř celý Kunzův text je citován záměrně. Premiéra Corregidora ve vídeňské Státní opeře byla 24. dubna 1936, uskutečnila se čtyři představení (derniéra 13. května). V červenci 1936 vypukla španělská občanská válka – dvě představení v Salcburku se uskutečnila 11. a 19. srpna. Festivalový program a uvedení Corregidora se dostaly do souvislostí, které s „veseloherním“ námětem neměly nic společného. Pokud ovšem – a to si teď odvažuji proti všem citovaným názorům pronést – pokud je vůbec veseloherní. Velmi snadno by bylo možné si promítnout do násilnického Corregidora, který si myslí, že může dostat, cokoli si zamane, bezohledného diktátora, jenž tehdy hrozil čím dál víc, a Frasquitu a jejího manžela vnímat jako ochránce vlastního domova a štěstí. Operu nastudoval a dirigoval Bruno Walter, režii měl Lothar Wallerstein – oba budou muset vídeňskou Státní operu zanedlouho opustit, azyl nalezli ve Spojených státech, kde Wallerstein zemřel roku 1949, Bruno Walter roku 1962. Švýcarský novinář Otto Kunz se zasazoval za nacisty pronásledované kolegy žurnalisty a po válce pomáhal organizovat dobročinné akce.

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments